Čeho si ceníš více, rychlosti nebo dokonalosti?

Sri Chinmoy: Prvořadý význam má rychlost i dokonalost. Musíme ale vědět, že když je zde rychlost, postupně se automaticky objeví i dokonalost, kdežto když přikládáme pozornost pouze dokonalosti, musíme náležet Věčnosti. Díky rychlosti se mohu pohybovat sem a tam jako šílený slon. Má rychlost mne přenese na jednu stranu a já uvidím, že je tam zeď. Potom půjdu na druhou stranu a zjistím, že je tam jiná zeď. Pak přijde okamžik, kdy seshora sestoupí božská Milost. Bůh řekne: „Ubohý člověk, je slepý. Potácí se z jedné strany na druhou bez jakéhokoliv výsledku. Ukáži mu správnou cestu.“

Pokud ovšem začínáte ve jménu dokonalosti, nemusí být u toho rychlost. Dítě si myslí: „Musím být hodné, musím být hodné.“ Jeho mysl se obírá dokonalostí, ale pokud se nepohne z místa, ničeho nedosáhne. Jestliže si řekne: „Půjdu tímto směrem, aby se ze mě stal hodný chlapec, půjdu tamtím směrem, aby se ze mne stal hodný chlapec,“ rychlost mu sama automaticky přinese dokonalost.

Když něco neděláme dobře, můžeme se díky rychlosti poranit. Musíme mít i moudrost. Neměli bychom jít směrem, ve kterém bychom se zranili. Je-li tam zeď, měli bychom se zastavit. Jestli ji ovšem nevidíme, můžeme do ní vrazit hlavou. Rychlost i moudrost tedy musí postupovat společně. Potom zasvitne i dokonalost.

V Indii jsem znal dva bratry, sochaře. V ášramu jsme měli stejného vedoucího. Jeden bratr dělal všechno ve jménu dokonalosti velmi pomalu. Jedna socha mu občas trvala i tři týdny. Ten druhý býval hotov za tři nebo čtyři dny. Tomu rychlejšímu náš vedoucí říkával: „Mohl bys tu další sochu udělat o trochu lépe?“ Pokaždé měl ohromnou radost, protože se mu podařilo něco dokázat. Jeho další socha bývala už lepší. Ten druhý si myslel: „Až jednou dokončím svoji sochu, bude mnohem lepší než ta jeho.“ Tento bratr měl moudrost trpělivosti, kdežto ten první měl moudrost nadšení. První bratr udělal radost sobě i vedoucímu, protože dokončil svoji sochu v nejkratším možném čase. Vedoucí mu nikdy neřekl, že jeho socha je k ničemu. Řekl pouze: „Velmi pěkné, velmi pěkné. Jenom to trochu vylepši. Tu tvář udělej lépe.“ Takto dělal první bratr pokrok. Podle naší filozofie lze nalézt dokonalost pouze v pokroku, v pokroku, v pokroku. Dělám pokrok, dělám pokrok, dělám pokrok. Samotný pokrok je má dokonalost.

Neoddělujte od sebe rychlost a dokonalost. Dnes možná děláte něco velmi primitivně, ale zítra to budete dělat trochu lépe, moderněji. Pozítří to budete dělat ultra moderně. To je váš pokrok. Ale když hned od začátku nemáte rychlost a myslíte na to, že určitou věc uděláte naprosto dokonale, jste odsouzeni k nezdaru. Je-li vaše dokonalost velkolepá a pomýšlíte na stavbu proudového letadla, jistě pocítíte, že vám to bude trvat dlouhou dobu. Někdo jiný mezitím postaví malé letadlo, udělá pokrok a získá radost. Tato radost a nadšení jej automaticky přivede k dalšímu kroku.

Začnete-li se stavbou malé lodi, pokročíte později k velké lodi, a nakonec postavíte zaoceánský parník. Pokud ovšem hned na začátku pomýšlíte na zaoceánský parník s představou, že váš Guru bude šťastný, protože jste dokázali postavit zaoceánský parník, uběhne dvacet nebo třicet let, než spatřím výsledek. Jestli vás požádám, abyste pro mne postavili něco na vodu, musíte ihned postavit něco malého, šikovného a bezpečného.

