Část I

SCA 788. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázku 3. února 2000 v New Yorku

Jak si můžeme vytvořit a poté udržet postoj bojovníka vůči překonávání svých slabostí?

Sri Chinmoy: Existuje něco, co nazýváme slabostí, a opakem slabosti je síla. Zároveň slabost samotná může hrát roli síly. Jestliže nemůžeme porazit slabost, co to znamená? Znamená to, že slabost samotná má ohromnou sílu. To, co nazýváme silou — silou, kterou cítíme, že máme nebo že jí jsme — se v tu chvíli slabosti ani v nejmenším nevyrovná. Slabost je negativní moc, negativní síla. Obzvláště vitální problémy, emocionální slabost a mentální slabost mají ohromnou sílu. Ale síla slabosti je negativní silou. Pozitivní silou je láska, božská láska. Tato síla lásky je spojena s Nekonečností.

Když nejsme schopni porazit své slabosti, často je to proto, že je ve skutečnosti ve svém vitálním nebo vnitřním životě opatrujeme. Navenek chceme zničit veškerou slabost, kterou v sobě vidíme, ale uvnitř, ve svém vitálnu, se z ní potají těšíme. V tomto okamžiku považujeme slabost za svého nepřítele, ale v následující chvíli ji budeme považovat za svého přítele. V našem vnějším životě nás naše slabost mučí, ale v našem vnitřním životě — podvědomě, nebo řekněme ne vědomě — tuto slabost opatrujeme. To se týká všech hledajících. A pro ty, kteří nejsou upřímnými hledajícími, se samotná slabost stává jejich silou.

Jak tedy můžeme tuto situaci vyřešit? Existuje něco, co může vyléčit naše slabosti? Existuje lék, protijed, a tím je síla naší lásky. Síla naší lásky ke komu? Síla naší lásky ne k nějakému jednotlivci, ale k našemu Zdroji, kterým je Bůh. Čím silněji dokážeme milovat Boha, náš Zdroj, tím snazší je pro nás porazit naše slabosti.

Celý tento svět je poháněn Silou. Můžeme ji nazývat Vesmírným Poznáním, Vesmírnou Moudrostí, Vesmírnou Silou. Odkud tato Síla pochází? Pochází z Boží Lásky. Boží Láska stvořila Vesmírnou Sílu a my do této Vesmírné Síly můžeme vstoupit, pokud milujeme Boha. Na druhou stranu všechny naše slabosti budou nadále existovat, dokud nezvětšíme svou lásku k Bohu.

Milujeme Boha. Kdo to může popřít? Vstoupili jsme do duchovního života. Ale je to všechno záležitost pokročilosti. Milujeme Boha více, než milujeme sami sebe nebo své přátele nebo svou nejistotu či jiné slabosti? Jestliže jsi upřímný, budeš muset říci, že zcela určitě miluješ Boha méně, než miluješ některé lidi nebo něco, co ti patří. Věnuješ denně alespoň dvě z dvaceti čtyř hodin přemýšlení o Bohu, modlitbám k Bohu a meditacím na Boha? Ne, ne, ne!

Posadit se a modlit se a modlit se a meditovat a meditovat je jedna strana aspirace. Pak je zde druhá strana naší aspirace, a tou je naše zasvěcená činnost, naše nezištná služba. Můžeš vázat mé knihy tři nebo čtyři hodiny v kuse, ale kolik minut z toho dokážeš udržet své vědomí vysoko? Čtyři hodiny ať už pečlivě nebo mechanicky vážeš mnoho knih a já jsem tak potěšen. Ale potom přijde otázka vědomí. Musíš vědět, jestli je ve tvém vědomí meditace, modlitba, dobrá vůle pro lidstvo. To je to, co bychom měli cítit, když děláme nezištnou službu.

Jedním aspektem naší aspirace je modlit se a modlit se a modlit se a opakovat Boží Jméno nebo mantru. Ale jestliže se při modlitbě rozhlížíme kolem sebe, nemůžeme stoupat výš, výše, nejvýše. Stejně tak druhým aspektem je zasvěcení a tady máme tolik příležitostí. Sloužíme-li božskému v nás, Nejvyššímu v nás radostně a nepodmíněně, potom zároveň děláme ten nejrychlejší pokrok.

