Guru, řekl bys prosím něco o této tvé básni z knihy Meditace: potrava pro duši: „Říkám pravdu. Svět je raněn. Říkám lež. Bůh je raněn. Co mám dělat? Být v tichu. Musím žít v tichu a stát se usmívajícím dechem ticha. Hle, svět mě miluje a Bůh mi žehná.“

Sri Chinmoy: Když v našem každodenním životě řekneme pravdu, svět není připraven ji poslouchat. Svět je okamžitě raněn. Pokud lidem lichotíme, líbí se jim to. Nezaslouží si naše lichocení, ale rádi to slyší. Kdykoliv si něco nezaslouží a my jim to dáme, mají z nás radost.

Pravda je tak bolestivá. Musíme vědět, jestli tím, že řekneme pravdu, probouzíme v ostatních božské vědomí nebo v nich vytváříme větší nepřátelství. Někdy řekneme pravdu, jen abychom řekli: „Znám pravdu a ty bys ji měl znát také.“ Ale takovýmto sdělením pravdy jim nepřinášíme nic dobrého, protože se nemusí k této pravdě postavit správně, tváří v tvář, což je způsob, kterým chceme, aby tuto pravdu viděli. Pravdu neuvidí. Budou jednoduše raněni. Tehdy zaujmou nepřátelský postoj jak k nám, tak i sami k sobě. Z arogance a ze strachu se pokusí zničit dokonce i tu malou skutečnost pravdy, kterou mají. Takže buďme velmi opatrní a pamatujme na to, že když řekneme pravdu, zraníme svět. Svět ještě není připraven pravdě naslouchat a přijmout ji. Svět je připraven od nás slyšet jen ocenění a lichocení. Pravda je velmi bolestivá.

Když řeknu lež, Bůh bude přirozeně raněn. A tak musím žít v tichu a stát se usmívajícím se dechem ticha. Hle, svět mě miluje a Bůh mi žehná. Žijeme-li skutečně v tichu, v nejčistším tichu, potom uvnitř nás přirozeně roste láska, čistota a vnitřní radost. Ticho nezůstává samo. V tichu je radost; je zde druh vnitřní blaženosti a vnitřní jistoty. A tak když jsme v nejhlubším tichu, lidé kolem nás získají přirozeně božské kvality, které ticho rozvíjí. V tu chvíli nás svět hluboce ocení.

Můžeme si myslet, že když zůstaneme v tichosti, nikoho si neznepřátelíme. Naše hluboké ticho, jestliže je to božské ticho, vyzařuje vnitřní božskost a tato vnitřní božskost vstupuje do těch, kteří jsou kolem nás. Potom nás budou skutečně milovat, neboť podvědomě z nás budou cítit něco přínosného. Nemusí vlastně vědět, co jim nabízíme, ale ucítí, že jim dáváme něco pevného, něco oduševnělého, něco významného, co potřebují. V tu chvíli hluboce ocení naše nabízení.

Bůh nám okamžitě požehná, může-li obrátit naši existenci do moře ticha. A jestliže se můžeme sami osvobodit od tohoto světa zmatku, obav a váhavosti, potom nám Bůh znovu požehná. V moři ticha roste náš pravý božský život. Božský život může růst v každém jednotlivci, jen když se v nitru i navenek utiší. Toto ticho není tichem mrtvého člověka. Bude jednat nanejvýš dynamicky, nanejvýš mocně, ale ne agresivním způsobem. Bude jednat silou duše. Zatímco jednáme, uvnitř zůstáváme klidní a rozvážní. A také když jsme tiší, běžíme velmi, velmi rychle, dokonce zde ani nemusí být žádný vnější pohyb nebo gesto. Vše je učiněno ve vnitřním světě, ve světě duše, kde je ticho nanejvýš dynamické a nanejvýš naplňující. Když máme tento druh ticha, Bůh nám přirozeně požehná, protože jsme objevili Pravdu a žijeme v Pravdě.