Je nezbytné trpět nebo cítit smutek, abychom činili duchovní pokrok?

Sri Chinmoy: Řekněme, že mým cílem je Supreme. Supreme je můj milovaný Otec Věčnosti a já jsem Jeho syn. Dejme tomu, že je ode mne vzdálen deset metrů a já chci jít k němu. Myslíš, že si přeje, abych si uřízl jednu nohu a mohl tak říci: „Podívej, přicházím k Tobě, přestože trpím?“ Jestliže jdu k němu s úsměvem, radostně a laskavě, potom bude potěšen mnohem více. Na cestě k Němu ale může být nějaká překážka, kterou musím překonat a potom mohu upadnout a zlomit si nohu. Napadnou-li mne nepřátelské síly, co mohu dělat? Pouze se nevzdám. Půjdu k Němu a přinesu s sebou své trápení, ale nebudu si dobrovolně vytvářet utrpení, abych svému Božskému Otci dokázal, jak moc Jej miluji. To je absolutně zbytečné! Bůh námi nebude více potěšen, jestliže opatrujeme svá trápení.

Naše indické uvědomění zní takto: „Přišli jsme z Nekonečné Blaženosti. Vrůstáme do nekonečné Blaženosti. A na konci naší cesty vstoupíme do nekonečné Blaženosti.“ Tento druh Blaženosti nemůžeme okusit v našem každodenním životě. V průběhu našich nejrozmanitějších činností se utkáváme s množstvím problémů a trpíme. Ale sami v sobě toto trápení nesmíme opatrovat. To by byla žalostná chyba.

Jestliže trpí ostatní, budeme s nimi přirozeně soucítit. Jestliže jsou nemocní, nebo někdo z jejich rodiny utrpěl nějakou pohromu, budeme pro ně mít pochopení. To je odlišný způsob vyjádření nebo ztělesnění trápení. Nebudeme ale vítat trápení s myšlenkou, že nám to pomůže učinit velmi rychlý pokrok. Utrpení jako takové není pro duchovní pokrok vůbec nezbytné.