Poslušnost: nejvyšší ctnost

Poslušnost je nucený život: takové je uvědomění obyčejného člověka. Poslušnost je, když se podřízený odevzdá nadřízenému: to je uvědomění obyčejného, neaspirujícího člověka. Poslušnost, o které si přeji hovořit, je však vnitřní poslušností. Vnitřní poslušnost je vědomé rozpoznání našeho vyššího života, vyšší skutečnosti, vyšší existence.

Vnitřní poslušnost je nejvyšší ctností. Vnitřní poslušnost je získání opravdové znalosti. Posloucháme-li vyšší zásady, vyšší zákony, potom milujeme. Když milujeme, stáváme se. A když se staneme, uvědomíme si, že jsme věčně Věčným Nyní.

Dítě poslouchá své rodiče. Když je poslušné, kráčí po cestě pravdy, světla a blaženosti. V duchovním životě jsme všichni děti; jsme navždy dětmi. Posloucháme vnitřní Hlas, vnitřního Kormidelníka, který nás vede k našemu cíli, který nás formuje a tvaruje svým vlastním způsobem. Když se ponoříme hluboko do nitra, cítíme, že jsme přesným prototypem Jeho existence.

Svého vnitřního Kormidelníka posloucháme ne proto, že je všemocný, nebo ze strachu, že nás potrestá. Posloucháme Ho, protože je veškerou Láskou. Je silou naší Lásky a náš život sílu Lásky potřebuje. Naše existence se chce s nekonečnou Láskou sjednotit. Jsme paprskem světla, který vstupuje do rozlehlého slunce. Nabízíme svou individualitu a osobnost svému nejvyššímu Zdroji a pak se staneme písní univerzálnosti. Naše individuální vědomí je velmi omezené; osobní vědomí, které ztělesňujeme, je velmi omezené. Proto náš individuální, osobní život nabízíme něčemu osvícenějšímu, něčemu rozlehlejšímu. Náš omezený život, naše omezené vědomí se stává univerzální a toto univerzální se stává neomezeným, nekonečným Jedním. Od konečného jdeme k nekonečnému a od nekonečného k transcendentálnímu Absolutnímu.

Poslušnost a sebedisciplína jdou v duchovním životě společně. Jsou neoddělitelné. Když ukázníme svůj život, máme pocit, že už nejsme v živočišné říši. Jsme v lidském království. A v lidském království toužíme po božském království. Božské království se musí projevit a my jsme ti, kdo ho zde na zemi zrodí silou své aspirace.

Sebedisciplína nás vede k sebeobjevení a sebeobjevení je objevení Boha. Po objevení Boha následuje odhalení Boha a po odhalení Boha následuje projevení Boha. A projevení Boha je nakonec následováno dokonalostí a spokojeností Boha.

Poslušnost je zodpovědnost. Když se podíváme na zodpovědnost s naším neosvíceným lidským vědomím, je to těžký náklad, nesnesitelný náklad, který musíme nést. Když ale následujeme duchovní život, vidíme, že čím větší zodpovědnost máme, tím více to božské v nás, Nejvyšší v nás, přebírá naši odpovědnost. Čím více zodpovědnosti máme, tím více pomáháme naplnit pozemské vědomí. Odpovědnost je nejvyšší příležitostí, jak vstoupit do Skutečnosti. Odpovědnost je bezprostřední nutností pro naši duši, pro ideál v nás, pro skutečné v nás, pro stále se překonávající Skutečnost v nás. Kdykoliv poslechneme svého vnitřního Kormidelníka, v zahradě Božího Srdce rozkvete krásná růže. Pokaždé, když následujeme svého vnitřního Kormidelníka, pocítíme hluboko uvnitř nebeskou vůni této růže.

Hledající se vždy snaží poslouchat svůj vnitřní hlas. Velmi často však nepravý hlas způsobí hledajícímu nepředstavitelné problémy. Jak může hledající rozlišit skutečné od neskutečného, pravé od nepravého? Upřímný hledající bude schopen rozlišit nepravý hlas, pokud si uvědomí, že hlas po něm chce, aby získal spokojenost z jeho poselství konkrétním způsobem, s konkrétními výsledky. Jestli ho hlas přiměje cítit, že uspokojení přijde pouze v případě, když zvítězí, pokud bude úspěšný, pak ví, že je to špatný hlas. Když skončí jeho jednání velkou porážkou a hledající je z toho zklamán, pak si musí uvědomit, že to byl špatný hlas. Správný hlas, božský hlas, bude hledajícího inspirovat jen ke správným činům. Správný hlas se nestará o výsledky jako takové.

„Máš právo na čin, ne však na jeho plody.“ To je poselství Bhagavadgíty. Plody činu přicházejí buď v podobě úspěchu, nebo v podobě neúspěchu. Avšak ani úspěch ani neúspěch nejsou naším konečným cílem. Naším cílem je pokrok. Dnešní úspěch se zítra rozplyne do bezvýznamnosti. Úspěch dítěte přichází, když se naučí lézt po kolenou. Pak se učí, jak si stoupnout a udělat pár kroků; cítí, že je to obrovský úspěch. A když se naučí správně chodit, je opět naplněné hrdostí. Pokaždé, když se dítě naučí něco nového, jeho předchozí úspěch se zdá nedůležitý; už z něj nezískává žádné uspokojení.