Máme zbraně k boji se svými slabostmi. Víme, jak se modlit, ale kolik času trávíme modlitbou? Víme, jak meditovat, ale jak dlouho meditujeme? A opět, víme, jak sloužit, ale jak dlouho sloužíme? Některé dny můžete pracovat osm, devět nebo deset hodin, a jiné dny možná dvě hodiny. Ale dokonce i když sloužíte pouze dvě hodiny, kolik minut jste v Božím vědomí a kolik minut nejste?

Je zde jen jedna síla, která může vyzvat naše slabosti a porazit je, a tou je síla lásky. Tato síla lásky má Zdroj, kterým je Bůh. Pokud jsme udělali něco špatně, cítíme, že Bůh má schopnost a právo nás potrestat. Teď vyvstává otázka: milujeme Boha ze strachu, že nás potrestá? Nebo se bojíme a jsme smutní ne proto, že nás uhodí, když uděláme něco špatně, ale proto, že bychom Ho mohli ztratit? Existují dva druhy strachu. Jeden typ strachu říká, že protože je Bůh všemohoucí, pokud uděláme něco špatně, udeří nás velmi tvrdě. Druhý typ strachu říká, že pokud uděláme něco špatně, Bůh nám může odepřít svou Lásku. Jestliže někoho opravdu milujeme a jestliže nás tato osoba přestane milovat, nebudeme se cítit zoufale? Zcela určitě milujeme Boha. Kdo to může popřít? Ale kolik minut, kolik hodin, kolik dnů, kolik týdnů, kolik měsíců naše láska k Bohu vydrží?

A teď, jak si můžete udržet svou lásku k Bohu? Každé ráno musíte cítit, že jste tou nejkrásnější květinou v Zahradě Božího Srdce. A kdo je Zahradníkem? Je jím Bůh Sám. Jakožto Stvořitel vás vytváří jako květinu. A jako Zahradník vdechuje krásu a cítí vůni svého stvoření. Potom získává ohromnou radost.

Každý den na sebe myslete jako na nově rozkvetlou květinu. Nemyslete na včerejší květinu. Nemyslete na to, že jste teď staří a zvadlí — ne! Každé ráno na sebe myslete jako na tu nejkrásnější květinu. Potom musíte cítit, že jste nestvořili sami sebe. Někdo jiný vás stvořil. A kdo je ten Někdo? Je to vaše vyšší Já, Bůh. A znovu, kdo se o vás celý den stará? Ta samá Osoba, která vás stvořila, se o vás stará. A ta samá Osoba vám říká: „Neuvízni v minulosti — ve včerejšku nebo předvčerejšku nebo v předchozích dnech. Jestliže uvízneš v minulosti, potom nemůžeš dělat pokrok. Včerejšek byl svěží ve svých vlastních schopnostech, ve své vlastní skutečnosti a Božskosti. Ale dnešek musí být opět velmi svěží a plný životní energie. Nepřenášej včerejšek do dnešního života ani si nenos dnešní život do zítřejšího života.“

Každý den budeme milovat Boha, jak nejvíce dokážeme, a se svou láskou Jej odhalíme a projevíme. Odpověď na všechny naše problémy spočívá v naší lásce k Bohu a v Lásce Boha k nám. Dokud nebudeme Boha milovat nanejvýš upřímně, nikdy, nikdy nepocítíme Jeho Lásku. Takovou hru Bůh vytvořil. Nejprve musíme milovat Boha. Potom, pokud budeme Boha uspokojovat, Bůh uspokojí nás. Ve skutečnosti nás Bůh uspokojí nekonečně více.

Jakékoli slabosti, které máme, můžeme porazit pouze láskou k Bohu. Naše slabosti mohou přijít, aby nás pozřely nebo zardousily. Nebo mohou přijít, aby nás milovaly nebo opatrovaly. Jsme to my, kdo se svým slabostem musí buď odevzdat, nebo jít k Bohu, který je pro nás veškerou Láskou. Jakákoliv slabost může být poražena, jestliže zvětšíme horlivost a intenzitu své lásky k Bohu. Naše slabost zůstává, protože naše láska k Bohu není pevná, není úplná, není trvalá. Ale jestliže je v naší lásce k Bohu ohromná horlivost a intenzita, potom žádná slabost nemůže přetrvat.

