Láska

Pokud vezmete lidskou lásku jako dítě a božskou lásku jako matku, uvidíte, že v tomto okamžiku dítě přijde k matce a v příštím okamžiku přijde matka k dítěti. Když matka přijde k dítěti, dává dítěti veškerou svou lásku; a když dítě přijde k matce, dítě dostane od matky všechno.

V božské lásce je ochrana. Malé dítě může být pokoušeno světem. Stojí před bazénem a pozoruje létajícího draka. Drží se matky za ruku, ale je tak vzrušené, že se jí pustí a spadne do bazénu. Pokud ale matka bude dítě držet, není možné, aby dítě spadlo do moře nevědomosti. Jestliže svět pokušení přitahuje dítě a to se drží matky, dítě může upadnout. Pokud ale dítě drží matka, pak dítě nebude moci vstoupit do světa pokušení. Tímto způsobem božská láska ochraňuje. V božském je vždy bezpečí a jistota.

Nekonečné může vlastnit konečné. Avšak samotné božské bude nedokonalé a neúplné, pokud lidské v nás není zdokonaleno. V den, kdy se lidské v nás — vitálno, mysl a jiné nebožské, neposlušné a neaspirující části — odevzdá božské lásce k transformaci, budeme mít úplnou dokonalost. Člověk může jít k božskému nebo božské může jít k člověku. Vstoupí-li do nás božské, budeme vždy v bezpečí. Pokud se pokusíme jít k božskému, lidské v nás udělá jeden krok a božské udělá devadesát devět kroků. A dokonce i tento jeden krok, který člověk udělá, není zcela jistý. Uděláme půl kroku, a pak se budeme rozhlížet kolem, jestli děláme správnou věc nebo zda to někdo oceňuje. Pouze tehdy, když v nás vyjde do popředí to božské, uděláme skutečný pokrok. Božské v sobě necítíme, protože neaspirujeme, a nevěříme, protože nechceme věřit. Pokud bychom chtěli věřit, Bůh by nám víru dal.

Pokud necítíme Boží Lásku a Soucit, máme pocit, že jsou podmíněné, což je absurdní. Musíme cítit, že Boží Soucit je bezpodmínečný. Když vstoupíme do věčného času, ucítíme, že my a Bůh jsme věčnými přáteli. On není náš vedoucí nebo náš nadřízený, ne. On je náš věčný přítel.

Pokud lidské ve vás říká, že váš Guru je mnohem lepší než vy, lidské ve mně se bude nadýmat pýchou. Ale božské ve mně bude nešťastné, protože necítíte naši jednotu. Pokud já sedím na trůnu, vy musíte v nitru cítit, že na něm sedíte také. Pokud jsem já na podlaze, potom jste vy také na podlaze.

Když se oddělíme od Boží Skutečnosti, okamžitě cítíme: „Ach, je tak velký, že nemá čas na nás myslet.“ Pokud myslíme na Boží Velikost, nikdy nebudeme moci realizovat Boha. Boha budeme schopni realizovat pouze tehdy, když budeme myslet na Jeho Dobrotu. Velikost nás neuspokojuje, zatímco dobrota nás uspokojuje. Dítě miluje svého otce ne proto, že je velmi slavný člověk, ale proto, že je samotnou láskou, veškerým soucitem. Milujeme Boha ne proto, že je Pánem vesmíru, ne proto, že je transcendentální Bytostí, ne. Milujeme Boha, protože Bůh je dobrý; proto chceme zůstat v Božím Srdci.

V běžném lidském světě je mnoho úžasných lidí, ale tento úžas nás nefascinuje déle než pět dní. Úžas je vždy nudný, dobrota ale nikdy nudná nebude. Všechno úžasné jednou ztratí své kouzlo, ale něco dobrého vždy jen zvyšuje svou schopnost a kvalitu. Úžas musí jednou uvadnout, protože jen přitahuje pozornost. Když se úžas rozhlíží kolem, chce zjistit, jestli získává ocenění a obdiv. Když se ale kolem rozhlíží dobro, je vděčné, že mu byla dána šance sloužit. Úžas říká světu: „Máte štěstí, že jste mě získali jako svého spasitele.“ Dobro říká světu: „Mám štěstí, že jste mi dali příležitost být vám k užitku. Mohli jste dát tuto příležitost někomu jinému.“ V dobru neexistuje něco takového jako „oni“, „on“ nebo „ona“. Právě teď si nejsme vědomi naší rozšířené a zvětšené existence, ale když si uvědomíme svou rozšířenou existenci, stáváme se veškerou dobrotou.