Část III

SCA 766. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy 22. července 1999

Když tvůrčí osobnosti nebo umělci vstoupí do duchovního života, občas ztratí svoji tvořivou inspiraci, protože duchovnost je tak nesmírně rozlehlá, že už jim nepřipadá důležité, aby pracovali na svém vlastním uměleckém stylu. Nebo musí udělat se svou duchovností kompromis, aby zůstali umělci. Pozoruji, že často nepokračují v tvorbě svého vlastního umění. Existuje nějaký způsob, jak využít tvořivost k maximálnímu duchovnímu pokroku, místo aby se tvořivost a duchovnost považovaly za dvě různé věci? Jak spojit tyto dvě činnosti do jediné?

Sri Chinmoy: My všichni chceme uspokojení. Napíšeme-li nádhernou báseň nebo složíme-li skvělou hudbu, získáme uspokojení. Avšak uspokojení, které získáme z tvůrčí práce, nelze srovnávat s uspokojením, které získáme z modlitby a meditace. Když napíšeme nádhernou melodii, jitřící tóny, získáme radost jen pro několik částí naší bytosti, ne však pro celou bytost. Pokud jsme však s velkou oduševnělostí meditovali nebo se modlili pět minut, pocítíme, že celá naše bytost, od chodidel až po vrcholek naší hlavy, je samá blaženost uspokojení.

Duchovnost je zdrojem všeho. Život je všude. Jsem plný života. Život je v mých pažích, v mých nohách, v mé hlavě. Má životní energie koluje všude. Pokud však chci najít její zdroj, musím říci, že se nachází v srdci. Uvnitř srdce nalézáme dech života a uvnitř dechu života je Boží Vůle. Dech života je uvnitř srdce a srdce je zároveň v dechu života.

Duchovnost znamená jednotu s Bohem a s Boží Vůlí. Všechno, co děláme, může být součástí duchovnosti, protože vše je součástí Boha a vše nám nabízí jednotu s Bohem. Některé věci nám však nabízí lepší způsoby, jak si uvědomit jednotu s Bohem. Bůh je všude, ale většina lidí Jej nedokáže ve všem vidět a cítit. Bůh proto říká: „Dobře, když mne nedokážeš ve všem vidět nebo cítit, dívej se na Mě ve svých modlitbách a ciť Mě ve svých meditacích.“

Voda je všude, ale když si chceme zaplavat, je nejvhodnější sestoupit k ní po schůdkách. Víme, že je to bezpečné. Chceme-li vstoupit do vody a plavat jinde, může to být nebezpečné; možná jsou tam nějaké spodní proudy nebo něco jiného. Proto můžeme říci, že nejlépe je vstupovat do Božího Vědomí pomocí duchovnosti — pomocí našeho života modlitby a meditace.

Všichni jsme Boží děti; všichni jsme členy téže rodiny. Proč potom Bůh stvořil Sri Krišnu, Pána Buddhu a Ježíše Krista? Ti měli také lidská těla jako my. Avšak pomocí Sri Krišny, Pána Buddhy, Šrí Rámakrišny, Sri Aurobinda, Sri Čajtanji a Ježíše Krista byl Bůh schopen projevit Sám Sebe úplněji než pomocí jiných lidských bytostí. Tito velcí Avatáři si také vzali lidský zrod. Měli rodiče, bratry a sestry. Bůh je však považoval za vnímavější, nebo řekněme učinil je vnímavějšími tak, aby v nich a jejich prostřednictvím mohl projevit Sám Sebe úplněji.

Obdobně je i duchovnost jeden předmět, poezie jeden předmět, hudba jeden předmět a věda jeden předmět. Pro Boha je ale jednodušší projevit Sám Sebe pomocí duchovnosti, protože duchovnost je vnímavější vůči Jeho Vůli. V rodině nemohou být všichni stejně vnímaví. Je-li jedno dítě staré pět let a jiné dvacet, nemůžeme očekávat, že pětileté unese stejnou zátěž jako to dvacetileté. Více očekáváme od staršího dítěte, protože je silnější.

