Paní Irina Malikova: Já nemám otázku. Jenom jsem vám chtěla poděkovat za všechno, co jste pro mě udělal. Měla jsem velice pěkný zážitek při operaci. Za jiných okolností bych se bála, protože to byla dosti těžká operace, ale k mému překvapení a také k překvapení všech ostatních jsem si byla velice jistá, takže jsem nebyla nervózní. Lékaři řekli, že ještě neviděli pacienta, který by měl tak malé obavy o své zdraví. Nešlo o žádné moje vítězství. Jenom jsem tam na tom operačním sále fyzicky cítila vaši přítomnost, a to mi velice pomohlo.

Sri Chinmoy: Říkal jsem vám, abyste se ničeho nebála. Řekl jsem, že při tom nebude absolutně žádný problém a slíbil jsem vám, že budu u té operace. Kdyby na tom operačním sále bylo o trochu vyšší vědomí a vibrace, mohla jste mě vidět. Ale rozhodně jsem tam byl; byl jsem přítomen.

Občas se stává, že když znám datum, kdy se má odehrát nějaká operace, ani nemusím znát čas, kdy to bude. Je-li mi někdo blízký, mohu mu slíbit, že se o to postarám, i když mi dá vědět třeba měsíc dopředu. A svůj slib rozhodně dodržím. V průběhu operace si to ani moje fyzická mysl nemusí uvědomovat, ale já mám mnoho, mnoho vnitřních zástupců, kteří budou jednat za mě. Jedna z mých vnitřních bytostí dodrží můj slib za mě. Ve vašem případě to bylo zcela jinak. Nenechal jsem to na vnitřních bytostech; přímo jsem se stoprocentně zapojil. Telefonoval jsem vám den před operací a volal jsem i ráno.

Před tímto vaším zážitkem jsem se postaral o otce jednoho z mých žáků. Celá jeho rodina — matka, otec a bratr — jsou rovněž mí žáci a jsou mi velice oddaní. Matka ke mně chová velikou lásku. Také měla velikou víru, že pro jejího manžela udělám všechno, třebaže zároveň byla zcela připravená na to, že odejde na onen svět. V té době mu lékaři dávali dva týdny života, ale i teď je pořád na světě! Asi před týdnem jel sám autem do nemocnice. Lékaři mu řekli: „Cože? Jak jste mohl řídit auto?“ Ale on řídil. Před dvěma dny tam šel pěšky, není to odtud daleko. A před dvěma týdny na tom nebyl vůbec dobře. Ale Bůh k němu byl laskavý, opravdu laskavý.

Víra je nutná. A pokud člověk, ve kterého věříte, má potřebné schopnosti, je možné vše. Sri Aurobindo řekl: „Jestli v něco věříte, ta věc bude fungovat.“ Někteří duchovní Mistři říkají svým žákům — bez ohledu na to, jak je věc vážná — aby požili trochu hořčičného oleje. Na hořčičném oleji není nic zázračného. Mistři jenom pozorují, kolik víry v něj žáci mají. Pokud přijmete hořčičný olej s oddaností a s pocitem, že vás vyléčí, potom udělá všechno, co je potřeba. Mistr neodděluje sám sebe od svých výroků. Je uvnitř toho hořčičného oleje, a právě pomocí něj vás vyléčí. Naproti tomu vám občas řekne, abyste šli k lékaři.

Pokud jde o mě, vždycky říkám: „Použijte kokosové mléko.“ Ať už jde o cokoli, vždycky řeknu: „Použijte kokosové mléko.“ Doktoři by se mi vysmáli! Řekli by mi, že z vědeckého pohledu na věc nemá kokosové mléko s touto nemocí nic společného. Ale já vím, že kokosové mléko je mým lékem, a pokud pacient má v něj víru, vykoná zázraky. Je to otázka víry. Pokud máte víru, budete vyléčeni.