Musíme také myslet na to, že dokonalost dneška nemusí být dokonalostí zítřka. Pokud děláme pokrok, bude dnešní dokonalost vypadat naprosto hloupě. Dokonalostí dítěte je chytit balónek a bouchnout s ním. To je jeho radost. Cítí, že je dokonalé, protože dokázalo, aby balónek prasknul. My se na něj usmíváme. Potom postupně zjišťuje, že to není dokonalost, že v tom není uspokojení. Nejsme-li rychlí, přijde chvíle, kdy zmizí naše trpělivost a nadšení. Na to se dostaví všechny možné negativní myšlenky.

Když myslíte na rychlost, začnete pracovat, i když máte jen jediný hřebík a kladivo. Pomyslíte si: „Až budu něco potřebovat, tak si to najdu.“ Jestli ovšem myslíte na dokonalost, můžete si myslet, že napřed musíte mít všechny nástroje, abyste mohli začít s prací. Budete-li na začátku shromažďovat všechny nástroje, o kterých si myslíte, že je budete potřebovat někdy na konci vaší práce, jenom ztrácíte čas. Začnete-li dávat dohromady všechny věci, které budete potřebovat od začátku až do konce, od malého hřebíku až k velkému ráhnu, je s vámi konec. Když myslíte na každou věc, vaše mysl říká: „Ach Bože, tolik toho musím udělat!“ Budete ukládat do mysli jednu věc za druhou, až ji přetížíte. Potom vaše práce nikdy nezačne. Začnete-li ale s jedním hřebíkem a kladivem, dostanete ohromnou radost. Tato radost vás přenese k dalšímu kroku. Když budete něco potřebovat, půjdete a najdete to. Takto vám rychlost pomůže. Získáte uspokojení od samého začátku. Uspokojení je dokonalost a dokonalost je uspokojení.

Vždy potřebujeme dychtivost, dychtivost a zase dychtivost. Jeden můj přítel po mně chtěl, abych mu koupil určitý klarinet. Požádal jsem jednoho svého vynikajícího žáka–hudebníka, aby jej sehnal. Za několik dní mi řekl: „Ne, nedá se to sehnat, už jsem vyzkoušel všechny možnosti.“ Potom jsem řekl jinému žákovi: „Tohle nechci slyšet. Musíš to pro mne sehnat. Předveď mi, jak jsi schopný.“ Nakonec ho sehnal v Bostonu. Tak se na to podívejte, zadal jsem mu úkol a on jej vyplnil během jednoho nebo dvou dnů. Kdyby v tom ale hned od začátku nebyla intenzita, byl by konec. Pokud jsou k dispozici ochota, pohotovost a dychtivost zároveň s intenzitou, všechno se dá dosáhnout velice rychle. Filozofie toho druhého žáka zněla: „Jsem připraven okamžitě udělat všechno, o co mne Guru požádá.“ Ten první by řekl: „Já to udělám, já to udělám, ale mohu to nechat na Věčnosti.“ S ochotou uděláte jeden krok. S dychtivostí uděláte další tři kroky. A jak se dostaví intenzita, je to hotové. Jestli ale řeknete: „Já jsem ochotný, jenom se na to musím připravit,“ pak se ten úkol nikdy nepodaří dokončit.

Kdykoliv vás požádám, abyste něco udělali, udělejte to ihned. Když řeknu: „Přijď ihned ke mně domů, potřebuji, abys pro mne něco udělal,“ je snad vhodná chvíle, abyste se začali sprchovat? Zavolám-li mému „nejlepšímu žákovi“ a řeknu mu, aby přišel, a on se mne zeptá: „Můžu se napřed vysprchovat?“, pak mohu říci: „Jestli ses ještě nevysprchoval, tak se zcivilizuj a přijď.“ Tohle jsem už řekl mnohokrát. Jestliže ale řeknu: „Přijď hned!“, beru zodpovědnost na sebe. A když potom uvidím, že právě uběhl deset mil a je celý zpocený, co mohu dělat?

Bez intenzity není ani úspěch. Uděláme-li chybu, Bůh nás nikdy neobviňuje. Pokusme se to udělat ještě předtím, než nás o to požádá. Když to potom není ono, Bůh řekne: „Udělej to lépe.“ Naší filozofií je pokrok. Uvnitř tohoto pokroku postupně svítá dokonalost. V duchovním životě musíte všechno dělat rychle, rychle, rychle. Neříkám to proto, že žiji v Americe. Rychlost potřebuje celý svět. Vnější rychlost nám přináší vnější úspěch. Japonsko bylo v druhé světové válce poraženo. A podívejte se, jaký udělalo pokrok. Mohlo by říci: „Byli jsme zcela zničeni. Co můžeme dělat?“ Ale ne, Japonsko mělo dychtivost, a právě díky ní udělali Japonci takový pokrok.