Duchovnost musíme považovat za nejstaršího člena rodiny. Bůh se vždy více spoléhá na svého nejstaršího syna. Toho nejstaršího učí všechno. Můj otec naučil všechno svého nejstaršího syna. Když se nejstarší začal věnovat józe, naučil všechno svého dalšího syna. Potom jsme se od něj všemu učili. Od duchovnosti, od modlitby a meditace se musíme naučit všemu. Musíme se naučit, jak psát lepší básně, jak skládat lepší hudbu, jak být lepším inženýrem, vědcem nebo něčím jiným. Pokud tyto věci oddělujeme od duchovnosti, děláme chybu.

Pokud se v nějaké rodině někdo stane velmi silným a ostatní nejsou tak silní, není to dokonalá rodina. Ten nejsilnější nebude šťastný, protože jeho bratři a sestry nejsou jako on. Jedině když je celá rodina pohromadě, jsou všichni šťastní.

Je-li jeden člen rodiny hudebníkem a hraje hudbu, potom není šťastný jenom on, ale i celá rodina. V té chvíli posílá své štěstí ostatním. A zpívá-li jeho sestra, získá rodina větší, krásnější štěstí.

Na zemi nemůže být nic, co by nebylo nejprve stvořeno. Bůh stvořil duchovnost. Potom řekl: „Teď ať se z tebe stanou ostatní.“ Je to jako s Kristem. Otec stvořil Krista, a Kristovo Světlo vstoupilo do celého světa. Přesně stejným způsobem musíme myslet na duchovnost, jako by byla naše vlastní, zcela vlastní. Duchovnost nikdy nesvede tvořivost na špatnou cestu; pouze dá poezii, hudbě, nebo kterékoli další podobě umění schopnost jít vzhůru, jít vzhůru, jít vzhůru. Duchovnost můžeme považovat za kmen nebo kořeny a tvořivost za větev. Na druhou stranu, nemá-li strom větve, jak bychom ho mohli nazvat stromem? Nejdůležitější je kmen. Napřed roste kmen a z něj potom rostou větve. Větve by měly cítit, že samotná jejich existence je závislá na kmeni. Větve jsou velice krásné; mají mnoho plodů, mnoho květů, mnoho listí. Musí však být vděčné kmeni, protože kmen je jejich zdrojem. Kmen zase musí být vděčný větvím, protože mu přidávají krásu. Větve, květy, plody a listí přidávají na kráse hlavnímu stromu života. Větve a kmen tedy musí být pohromadě. Je to jako s rodinou. V rodině vidíme otce, matku, sestry a bratry. Musíme však vědět, že otec a matka představují zdroj. Kdyby nebylo jich, nebylo by ani dětí. Na druhou stranu cítí otec i matka, že se stali dokonalí jedině díky svým dětem. Tímto způsobem se rodina rozšiřuje.

Když jsem ve věku jedenácti a půl nebo dvanácti let vstoupil do Sri Aurobindova ášramu, meditoval jsem a modlil jsem se a také jsem začal psát básně. Do svých třinácti let jsem napsal stovky básní. Věnoval jsem se jak své duchovnosti, tak i své tvorbě. Současně jsem cítil, že moje poezie a hudba jsou stvořením mé duchovnosti. Vždy musíme jít ke Zdroji, to jest k Bohu. Naopak musíme vědět, že duchovnost sama o sobě je i tvořivostí. Někteří hudebníci a básníci naneštěstí cítí, že duchovnost a tvořivost jsou dvě odlišné věci. Ve skutečnosti jen velmi málo tvořivých umělců cítí, že zdroj všeho se nachází v duchovnosti. Většina lidí odděluje své tvůrčí schopnosti od jejího vnitřního kořene, od prvotní ctnosti, od lásky k Bohu. Musíme ale vědět, že je jen jedna ctnost, a to je víra. Naše víra v Boha je kmenem, kořenem a jak roste, stáváme se hudebníky, zpěváky, tanečníky, inženýry, vědci a podobně. Mezi tvořivostí a duchovností není žádný rozpor. Jedno by nemělo vytvářet potíže druhému.

