Dokonalost a překonávání

Dokonalost a překonávání

Dokonalost má na mentální úrovni svůj vlastní tvar, podobu a kombinace. Pokud je však v psychickém světě a ve světě srdce, potom dokonalost zcela závisí na vždy osvěcující, vždy stoupající, vždy naplňující a vždy přesahující jednotě duše s Absolutním Nejvyšším.

Pokud chceme dokonalost v mysli nebo pro mysl, existuje zde pevný cíl. Jestliže můžeme dosáhnout určitého místa na mentální úrovni, potom cítíme, že jsme dospěli ke svému cíli. Pokud je ale dokonalost již něco hotového, není v tom žádná radost. V srdci cítíme naše sjednocení se Zdrojem. Srdce nebude spokojeno s něčím, co je konečné. Nevidíme-li nebo necítíme-li dokonalost, která je ve světě duše, tehdy bude určitě představa dokonalosti před naším mentálním zrakem konečným výsledkem. Ale opravdová dokonalost je neustále se vyvíjející skutečnost. Dítě roste pomalu a stále. Nejprve neumí ani lézt po kolenou. Potom přijde doba, kdy se to naučí, a zatímco leze, cítí, že dosáhlo dokonalosti. Po nějaké době začne kráčet, a nakonec běží rychle, rychleji, nejrychleji. To je jeho pokrok. V duchovním životě v den, kdy začneme meditovat, dokonce i když meditujeme jen po letmou vteřinu, říkám vám, že ten den je začátek našeho pokroku. V tu chvíli je naším dosažením náš pocit dokonalosti. Pokaždé, když vyjdeme jeden krok z nevědomosti a zasvitne před námi nová vize, je to dokonalost. Vše, co pozvedá naše vědomí, je naše dokonalost. Dokonalost je neustálý pokrok, vyšší dosažení a hlubší naplnění.

Snažíme se být v Nekonečném, s Nekonečným a pro Nekonečné. Nyní jsme pozemsky spoutaní, ale nechceme zůstat spoutaní; chceme se stát svobodnými. Jak to můžeme udělat? Krok za krokem musíme vstupovat do Nekonečnosti samotné. Když vstoupíme do Nekonečnosti, cítíme, že Nejvyšší samotný také činí pokrok. Říkáme-li, že Bůh je vším, Bůh je nekonečný, jsou to jen mentální termíny. Těmito termíny se pouze spoutáváme. Ale pokud říkáme, že vždy přesahuje sám Sebe, potom Ho nemůžeme spoutat a nemůžeme spoutat sami sebe. Jestliže jde stále Za a Za, jak Ho potom můžeme spoutat? Modlíme se k Bohu, protože cítíme, že my jsme spoutaní a On spoutaný není. Máme jeden dolar duchovního bohatství a On má biliony dolarů, a dokonce i to neustále narůstá. Postupně se pokoušíme zvětšit naši omezenou kapacitu, ale v Jeho případě dokonce ani nemůžeme spočítat Jeho Bohatství, protože neustále roste.

Dokonalost je neustálý pokrok ve vnitřním životě a ve vnějším životě. Dítě ve školce považuje za svou dokonalost to, že dokončí vysokou školu nebo získá doktorský titul. Ví, jak mnoho se toho musí naučit předtím, než vyroste. Ale nevzdává se. Pokračuje v učení. Jestliže pro něj nejvyšší titul představuje dokonalost, potom musí vždy aspirovat pro více osvěcující, více naplňující vědomosti. Jen pokud je jeho vnitřní hlad neustálý, cítí, že skutečně dostává poselství dokonalosti. Jeho konečným cílem je dosažení univerzitního vzdělání; právě teď je to jeho představa dokonalosti. Ale nakonec, když dokončí své univerzitní vzdělání, vidí, že se musí naučit mnohem víc. Kde je potom jeho dokonalost? Jeho předešlá dokonalost je nyní pouze začátek nového úsvitu, nového života. Jestliže složíme nějakou krásnou hudbu, cítíme, že to je dokonalost. Ale pokud meditujeme, vidíme, že k tomu můžeme něco přidat nebo jít daleko za to. Potíž je v tom, že pro lidskou mysl je vždy těžké pokračovat. Nemá dostatek vytrvalosti jít za, stále za své předešlé dosažení. Něčeho dosáhla a ví, že svět to ocení. Vytvoříme-li něco, z vnějšího světa přichází určitý druh uspokojení. Získáme-li lidské uspokojení, potom za naše dosažení nechceme jít, protože kolem sebe vidíme, že se mu nikdo nepřiblížil. Ale pokud je to božské uspokojení, nepovažujeme to za úspěch nebo slávu; považujeme to za božskou zkušenost. Získáme-li božské uspokojení, tehdy zde existuje vnitřní potřeba jít za.