Během postupu vpřed však musíme mít neustále otevřené oči. Třebaže se pokoušíme jít rovně, občas se to nepodaří. Vždy se musíme ptát sami sebe, jestli jdeme po rovné cestě, nebo jestli jdeme po cestě plné zatáček.

Když vám mysl říká, že něco zvládnete za deset dní, lidská moudrost řekne: „Řeknu Guruovi, že to zabere třináct dní. Když mu to potom odevzdám za deset dní, bude velice šťastný.“ To je naše lstivá lidská metoda. Existuje ale ještě jiný, tajný způsob. Božská moudrost řekne: „Mám-li pocit, že to zabere sedm dní, povím Guruovi, že to bude hotové za pět dní.“ To není nepraktičnost. Cítíte-li, že to bude za sedm dní, neříkejte místo toho jeden den, to by bylo nemožné. V praxi ale můžeme určité věci trochu urychlit. A ta radost, když si pomyslím: „Ó Bože, on to dokázal“, vstoupí do vás už dopředu, a to velmi mocně. Nemusíte si to uvědomit, ale když se na vás usměji velmi působivým způsobem, vstoupí do vás tento úsměv jako síla navíc. Jestliže vím, že ty a tvůj přítel budete schopni pro mne postavit cvičební stroj za pět dní, moje radost a hrdost již do vás vstoupila jako další síla. Tato přidaná síla vám nepochybně umožní zvládnout váš úkol za pět nebo dokonce i za tři dny. Božský způsob znamená říci: „Když vím, že potřebný čas je asi pět dní, pokusím se to zkrátit o jeden den. I když se mi to nepodaří dokončit, budu moci Guruovi říci, že už jsem u konce, že to je už jenom záležitost několika hodin, nebo že mu to přinesu zítra.“ Pomyslíte-li na pět dní a řeknete mi čtyři, tak vás ujišťuji, že to dokážete za čtyři. Zvládnete to dokonce i za tři dny.

Ve všem potřebujeme nadšení a moudrost. Božská moudrost řekne: „Poběžím s tím, co mám.“ Lidská mysl řekne, že budete potřebovat mnoho věcí. Ano, to je pravda, ale když začnete svoji cestu s nadšením a dychtivostí, bude všechno snazší, protože samotná dychtivost vás přenese z tohoto místa na tamto místo. Lidská moudrost použije věčnou trpělivost. Bude myslet na celý svět a na to, co bude kvůli dokonalosti potřebovat. Objednáte si něco z Afriky a než to přijde, řeknete si: „Co mohu dělat? Dodávka ještě nedorazila.“ Pokračujete-li ovšem v práci, přijde Afrika za vámi. A i předtím, než dorazí ten materiál z Afriky, je tolik věcí, které můžete s radostí dělat. V opačném případě vás přestávka způsobená nedostatkem materiálu z Afriky zpomalí. Ihned si pomyslíte: „Mám spoustu času, ale co mohu dělat? Dokud nedorazí ten materiál, jsem bezmocný.“ Pocit bezmoci zpomalí pokrok těch, kteří jsou okolo vás. Takže potřebujete rychlost i dokonalost. Dokonalost je vytvořena člověkem, kdežto rychlost je vytvořena Bohem.

Moji představu o dokonalosti může někdo jiný považovat za nesprávnou. Mohu něco nakreslit a domnívat se, že je to dokonalé. Jiný umělec potom řekne, že to není dokonalé. Řekněme, že nějaký umělec nakreslí ptáčka bez oka. Pomyslí si: „Ach, je tak krásný.“ Přijde jiný umělec a řekne: „Tady by mělo být oko.“ Další umělec řekne, že by to oko mělo být menší. Každý má o dokonalosti jinou představu. Nikdo nepopírá, že je to ptáček, ale ve jménu dokonalosti mohou lidé přijít s kritikou. Jste-li v srdci, řeknete: „Jak je to ptáček, tak to stačí.“ Jste-li ovšem v mysli, pomyslíte si: „Když nenakreslím to oko nebo ucho pořádně, co na to lidé řeknou?“ Já sám jsem nakreslil velmi mnoho ptáčků bez oka. Podle mého jsou velmi krásní. Nikdy neříkám, že oko je příliš malé, nebo že by křídla či tělo měly být delší. Jakmile vám pojetí dokonalosti vaší mysli říká, že určité věci musí vypadat určitým způsobem, budete nuceni zabývat se tím po celou věčnost. Vy sami s tím nebudete nikdy spokojeni, protože vaše mysl nashromáždila ve jménu dokonalosti velmi mnoho představ. Každý nápad, který dostanete, budete jenom zvětšovat a zvětšovat. Zároveň budete ve své mysli shromažďovat více myšlenek na zdokonalení. Máte-li však rychlost a jste-li v srdci, můžete získat uspokojení.

