Jestli je pro někoho těžké usilovat o Nejvyššího, o Supreme, bude lepší o Nejvyššího usilovat neupřímně, nebo usilovat upřímně o přechodný cíl?

Sri Chinmoy: Přechodný cíl je pro ty, kteří nepřijali duchovní život, pro ty, kteří jsou polapeni obyčejným životem. Protože musí myslet na své děti, na manžele a manželky, na svůj pozemský život, nacházejí se již na nižší úrovni. Když neexistuje aspirace, když někdo nevlastní vnitřní potřebu vyšplhat se na horu, bude pochopitelně spokojen s vystoupením na kopec. Ale jakmile někdo začne aspirovat a přijme duchovní život, musí být jeho cíl ten Nejvyšší. Pro upřímné hledající nemůže existovat přechodný cíl.

Neupřímní hledající mohou mít přechodný cíl. Ale pro ty, kteří chtějí být opravdovými nástroji Boha, pro ty, kteří mají vnitřní odvahu říct: „Přišel jsem na tento svět, abych potěšil Boha Jeho vlastním Způsobem.“ neexistuje přechodný cíl. Musí vystupovat na tu nejvyšší větev stromu života aspirace. Po vyšplhání několika metrů mohou uklouznout a spadnout dolů; mohou padat znovu a znovu. Ale jejich cíl bude vždy Nejvyšší.

Jakmile jednou začneme dělat kompromisy našemu vnějšímu životu, je náš duchovní život skončen. Jestliže si myslíme, že se můžeme plně zaobírat vnějším nebo společenským životem, jen klameme sami sebe. Vnější život nám začne vládnout dříve, než to poznáme, a náš vnitřní život skončí. Jakmile budeme postrádat opravdovost v duchovním životě, jsme ztraceni. Nejprve můžeme říci Bohu: „Budu Tě uspokojovat na padesát procent a Ty mě uspokojíš také na padesát procent.“ Ale časem řekneme: „Bože, ty mne uspokojuješ na devadesát procent, protože jsem tak slabý.“ A nakonec bude tvůj vzkaz znít: „Bože, jsem tak zbytečný! Musíš mne uspokojovat na devadesát devět procent!“ A potom je hra u konce. Pokud můžeme být spokojeni pouze s jedním procentem spojení s naším vnitřním životem, s naším Zdrojem, pak je náš život naprostým neúspěchem.

V den, kdy jsme přijali duchovní život, jsme dychtivě doufali v dosažení Nejvyššího. Nikdo nepřišel na duchovní cestu s představou: „Bude mi stačit, když získám trochu radosti, nebo se zbavím své žárlivosti a pochybností.“ Ne, každý přišel s dychtivostí, s vnitřním nutkáním a připraven se stát naprosto božskou osobou. Ve zvláštních případech mohli někteří lidé přijít na cestu jenom proto, aby zjistili, jak Nejvyšší vypadá, a viděli, jaký druh květin má a jestli tyto květiny jsou skutečně krásné a voňavé. Ale ve většině případů se žáci připojili na cestu, aby dosáhli Nejvyššího, což znamená uspokojit Boha Jeho vlastním Způsobem — láskou, oddaností a odevzdáním. Když je toto naším cílem, potom vnitřně musíme vystoupit na tu nejvyšší horu. Problém tkví v tom, že chytře a záměrně na náš cíl zapomínáme.

Je pravdou, že výška každého nemusí být stejná, ale snaha každého stejná být může. Jeden žák má kapacitu jít s Mistrem pouze jednu míli, zatímco jiný může běžet s Mistrem maraton. Ale zároveň s kapacitou hrají největší důležitost také připravenost a dychtivost. Pokud někdo nemá stejnou kapacitu jako někdo jiný, bude Bůh brát v úvahu také jeho ochotu. Vidí-li Bůh upřímnou ochotu, zvýší ihned kapacitu oné osoby. Takže mnoho lidí uběhlo denně pouze dvě míle a potom dokončili maraton. Je to zásluhou jejich dychtivosti. Než jsem uběhl maraton, běhal jsem nanejvýš tři nebo čtyři míle. Ale moje dychtivost mne donesla k mému cíli.