Někteří hudebníci opustili duchovní cest, protože cítili, že duchovnost jim odebrala jejich svobodu. To je však naprosto falešná představa. Duchovnost je nekonečně rozlehlejší než rozlehlost sama. Nesvazuje je duchovnost, nýbrž jejich touha po okamžité slávě. Nepochopili, že sláva je jedna věc a práce pro lidstvo druhá. Někteří zpěváci, hudebníci, umělci a ostatní chtějí být velcí a myslí si, že duchovnost jim v tom pomůže. Duchovnost jim pomůže, ale když spatří, jak je jejich velikost ubíjí, řekne: „Můj Bože, kdyby se opravdu stali slavní podle svých představ, ztratili by spojení se svou Božskostí.“ Vidí-li duchovnost v těchto lidech upřímnost, nechce naplnit jejich touhy.

Je-li to Boží Vůle, snadno se stane z dobrého člověka velký člověk. Pro velkého člověka je však velmi, velmi obtížné stát se dobrým člověkem. Mnoho světových osobností je velkých, ale nejsou vůbec dobří. Prezident, ministerský předseda a ostatní politici jsou významní lidé. Řeknou: „Vstaňte!“ a celá země musí vstát. Někam jdou a tisíce lidí se shromáždí, aby je viděly a pozdravily je. Když však nějaký světec, sádhu nebo duchovní Mistr sedí někde u paty stromu, bude ho někdo zdravit? Lidé prostě projdou kolem a nebudou si ho všímat. Celý svět se otočil špatným směrem; v současnosti přikládá větší pozornost a cení si více velikosti, než laskavosti a dobroty. Velikost se uctívá ihned. Když se však někdo snaží být dobrý, když se modlí k Bohu a pokouší se porazit žárlivost, nejistotu a nečistotu, nikdo tomu nevěnuje žádnou pozornost.

Julius Cézar a Napoleon byli velcí; chtěli porazit celý svět. Celý svět však neporazili, a všechno, čeho na vnější úrovni dosáhli, zmizelo. Ježíš Kristus, Sri Krišna, Pán Buddha, Sri Aurobindo a Šrí Rámakrišna byli dobří. Nechtěli nikoho porazit; chtěli pouze milovat. Ale jejich dobrota a světlo se pomalu a jistě rozšířilo po celém světě a přetrvá věčnost. Když se šíří světlo, jde do všech směrů. Šíří-li se síla moci, neuspěje. Pták moci vypadá, že je velký a silný, ale nelétá. Pták světla létá všude.

Aspekt moci má jeden velmi vážný problém — má v sobě temnotu. Moc se vždy chce předvádět: „Biceps mé paže měří dvacet pět palců, kdežto tvůj jenom deset.“ Přímo v povaze moci je předvádět svoji nadřazenost a ničivou sílu. Ztělesňuje pocit zkázy a rozkazu; je jako velitel. Světlo má však ve své vlastní povaze osvěcovat. To neznamená, že uvnitř světla není moc. Ve světle je ta největší moc, světlo má sílu se šířit do všech stran. Moc, která je uvnitř světla, je moc lásky. Vždy se dělí se svými bratry a sestrami, se svými drahými, s celým světem. Celý svět je jeho přítelem. My však této božské moci nevěnujeme pozornost.