Teď si přeji říci o dokonalosti a uspokojení lidského života ještě něco jiného. Každý má svoje pojetí dokonalosti nebo uspokojení. Nedávno jsem četl mnoho příběhů ze života Ramana Mahárišiho. V době, kdy Ramana Maháriši praktikoval askezi a žil v jeskyni, měl nedaleko malou chatku, kde žili tři nebo čtyři jeho žáci. Jednou v noci, o půl dvanácté, přišli tři zloději a začali rozbíjet dveře a okna a dožadovali se peněz. Ramana Maháriši řekl: „Nemáme peníze. Jsme velmi chudí. Můžete vejít dovnitř a přesvědčit se. On a jeho žáci vyšli ven a zloději vešli dovnitř hledat peníze. Když nic nenašli, řekli, že domek zapálí. Ramana Maháriši řekl: „Prosím, prosím, nezapalujte náš domek. Vidíte přece, že tady nic není.“ Zloději si mysleli, že Ramana Maháriši a jeho žáci peníze někde ukryli a začali je bít. Sám Ramana Maháriši dostal ránu od jednoho ze zlodějů. Řekl mu: „Proč jsi mne uhodil jen z jedné strany? Mám ještě druhou. Můžeš totéž udělat i na druhé straně.“ Uspokojení Ramana Mahárišiho bylo stejné jako Kristovo: udeří-li tě z jedné strany, měli byste nastavit i tu druhou.

S takovou filozofií nesouhlasím. Díky tvé nevědomosti jsi mne udeřil z jedné strany. Proč bych ti měl dovolit zvětšovat tvoji nevědomost tím, že ti nastavím druhou? Ramana Maháriši řekl, že to byla jejich Dharma, jejich cesta, chovat se nesprávně, kdežto jejich cesta je odpouštět. Ramana Maháriši dal najevo soucit vůči jejich nevědomosti. Já bych řekl: „Vím, že jsi udělal něco špatného, ale já jsem nic špatného neudělal. Proč bych ti měl dovolit, abys škodil dál? Proč bych ti měl dovolit vstoupit hlouběji do života nevědomosti?“ Ramana Maháriši měl vůči zlodějům nekonečný soucit a odpuštění, třebaže dělali zlé věci. Já bych řekl: „Komu mám odpustit, tomu, kdo chce udělat další zlé věci, nebo tomu, kdo řekne: „Udeřil jsem tě. Odpusť mi prosím, odpusť mi!“

Když mi někdo udělá něco zlého a požádá mne o odpuštění, bezpochyby mu odpustím. Je-li ovšem někdo připraven udeřit někoho jiného, mám mu odpouštět? Nemám volat policii nebo zavolat někoho na pomoc? Ramana Maháriši byl tak velký jogín, ale moje filozofie je v této věci jiná. On získával dokonalost uspokojení ze svého odpuštění. Já získávám dokonalost uspokojení ze své moudrosti. Moje moudrost mi říká, že zloděj je již zlý. Nešel jsem ho zbít. Nešel jsem nikam krást. On je ten, kdo udělal něco zlého. Já mu jen bráním, aby nepokračoval ve stejném směru.

