Nikdy jsem nemeditoval vědomě na svou duši; pouze medituji na Nejvyššího. Je to chyba?

Kolik lidí denně dokonce jen pomyslí na svou duši, natož cítit její existenci, což je nekonečně obtížnější? Mnoho lidí vstoupí do chrámu nebo do kostela, ale kolik jich věnuje pozornost oltáři?

Někteří tam přicházejí pracovat a jiní se můžou všude v chrámu pohybovat, ale kolik z nich se dokonce jen podívá na oltář? Tělo je náš chrám a uvnitř těla je duše, oltář. Ale my nevěnujeme pozornost duši. Většina žáků, nemluvě o jiných lidských bytostech, si nejsou vědomi svých duší nebo vědomě nemyslí na své duše dokonce ani jednu vteřinu denně. Avšak duše je naše nejcennější vnitřní bohatství; je to nejcennější vnitřní bohatství našeho těla, vitálna, mysli a srdce.

Většinu času jednáme jako vrány. Když jí vrána jídlo, drží své oči zavřené. Cítí, že pokud nemůže vidět ostatní, potom ani ostatní nemůžou vidět ji. Lidské bytosti jednají stejným způsobem. Protože je naše třetí oko zavřené a my nevidíme naši duši, myslíme si, že se na nás nikdo nedívá. Ale někdo se na nás dívá se svýma očima široce otevřenýma, a to je naše duše. Duše tvrdě nespí. Duše nás pozoruje každou chvíli. Pokud máme trochu víry v existenci duše, můžeme říci, že nás duše tajně pozoruje; pozoruje nás otevřeně, pouze my to nevidíme.

Protože necítíme, že je někdo uvnitř nás, kdo nás pozoruje, necháme naši mysl nebo neklidné vitálno ovládat nás. Necháme naše fyzické vědomí navádět nás, abychom jsme dělali různé druhy nebožských věcí a cítíme, že pouze naše mysl nebo vitálno jsou si vědomi našeho chování. Ale nehledě na to, co chtějí dělat naše tělo, vitálno, mysl a srdce v a skrze nás, pokud cítíme, že je zde třetí část — nekonečně vyšší a lepší — kdo nás pozoruje, potom se budeme nuceni chovat dobře. V běžném lidském životě, pokud dítě ví, že ho otec pozoruje, zdráhá se udělat něco špatně. Když to udělá, otec ho může potrestat. Ale pokud si dítě myslí, že je otec v kanceláři nebo mimo město, potom dítě udělá, cokoliv chce.

Stejně tak je pro někoho možné aby cítil, že i když se tajně chová špatně, že ho duše nepozoruje. Klame pouze sám sebe. Duše ho pozoruje v každou chvíli, ale nebude jednat okamžitě; čeká na pravou chvíli, aby ho osvítila nebo potrestala. Opět platí, že trest samotný je osvícením.

Takže, pokud věříme v existenci duše, potom jsme nuceni brát svůj vnější život vážněji, neboť víme, že nemáme povolení dělat určité věci. A pokud nevěříme v duši, pokud necítíme nezbytnost těšit svou duši, potom pro nás není vůbec žádný duchovní život.

Toto tělo odejde, toto vitálno odejde, tato mysl odejde; všechno nás opustí kromě duše. Duše přijala tělo, aby ho přeměnila a projevila božské světlo. Potom, po čtyřiceti, padesáti, šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti letech se duše vrátí do své sféry. Pokud tělo, vitálno a mysl dělaly dobré věci, potom si duše vezme jádro jejich dosažení. Ale jestli neudělali nic dobrého, potom si duše nevezme nic z těla, vitálna nebo mysli. Srdce obvykle udělá několik dobrých věcí, takže ze srdce si duše může něco odnést. Potom, za nějaký čas, duše přijme nové tělo, vitálno, mysl a srdce.