Když se v mém životě stane něco bolestivého, ovlivní to mé srdce, nebo řekněme zlomí to mé srdce. Potom je pro mě velice, velice těžké, na to zapomenout. Ve skutečnosti dokážu některé věci docela dobře odpustit, ale zapomenout na ně je pro mě téměř nemožné. ⁶

Sri Chinmoy: Ano, je pravda, že někomu odpustit je snazší, než na to zapomenout. Můžeme to však brát jako výzvu. Dejme tomu, že někdo udělal něco velice špatného. Přijal jsem tu výzvu, abych mu odpustil, a podařilo se mi to. Potom musím přijmout další výzvu — že na to, co udělal, také zapomenu.

Je to stejné jako s překážkami. Dejme tomu, že první výzva představuje kopec nebo horu, která není tak vysoká jako Himálaje. Tím, že jsi tomu člověku odpustil, jsi na tuto horu vystoupal. Potom zjistíš, že je pro tebe obtížné na tento bolestivý zážitek zapomenout. Musíš vystoupat na další horu, která je vyšší. A třebaže je vyšší, nemůžeš říci, že je nezdolatelná. Říkáš, že když se k tobě někdo zachová nespravedlivě, odpustíš mu. Mnoho, mnoho lidí nedokáže odpustit. Měl bys být na sebe hrdý, že jsi tomu člověku dokázal odpustit. Další výzva spočívá v zapomnění na tuto událost. Musíš to brát jako další horu, která je mnohem vyšší než ta předchozí.

Klíčem je láska. Nemusíš toho člověka milovat. Musíš nekonečně více milovat Boha. Dejme tomu, že někdo je tvým přítelem. Udělal něco špatného a ty jsi mu odpustil. Máš pocit, že to stačí. Proč bys měl jít ještě o krok dále a na tu událost zapomenout? Ale ta vzpomínka tě ubíjí. Občas ti přijde na mysl a ty si řekneš: „Jak jenom mohl být tak špatný? Choval jsem se k němu tak pěkně.“ V tu chvíli musíš zapomenout na toho člověka a myslet pouze na Nejvyššího. Musíš se uvnitř zeptat sám sebe: „Chce po mně Nejvyšší, abych v sobě tuto zkušenost ponechal, nebo chce, abych na to zapomněl, právě tak, jako jsem mu odpustil?“ Tvůj Vnitřní kormidelník, Nejvyšší, potom řekne: „Tato zkušenost ti způsobuje utrpení. Občas přichází do tvé mysli a ničí veškerou tvoji radost. Proto chci, abys na ni úplně zapomněl.“

Nejlepší je řídit se Způsobem Nejvyššího. Na vnitřní úrovni tě inspiroval, abys tomu člověku odpustil, a ty jsi to udělal. Jestliže ti On řekne, že musíš na tu zkušenost zapomenout, musíš to udělat. Právě proto, že miluješ Boha a Bůh nám neustále říká: „Odpouštějte, odpouštějte, odpouštějte,“ jsi udělal první část úkolu. Ta druhá znamená říci: „Protože pořád trpím, kdykoliv si na tuto událost vzpomenu, nejlepší je zapomenout.“ Musíš dokázat svoji lásku k Bohu tím, že zapomeneš. Čím více miluješ Boha, tím snazší pro tebe bude na tu zkušenost zapomenout. V tvém případě už tvoje láska k Bohu do určité míry vyšla do popředí, protože jsi připravený tomu člověku odpustit. Jestli zvětšíš svoji vlastní lásku k Bohu, Bůh ti dá schopnost na tu zkušenost zapomenout. Zcela to závisí na lásce.

Další způsob, jak se s takovou situací vypořádat, je mít sympatizující jednotu, kdy říkáme: „Kdybych byl já na jeho místě, možná bych se choval ještě hůř. Chudák, zrovna toho dne ho možná někdo urazil nebo mu vynadal. Možná ho někdo propustil z práce nebo se stalo něco podobného.“ My nevíme, co se těm lidem honilo v hlavě, nebo co se jim ten den stalo, když se k nám tak nepěkně zachovali. Posuzujeme toho člověka podle jeho normálního chování. Celá léta a léta jsme někoho pozorovali. Vytvořili jsme si názor, že to je dobrý člověk. Proč se najednou chová tak špatně? Možná se ten den stalo něco, co zničilo veškerou jeho radost a mír. Možná se stal obětí nějakého neštěstí a teď to neštěstí vylil na nás. Povaha toho člověka je dobrá, ale možná že toho dne se stal obětí úzkosti, obav nebo kritiky. Máme-li sympatizující jednotu, budeme vědět, že se v jeho životě stalo něco zlého. V opačném případě by se tak špatně nechoval. A pokud máme ještě více sympatizující jednoty, řekneme: „Možná bych byl ještě horší. Také bych mohl někomu říci něco nepěkného zrovna v okamžiku, kdy by ode mě zoufale potřeboval slyšet něco milého.“