Když někteří lidé vstupují do duchovního života, mají pocit, že vstupují do himalájských jeskyní a že se musí vzdát své hudby a dalších pozemských činností. Tak to ale není. Na druhou stranu musíme vědět, že existuje něco, čemu se říká evoluce. Ve světě hudby existuje vitální hudba, která nás pouze vzrušuje, a duchovní hudba, která chce pouze jediné — pozvednout nás. Někteří lidé mají uspokojení z toho, když skládají a hrají vitální hudbu — rokenrol, džez a podobně. Jenom oni sami vědí, co je to za uspokojení! Co se ale stane po několika letech hraní takové hudby? Přijdou velké vitální deprese! Proč? Protože uslyší o jiných hudebnících, kteří jsou více obdivovaní, kteří jsou slavnější. Přečtou si v novinách, že někde ve světě přišlo dvacet tisíc lidí, aby si někoho poslechlo, kdežto za nimi přijde možná jen čtyři tisíce lidí. A to není všechno. Tomu druhému hudebníkovi tleskali lidé ve stoje pět minut. Řeknou si tedy: „Ach Bože, ke mně přišlo jen pár lidí a k němu tak mnoho; a to ještě sklidil takový obdiv!” Vitální deprese je začne ubíjet.

Deprese je slabost. Když je vitálno v depresi, přijdou člověka napadnout veškerá pokušení světa v podobě vitálního vzrušení. Pro pokušení je snazší vstoupit do fyzického, vitálna a mysli, když jste v depresi. Je-li někdo v depresi, chce zničit sám sebe. V takovém okamžiku začne brát drogy, pít alkohol, což je jako kdyby se bodal nožem nebo mečem. Řekne: „Je jenom jediný způsob, jak být šťastný. Budu pít alkohol. Budu brát drogy. Budu si užívat vitálního světa s krásnými ženami.“ Toto se nakonec stane lidem, kteří hrají hudbu na vitální úrovni. Někteří žáci–hudebníci z tohoto důvodu opustili naši cestu. Když byli se mnou, hráli duchovní hudbu. Když ale nebyli se mnou, hráli rokenrol a všechno ostatní. Každý má právo říci: „Prostřednictvím své vitální hudby vyjadřuji Boží Vůli.“ Každý má naprostou svobodu takto užívat svoji vůli. Ale podívejte se na to, co se děje!

Naopak jsou zase jiní, kteří hrají pouze duchovní hudbu. Třebaže možná dělají mnoho chyb, Bůh je nepočítá. Bůh se dívá na to, jak oduševněle hrají nebo zpívají. Samozřejmě, když bude někdo hrát oduševněle a bezchybně, Bůh z něho bude mít vetší radost. Někteří lidé zpívají oduševněle, ale není v nich dokonalost. Někteří lidé zpívají dokonale, ale není v tom oduševnělost, nezískávají nic, nic, nic.

Nelichotím ti, ale ty jsi jeden z těch, který zpívá velmi oduševněle a také dokonale. Když zpíváš některé písně, moje srdce úplně taje. Mnoho takzvaných zpěváků nezpívá oduševněle. Ostatní zpívají oduševněle, ale ne dokonale. U tebe zpívá tvoje oduševnělost a také hledající dokonalosti. Zpíváš velmi oduševněle a velmi dokonale. To je mezi žáky zcela vzácné, ohromné dosažení.

Velmi obdivuji tvůj zpěv. Jedinou věc, kterou neobdivuji, je způsob, jakým zpíváš. Jestli chceš vědět, o co jde, zeptej se své dcery, proč si z tebe dělá legraci. Když začneš při zpěvu skákat nahoru a dolů, vstupuješ do neklidného vitálna — ne do dynamického vitálna. Vitálno je jako sopka. Dynamičtí lidé mohou udržet svoji sopku pod kontrolou. Ale neklidní lidé nikoliv a potom prostě vybuchnou.

