Jaký by měl být náš postoj k neaspirujícímu světu?

Sri Chinmoy: Víme, že v duchovním životě je pro nás skutečně obtížné učinit i malý pokrok, jak v našem vnitřním, tak i ve vnějším životě. Abychom spatřili i malou přeměnu v lidské povaze nebo v lidstvu jako celku, musíme mít nekonečnou trpělivost. Nesmíme ztrácet trpělivost. To, že naši sousedé a přátelé nenásledují duchovní život, neznamená, že bychom se měli vzdávat. Musíme vědět, že byla doba, ať už v této inkarnaci anebo v inkarnacích předešlých, kdy i my jsme možná byli jako oni, nebo snad ještě horší. Musíme se snažit pomáhat lidem s myšlenkou, že kdysi jsme byli i my neaspirující, neduchovní, ale pak jsme se Boží Milostí stali duchovními. Možná si nejsme vědomi toho, kdo nám ve skutečnosti pomohl. Někdo tu však byl, kdo nám v naší duchovní cestě, v našem vnitřním probuzení pomohl. A tak se i my pokusíme inspirovat druhé. Získá-li od nás inspiraci jediný člověk, stačí to.

Postupně, postupně se zvyšuje počet hledajících. Nyní vládne ve světě noc. Ale přijde den, kdy bude vládnout světu Světlo, protože je to ze Světla, odkud vznikl svět. Někteří lidé si fakt, že Světlo existuje, uvědomují, zatímco jiní si to neuvědomují. Těm, kdo si toho nejsou vědomi, bude přirozeně trvat dlouho, než dosáhnou Cíle. Ti, kdo věří ve Světlo, mají výhodu postupovat k Cíli mnohem rychleji.

Potom, co člověk praktikoval duchovní disciplínu po dobu dvaceti let nebo možná i několik inkarnací, realizuje Boha. Poté, co člověk realizuje Boha, obětuje své duchovní dosažení. Duše, která realizovala Boha, obětuje své dosažení tím, že sestoupí do světa utrpení v lidském těle, aby pracovala pro lidstvo. Právě tento akt sestupu do světa je obrovskou obětí, pokud se na to člověk podívá z lidského hlediska. Ale z duchovního hlediska neexistuje žádná oběť. Kdo komu co obětuje? Bůh se neustále obětovává pro nás, v nás a skrze nás.