Vybudujeme-li si sympatizující jednotu, vidíme na světě jen velmi málo chyb. Nedostatky vidíme tehdy, když cítíme, že my jsme dokonalí, kdežto ostatní jsou nedokonalí. Pokud si ale vybudujeme jednotu s ostatními, možná zjistíme, že máme více slabostí než oni, protože máme jednu slabost navíc: my je kritizujeme, kdežto oni říkají světu, že my jsme si vybudovali sympatii.

Jak už jsem řekl dříve, ber to jako ty dvě hory. Naše mírová hora v Himálajích je třetí nejvyšší. Představ si, že je to první hora, na kterou musíš vystoupat a že jsi to již dokázal. Potom zkus cítit, že existuje další, na kterou musíš vystoupat. Každý den, každou hodinu, každou minutu musíme vyzývat sami sebe k sebepřekonání. Jedině sebepřekonání nám přinese radost — nic jiného. Jestli vstoupíme na pole soutěživosti, nikdy radost nezískáme. Jedině náš vlastní pokrok nám dá radost. Ty jsi schopen tomu člověku odpustit. Teď musíš překonat sám sebe tím, že zapomeneš na tu zkušenost, kterou ti ten člověk dal.

Vždycky vyzývej sám sebe. Nevyzývej člověka, který udělal něco špatného. Nemysli si, že jej můžeš porazit, podle přísloví — oko za oko, zub za zub. Bůh ti dal díky své bezmezné Štědrosti schopnost odpouštět. Tobě se to podařilo. Teď je tentýž Bůh více než ochoten ti dát schopnost ten zážitek naprosto vymazat ze svého srdce nebo mysli. Musíš přijmout tuto výzvu, abys to dokázal.

Kdybys naopak toho člověka vyzval, zaujal bys postoj typu „oko za oko“: On udělal něco špatného. V čem jsem slabší než on? On mě udeřil a já ho udeřím ještě víc.“ Ty ale musíš zaujmout opačný postoj a říci: „On udělal něco špatného. Ale moje síla odpuštění je stejně velká.“ Odpustit znamená být silnější. Potom přijde na řadu něco nekonečně obtížnějšího — celou tu bolestivou záležitost zapomenout.

Pokud vytrváme, na zemi neexistuje nic nemožného. Jestliže vytrváme v našem úsilí, pokud pokračujeme, pokračujeme a pokračujeme, v celém Božím stvoření neexistuje nic nemožného. Jestli mi svět dal utrpení, potom je zde Bůh, aby mi je odebral. Vždy existuje protilék. Když mě někdo udeří, pokud mě někdo nenávidí, ihned zde bude někdo jiný, kdo mě bude milovat. Jestli mě někdo nenávidí, ihned vyjdu z domu a okamžitě uvidím, že mě někdo miluje, že se na mě usmívá a zahrnuje mě laskavostí.

Vždycky bude existovat pozitivní a negativní stránka. Musíme však být moudří. Musíme se modlit a meditovat, milovat Boha a sloužit Mu. On nám potom vždy dá sílu přijmout životní výzvy a také je překonat. Kdyby ses jim naopak chtěl vyhnout, jako zloděj od nich utečeš s myšlenkou: „Jestli uteču, možná nebudu muset ten bolestivý zážitek prožít.“ Avšak ne, smutek a selhání tě budou pronásledovat, kamkoli půjdeš.

První krok jsi už udělal. Druhý krok je obtížnější než ten první, ale nemůžeme říci, že se to nedá zvládnout. Ne, mnoho, mnoho, mnoho lidí to dokázalo a mnoho jich to také dokáže. Na druhou stranu bude mnoho těch, kterým se to nepodaří. Záleží to na vnitřní síle každého jednotlivce. První krok jsi úspěšně zvládl. Druhý krok bude obtížnější, ale já tě ujišťuji, že ho zvládneš také.