Musíš znát své dvě vrcholně dobré kvality. Máš oduševnělost; máš dokonalost. Máš také ale i tento nedostatek. Dovoluješ svému vitálnu, aby vstoupilo do tvého těla a do tvého vědomí. Tvé neklidné vitálno se pokouší něco přidat k oduševnělosti a dokonalosti tvého zpěvu. Nic však nepřidává; pouze snižuje. Neklid tajně jako zloděj krade tvoji oduševnělost a dokonalost. Naštěstí není tak mocný jako tvoje oduševnělost a dokonalost, takže se mu to nedaří. Ale pro ostatní, kteří vidí pohyby tvé hlavy, je obtížné vstoupit do tvého srdce, když přitom zpíváš tak oduševněle a dokonale. Nezískávají z tvého zpěvu nejvyšší možný užitek. Když vidí, jak potřásáš rukama a hlavou, vstoupí do tebe jejich vitálno; jejich neklid a tvůj neklid jsou spolu a radují se jeden z druhého.

V duchovním životě lidé po pěti, deseti nebo dvaceti letech chtějí vidět, jak velký udělali pokrok. Mnoho lidí na to ani nemyslí. Pokud jsou v mé lodi, říkají: „To stačí, to stačí!“ Je mnohem více lidí, které nezajímá, jaký udělali pokrok. Mnoho, mnoho žáků, kteří jsou na cestě dvacet nebo třicet let, nezajímá jejich pokrok; vedou velice obyčejné, neaspirující životy. Na druhou stranu jsou lidé, kteří se k nám přidali před rokem nebo před dvěma a vedou si velmi dobře. Minulou středu jsem večer požádal žáky, aby chodili kolem mě podle počtu let na cestě. Měl jsem takovou radost, když jsem viděl žáky do čtyř let. Jejich lístky tak krásně rozkvétají. Avšak u žáků, kteří jsou na cestě více než deset nebo jedenáct let, jsem viděl, jak jsou jejich lístky ohnuté a sklíčené, nebo že jedna část chybí.

Naším cílem je postupovat od omezeného světla k většímu, od většího k největšímu a od největšího k nekonečnému Světlu. Místo toho se stává, že lotos, který tak krásně kvetl a dával mi po jeden rok čerstvou radost, za dva nebo tři roky uvadne. Proč? Srdce je jako banka. V bance si uložíme peníze a občas přečerpáme náš účet. Pár měsíců to možná lidé v bance nezkontrolují, a tak nás nenachytají. Nakonec ale zjistíme, že jsme naprosto zbankrotovali.

Lidé obdobně na začátku svého duchovního života neustále ukládají do svého srdce — banky modlitby, meditace a své odhodlání porazit žárlivost, nejistotu a všechny nebožské vlastnosti. Ukládají čistotu, prostotu, upřímnost a Božskost. Potom začnou vybírat a vybírat. Většina žáků vyčerpá ze svého srdce — banky všechny své dobré vlastnosti. Teď jsou v úplném bankrotu!

Vraťme se však k tvé otázce; lidé, kteří oddělují duchovnost od hudby, umění, poezie nebo nějakého jiného pole života, dělají chybu. Za pár let mohou říci: „Ach, kdybych tak zůstal u hudby, byl bych mnohem úspěšnější.“ Ne, možná by byl pár let úspěšnější. Ale potom by začalo soupeření, doslechl by se o hudebníkovi, který získal větší uznání a slávu. Můžeš říci: „Kdybych byl nepřijal duchovní život, byl bych teď stejně slavný jako ten a ten.“ Počkej však pár let. Potom uslyšíš, že ten chlapík, který byl tak slavný, našel někoho jiného, který je slavnější. Potom začne jeho deprese a vstoupí do nízkého vitálního světa nebo do světa drog. Tím příběh skončí.

Avšak hudebník, který zůstane v duchovním životě, poroste jako lotos — krůček za krůčkem bude nádherně rozkvétat. Potom položí sám sebe k nohám Boha a Bůh bude velmi spokojen, že dostal tak krásný lotos ke Svým Nohám. Pokud kráčíme po cestě velikosti, nakonec objevíme někoho, kdo je větší a naše touha po velikosti nám pak jenom vykope hrob. Když však nabídneme sami sebe Bohu a budeme se snažit být dobří, Bůh bude nádherně rozkvétat v nás a naším prostřednictvím, lístek po lístku, jako překrásný lotos.