Jindy se zase Ramana Maháriši procházel a nevšiml si včelího úlu. Včely vyletěly, pobodaly ho a on krvácel. Řekl: „Je to moje vina. Proč jsem tudy chodil?“ Zůstal stát na tom místě, aby včely mohly napadnout jeho nohy. Tolik ho to bolelo! Cítil, že si to zaslouží, protože neměl chodit kolem jejich úlu. Je pravda, že udělal chybu, ale potom měl prostě odejít. Ale on ne, zůstal tam stát. Cítil, že ty včely mají právo jej potrestat. Nechránil se, protože je vyrušil, protože udělal chybu. Dovolil všem včelám, aby mu daly žihadlo. Cítit, že si zasloužíte potrestání, je jedna věc. Další způsob je jít o krok dále a požádat o odpuštění. Uděláte-li něco špatného, žádejte o odpuštění. Není snad odpuštění v takovou chvíli důležitější než trest? Mám veliký obdiv a úctu k Ramana Mahárišimu, ale nemohu s ním souhlasit, když říká, že ostatní mají plné právo nás potrestat, uděláme-li něco špatně.

Ale abychom se vrátili k prvnímu příběhu, Ramana Maháriši by řekl: „Ne, když někomu odpouštím a odpouštím, bude se jednoho dne kát. Udeří-li mne, budu plakat a krvácet. On potom řekne: „Co jsem to provedl?“ A v té chvíli se už může začít kát. Já však cítím, že tou dobou je již příliš pozdě. Proč se mám nechat od něj týrat zas a zas jenom proto, abych jej po dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti letech osvítil? Mám mu dovolit, aby bil mé kotníky, kolena, stehna, mou hruď a moji hlavu? Já nevím, v kterém místě se začne cítit zkroušený. Cítím, že bych jej měl od samého začátku varovat, že dělá cosi zlého. Měli bychom ihned zaujmout správný postoj. Avšak každá filozofie pochází z Nejvyššího. Bůh řekl Ramana Mahárišimu: „Odpouštěj, odpouštěj a odpouštěj. Tomu člověku se jednoho dne dostane osvícení a už nikdy lidi bít nebude.“ Naproti tomu mně říká Bůh: „Hned od začátku buď opatrný. A když ti někdo ublíží, už tomu člověku nedovol, aby tě znovu udeřil. Jinak bys vědomě podpořil jeho život nevědomosti.“

Ramana Maháriši řekl: „Jednoho dne se těmi zlými věcmi unaví. Potom přijde ke světlu.“ Já říkám: „Ne, nedovolím, aby se jeho nevědomost zvětšila.“ Šrí Rámakrišna měl třetí metodu. Řekl: „Pokud někdo hanebně kritizuje tvého Mistra a ty jsi mnohem silnější než on, potom jej ignoruj. Ciť, že to není člověk, ale hmyz. Jsi-li však slabší, měl bys jít a zbít ho. Poslouchat, jak někdo špatně mluví o tvém Mistrovi a nic proti tomu neudělat, je ten nejhorší možný hřích. Šrí Rámakrišna měl žáka, který se jmenoval Nag Mahashay, a ten byl mnohem slabší než jistý člověk, který kritizoval jeho Mistra. Tento žák sebral tomu člověku sandály a začal jej s nimi bít.

Moje filozofie říká: „Je-li můj Guru mým opravdovým životem, pokud miluji svého Gurua, je-li pro mne vším, jak mohu strpět, aby o něm někdo špatně mluvil?“ Nepůjdete samozřejmě toho člověka zbít, ale řeknete mu: „Tentokrát to neberu na vědomí, ale příště ti nedovolím, abys mluvil špatně o mém Mistrovi. Když jsi mluvil poprvé, nebyl jsem připraven, ale příště už budu zcela připraven.“ Řekne-li ještě něco navíc, budete stát silní jako zeď. Pokusí-li se vás udeřit, ošklivě se zraní.

Moje filozofie spočívá v tom, že když někdo udělá něco zlého, budete na něj tak přísní, že už se to příště neodváží udělat. Pokud ano, zraní se mnohem více. Když podle Buddhovy filozofie hodíte míč, vrátí se k vám nazpět. Myslíte si, že jste udeřili jenom zeď, ale ne, zeď vám to ihned vrátila. Filozofie Šrí Rámakrišny říká: „Jste-li slabí, zbijte ho. Jste-li silní, řekněte si, že je to hmyz a zapomeňte na něj.“ Každý má filozofii, která mu vyhovuje. Jsou tři lodi, které vás mohou vzít k vašemu cíli. Skočíte do té, která se vám líbí.

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Sri Chinmoy odpovídá, část 21.Poprvé vydáno nakladatelstvím Sri Chinmoy Centrum v roce 2001.

Toto je 1333rd. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Sri Chinmoy odpovídá, část 21, dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »