Akt I, scéna I
(Čanna, Siddhártův vozataj, veze prince ulicemi města.)SIDDHÁRTA: Čanno, jsem tak šťastný! Dnes jsem poprvé vyšel z paláce. Konečně cítím opravdovou vůni života. Podívej na to panoráma! Celá moje bytost je v hluboké extázi.
ČANNA: Ó princi, ve tvém štěstí je i mé štěstí. Budu ti vždy k službám.
(Náhle před sebou Siddhárta spatří starého člověka.)
SIDDHÁRTA: Čanno, co je to za člověka? Nemůže ani chodit. Je tak zvláštní — jeho vlasy jsou bílé. Moje vlasy jsou černé, a tvé taky. Všichni v paláci mají černé vlasy. Co se stalo s vlasy toho muže?
ČANNA: Princi, to je starý člověk. Proto je tak slabý. Proto nemůže dobře chodit. Staří lidé mají bílé vlasy. Jednoho dne i ty a já zestárneme.
SIDDHÁRTA: Já? Já zestárnu? To není možné! Cítím se tak bídně, když vidím toho starého člověka. Čanno, nemyslím, že já budu muset zestárnout.
ČANNA: Princi, jak já si přeji, abys nikdy nezestárnul! Ale, bohužel, stáří nemůže nikdo uniknout.
SIDDHÁRTA: Čanno, cítím opravdu tolik lítosti, když vidím toho starce — tak vyhublého a slabého. Pojeďme zpátky do paláce. Doufám, že zítra nebudeme muset žádného starce potkat.
ČANNA: Ach ne, princi. Zítra tě povezu jinudy.
SIDDHÁRTA: Samotné pomyšlení na to, že bych měl jednou zestárnout, mě naplňuje smutkem.
ČANNA: Mě také, princi.