Na druhou stranu, i když Mistr může mít schopnosti, aby vyléčil žáka a žák může mít v Mistra bezvýhradnou víru, je zde ještě třetí strana. Nejvyšší může říci: „Ne, z různých důvodů nechci, aby tento člověk žil.“ Duchovní Mistr je bezvýhradně a trvale ztotožněn s Boží Vůli, ale protože žije ve fyzickém, které je plné utrpení, občas se ztotožňuje se zemí. Když má zemřít člověk, který je mi velmi oddaný, řeknu Nejvyššímu o všech dobrých věcech, které za celá ta léta pro mě i pro něj vykonal. V poslední minutě prosím: „Nemohl by zůstat na zemi o pár měsíců nebo let déle?“ V takové chvíli může Bůh souhlasit s malým odkladem — pět nebo deset let. Ale také nemusí. Pokud ovšem vidím, že Nejvyšší má s člověkem, který má odejít na onen svět, opravdu vážné úmysly, byl bych tím posledním člověkem na zemi, který by Ho prosil: „Nemohl bys mu dát odklad?“ Ne, ne, nikdy bych se neodvážil něco takového říci. To bych nemohl udělat. Má-li zemřít někdo, kdo je mi blízký a drahý a já vidím, že by Nejvyššího rozrušilo, kdybych začal plakat a naříkat, byl bych tím posledním člověkem, který by žádal o odklad.

Duchovní Mistři žijí na zemi, a proto někdy jednají lidským způsobem. Můj malý pes Kanu a já jsme měli velmi rádi jeden druhého. Během svého posledního roku chtěl být neustále se mnou. Dokonce se mnou chtěl spát. Kdybych ho zvedl a položil poblíž svého srdce, vstal by a šel by si lehnout k mým nohám. Vždycky byl u mých nohou. Mnohokrát jsem věděl, že už je pryč, dočista pryč, ale když jsem ho snesl do přízemí, znovu otevřel oči. Ach Bože! Nejvyšší je velice moudrý. Nechtěl, abych viděl, jak Kanu umírá. Takže asi dvanáct nebo třináct dní poté, co jsem odjel z New Yorku na Vánoční výlet, Nejvyšší vzal Kanua na onen svět. Když Kanu zemřel, celé dny a dny jsem plakal, ronil jsem hořké slzy. Na jednu stranu se tomu Nejvyšší smál, ale na druhou stranu mě velice mocně utěšoval.

Když za běžných okolností Nejvyšší vidí, že chovám k něčemu nebo někomu velkou náklonnost, nejenom mi moji hloupou náklonnost a připoutanost odpustí, ale dokonce si ji užívá. Pokud se ale věci vyvíjejí v protikladu s mými lidskými nadějemi nebo touhami, okamžitě se ztotožním s Vůlí Nejvyššího. Třebaže lidské ve mně pláče, božské ve mně zůstává odpoutané a šťastné.

Všichni duchovní Mistři jsou takoví. Když zemřel jeden ze Šrí Rámakrišnových oddaných — dokonce to ani nebyl skutečný žák — Šrí Rámakrišna hrozně trpěl. Ale jak spatřil, že duše toho člověka šťastně létá jako pták, začal tleskat. Předtím šílel smutkem. Ale když viděl, jak je ta duše šťastná, ihned byl také velice šťastný.

Takže mezi Šrí Rámakrišnou a obyčejným člověkem je veliký rozdíl. Obyčejný člověk může plakat a obviňovat Boha po celá léta. Ale Šrí Rámakrišna se zcela ztotožnil s Boží Vůlí. Občas o někoho bojoval. Třebaže věděl, že nakonec šťastně přijme Vůli Nejvyššího, na začátku dovolil, aby vyšlo na povrch jeho lidské já, protože se chtěl ztotožnit se zemí. V opačném případě by zůstal v himálajských jeskyních a řekl by: „Realizoval jsem Boha. Kdo se zajímá o svět?“ I já jsem realizoval Boha, takže jsem mohl udělat totéž. Ale Bůh mě žádá, abych žil ve světě a sloužil Mu zde na Západě, takže jsem zde.

Podle staré indické tradice jste zůstali na jednom místě a prostě opakovali Boží jméno. Ale dnešní role duchovních Mistrů je odlišná. Indie i Amerika, Východ i Západ, mají něco, co mohou dát světu. Indie nabízí poselství míru a Západ nabízí poselství vědy. Kdyby Západ nedal Indii poselství vědy, Indie by zůstala primitivní. A kdyby Indie nepřinesla trochu světla na Západ, zůstal by neosvícený. Ať už mají Indie a Amerika cokoli, každý to musí rád dát ostatním. Jsou jako dva bratři z jedné rodiny. Je-li jeden bratr lékař, bude léčit. Je-li ten druhý elektrikář, bude dělat elektrikářské práce. Jak by mohl lékař dělat práci elektrikáře a naopak? Přesně stejně musí Západ rád přijmout cokoli, co Indie může nabídnout světu a Indie zase musí přijmout cokoli, co může nabídnout Západ. Teprve tehdy může být Východ i Západ úplný.