Jak můžeme mít míruplný svět?

Sri Chinmoy: Míruplný svět můžeme stvořit tím, že zvětšíme naše srdce. Když jsem byl ještě dítě, celým mým světem byl můj otec a moje matka. Já pocházím z vesnice. Po několika letech jsem začal svoji malou vesnici milovat. Nepřestal jsem milovat svého otce a svoji matku — ne. Jsou uvnitř mé lásky k mé vesnici. Jenom jsem svoji lásku rozšířil.

Mír a radost nelze nikdy oddělit. Pokud jsem míruplný, znamená to, že jsem i blažený. Jsem-li blažený, znamená to, že jsem i míruplný. Když dítě myslí na svoje rodiče, má ohromnou radost. Po několika letech má ohromnou radost, když si říká: „Toto je moje vesnice.“ Svůj cit postupně rozšiřuje, až zahrnuje jeho město, kraj a zemi.

Narodil jsem se ve vesnici v Bengálsku. Nejprve jsem myslel jenom na svoji vesnici. Potom jsem postupně, postupně začal dostávat ohromnou radost, když jsem slýchával slovo „Bengálsko“. Četl jsem básně o Bengálsku a poslouchal písně o Bengálsku. Moje srdce se rozšiřovalo. Potom jsem si uvědomil, že moje země je Indie. Když myslím na Indii, jsem naplněný radostí, protože jsem se tam narodil a moje národnost je indická.

Teď už žiji mnoho, mnoho let v Americe. Chodím dvakrát týdně do OSN se modlit a meditovat. Všichni lidé, kteří se chtějí modlit a meditovat — delegáti, diplomaté a zaměstnanci — přijdou a připojí se ke mně. OSN je velice významná organizace, protože jsou v ní zapojeny téměř všechny národy světa. Proto cítím, že všechny národy přicházejí společně k modlitbě a meditaci.

Dnes nemohu říci, že jsem ztratil svoji lásku k Indii, východnímu Bengálsku, Chittagongu nebo Šakpuře — ne. Pouze rozšiřuji a rozšiřuji svoje srdce. Nejprve jsem měl radost, když jsem myslel na svoje rodiče. Potom jsem přidal svoji vesnici, město, kraj a svoji zemi, Indii. Když se mě teď zeptáte, kdy mám největší radost, odpovím, že je to okamžik, kdy myslím na celý svět jako na svůj vlastní, zcela vlastní. Kdybych teď myslel na sebe jako na malého bengálského vesnického chlapce, byl bych polapen v Bengálsku. Teď chápu jako svůj vlastní celý svět. Když použijeme naši lásku, vzdálenost neexistuje. Chová se jako magnet.

Takže lásku, kterou jsme cítili na počátku k naší matce a otci musíme cítit k celému lidstvu. Nebudeme mít mír, dokud nebudeme moci považovat díky své síle lásky celý svět za svůj vlastní, zcela vlastní. Budeme si pouze myslet: „Já jsem lepší než ty. Jsem víc než ty.“ Nás sjednocuje láska a ta se nachází v srdci. Když necítíme lásku, podíváme se na někoho jiného nebo na nějakou jinou zemi a okamžitě začneme srovnávat — jsem silnější než ty, jsem slabší než ty. Ale i kdyby ten člověk, který stojí přímo před námi, byl silnější, krásnější a kultivovanější než my, budeme ho považovat za svého vlastního, pokud použijeme srdce.

Když malé dítě vidí svého otce, nepomyslí si: „Ach, můj otec je mnohem významnější než já, je tak moudrý“ — ne, ne, ne! Považuje svého otce a všechny jeho schopnosti za svoje vlastní. U nás je to podobné, získáme mír, pokud dokážeme rozšířit naše srdce natolik, aby pojalo bezpočet lidských bytostí. Mír nalezneme jenom v rozšíření lásky. Nesmíme říkat jenom „já“ a „moje“, ale musíme milovat ostatní tím způsobem, jakým milujeme sami sebe. V okamžiku, kdy použijeme mysl, nemůžeme se rozšiřovat. Pokusíme se nalézt mír tak, že se snažíme dostat před někoho jiného. K naší hrůze však zjistíme, že ten člověk je už stovky mil před námi!

Použijeme-li srdce, nebude nám vadit, že někdo je v jakémkoli oboru dál než my. Řekneme: „Ten člověk je jenom moje rozšířené já. Je to stejné, jako když dám pravou nohu před levou. Obě jsou moje, musíme jít společně. Jak bych mohl chodit s jednou nohou?“

Když dokážeme vybudovat jednotu s celým světem, můžeme mít mír. A jednotu si rozvíjíme pomocí našich modliteb a meditací.