Když ale jdeme cestou pokroku, získáváme ohromné uspokojení. Semeno vyklíčí do malé rostliny; pak se z něj stává stromek. Postupně roste, až se nakonec stane obrovským banyánovým stromem. Tehdy ztělesňuje miliony a miliony listů. Bereme-li život jako píseň postupného pokroku, život je neustálým uspokojením. Vidíme-li jej však očima úspěchu či selhání, pak bude okamžitě zkoušena naše trpělivost. Dnes nezískáme jeden druh úspěchu, a tak se budeme zítra snažit získat jiný. A pokusíme se jej získat za každou cenu, jakýmikoli prostředky — nízkými nebo čestnými — neboť vše, co chceme, je uspokojení naší okamžité potřeby. Avšak naše okamžitá potřeba není naše potřeba věčná. Naší věčnou potřebou je pokrok. Samotný pokrok je trvalou a pokračující výživou naší věčné potřeby. Poslušnost znamená dávání sebe sama, nabízení našeho neosvíceného vědomí našemu osvícenému vědomí. Přirovnejme své neosvícené vědomí ke svým nohám a nazývejme osvícené vědomí naší hlavou. Nohy a hlava si musí vytvořit neoddělitelnou jednotu. Zde to není otázka poslušnosti; je to nezbytnost. Jestliže chce člověk běžet velmi rychle, potřebuje nesmírnou sílu koncentrace své mysli a svého srdce. Mysl a srdce nohám pomůžou. Srdce, mysl i nohy běží k jednomu cíli: tím je vědomé rozpětí naší existence. Jestliže jedna část naší bytosti potřebuje zvláštní péči, jiná část jí přijde na pomoc a společně dosáhnou cíle.

Když neposloucháme vnitřní světlo, usazujeme se na specifickém místě. Říká se mu místnost mysli. Je v něm samá nerozhodnost. Místnost mysli je plná váhání. Jestliže se hledající pohybuje v místnosti mysli, vidí před sebou tygra, za sebou lva a šílené slony všude kolem něj. Má v sobě obrovskou nerozhodnost. A když je nerozhodný, podává vědomě nebo nevědomě svoji ruku princi zkázy: nevědomosti. Proč se nerozhodnost vyskytuje? Protože hledající nenabízí své vnitřní existenci výživu, kterou potřebuje. Nemodlí se k Bohu jako ke svému vlastnímu, jako ke svému Nejvyššímu. Když si ale uvědomí, že skutečnost v něm je Loď Božího Snu, když si uvědomí, že musí přejít na Zlatý Břeh, potom nemůže být nerozhodný. Vše bude jen božským ujištěním, božskou jistotou.

Když se upřímný hledající stane poslušným dítětem Boha, pocítí, že právě jeho vnitřní i vnější nezbytnost ho přiměla plakat po Bohu a neoddělitelně se sjednotit s Božím nekonečným Světlem, Mírem a Blažeností. Cítí také, že je to Boží Nezbytnost, která má neustálou potřebu po jeho poslušnosti. Osvojuje si vnitřní poslušnost, protože jeho lidské pocity jsou přeměněny na božský život. Rozvinul si hlad po Realizaci Boha; a Bůh Sám si rozvinul hlad po svém vlastním Projevení. Prostřednictvím koho? Prostřednictvím hledajícího, Jeho oddaného, odevzdaného nástroje.

Nezbytnost je založena na vzájemné upřímnosti. Syn musí slavnostně slíbit svému Otci, že Ho realizuje, projeví, a že přijde znovu a znovu do světové arény. Jeho Otec také učiní slavnostní slib, že osvobodí a osvítí Svého syna a dá mu uvědomění, že je dalším Bohem.

Upřímný a poslušný hledající cítí, že život touhy je nebezpečný. Neustále ničí jeho možnosti a potenciál. Také cítí, že život aspirace jej neustále a vědomě odvádí od života touhy. Život aspirace je něco, co ho vede k životu realizace. Takže pokud jsme upřímní, život aspirace je plný jistoty. Život touhy a život aspirace bojují o své vlastní přežití. Oba mají nutnost o něco usilovat. Náš život aspirace se stará o Světlo, Světlo v nekonečné míře. Náš život touhy se stará o materialismus, obzvláště hmotné bohatství, pozemské úspěchy a pozemskou prosperitu. Ale pouze život aspirace, který je životem Boha, který je životem našeho pravého vnitřního já, nám může poskytnout uspokojení.

Život aspirace je životem vnitřní poslušnosti. Když budeme ve vnějším světě poslouchat Boha, dokonce i ze strachu, něco získáme. Když však naši poslušnost svému vnitřnímu Kormidelníkovi nabídneme uvnitř i navenek, dosáhneme nejrychlejšího pokroku. Naší první zkušeností je milovat Boha. Naší druhou zkušeností je oddat se Bohu. A naší třetí zkušeností je: „Staň se Vůle Tvá.“ Nech mě v Nebi nebo mě nech v pekle; nechť jsem kdekoli, kde Bůh chce, abych byl. Můj dar, můj dar Jemu, vždy soucitnému Otci, je: „Staň se Vůle Tvá.“ To je korunou božské poslušnosti.