Bůh nám dal tu největší Sílu, a touto Silou je Bůh Sám. Čím více dokážeme Boha milovat, čím více dokážeme na Boha myslet, tím dříve naše slabosti zahynou. Pokud chceme porazit své slabosti, uvidíme, že nemůžeme. Jako rakšaši v Mahábháratě, naše slabosti jsou tak okouzlující! Řekneme: „Proč bych měl ublížit této okouzlující osobnosti nebo skutečnosti, kterou v sobě mám?“ Proto můžeme svou slabost porazit jenom zvětšením lásky k Bohu. Čím silnější je naše láska k Bohu, tím dříve nás naše slabosti opustí. Takto můžeme zvýšit rychlost svého vnitřního života a rychlost svého vnějšího života, které musejí jít společně. Pokud nemáme rychlost ve vnitřním životě, potom nemůžeme mít skutečnou rychlost ve vnějším životě.

Existuje jen jeden způsob, jak porazit naše slabosti; nemůže být deset způsobů. Uvidíte. Můžete meditovat nebo běhat a říci: „Dělám to pro Boha.“ Pravda, všechno děláte pro Boha; ale Bůh uvidí, jak dlouho si udržíte svou nejvyšší schopnost, svou nejhlubší schopnost, svou všeporážející schopnost. Naneštěstí, tato schopnost nevydrží déle než půl hodiny nebo hodinu. Proto je naše láska k Bohu jediným způsobem, jak porazit naše slabosti.

Stejně tak můžeme pozorovat, co slabost může udělat v životech druhých. Řekněme, že jsem zloděj. Možná, že takový sklon můžete mít v sobě i vy. Můžete říci: „Ó, pracoval jsem tak tvrdě! Ukradnu teď něco bohatému člověku. Potom se stanu multimilionářem přes noc!“ Ale pokud uvidíte, že jsem byl chycen, a uvidíte, jak tvrdě jsem byl potrestán, můžete změnit svůj názor. Když uvidíte, jak trpím, protože jsem něco ukradl — lidé mě kopou hlava nehlava a jsem terčem všech možných útoků — můžete se nakonec rozhodnout, že se zlodějem vůbec nestanete.

Když se lidé odevzdají svým slabostem, vidíme, jak si ničí život. Jedna filozofie je, že se budeme pouze modlit k Bohu a meditovat na Boha a Bůh se postará o zbytek světa. Ale také se můžeme rozhlédnout kolem, můžeme sledovat ostatní a učit se z jejich zkušeností. Řekněme, že se chci dotknout ohně, protože cítím, že oheň je tak okouzlující. Ale když uvidím, že někdo jiný se ohně dotkl a má teď popálenou ruku, proč bych měl také udělat stejnou věc? Copak mi Bůh neukázal, že někdo jiný si spálil prsty tím, že se dotkl ohně? Vidíme, co se stane, když ostatní dovolí slabosti, aby je ovládala. Jak jsem už řekl, slabost sama o sobě je síla, nic jiného. My je vždy rozdělujeme — říkáme, že toto je slabost, tamto je síla. Musíme použít pozitivní sílu k poražení své slabosti, a touto pozitivní silou je naše láska k Bohu. To je tím jediným způsobem.

Někteří lidé vstupují ze srdce do mysli. Potom chtějí všechny slabosti, které jsou k nalezení v lidském životě, vyzkoušet sami na sobě. Znali tyto slabosti u druhých, ale nyní si je chtějí vyzkoušet sami; chtějí mít přímou zkušenost. Proč potřebuji přímý zážitek slabosti? Když vím, že můj otec zemřel a moje matka zemřela, jsem takový blázen, abych si myslel, že já budu nesmrtelný? Ó ne — můj čas dříve či později přijde. Otázka nyní zní: modlil se můj otec a meditoval? Modlila se má matka a meditovala? Měli mír mysli? Měli lásku ve svém vnitřním životě? Pro většinu lidských bytostí zní okamžitá odpověď ne, neměli. Pak tedy budu moudrý a řeknu si: „Oni se nemodlili a nemeditovali. Já budu! Já budu!“ Nechť využívám svůj čas moudře.

Neexistuje jediná slabost, kterou nemůžeme porazit. Možná cítíme, že všechny slabosti jsou na pohled tak okouzlující, a tak řekneme: „Jak mohu ze svého života vymést tuhle slabost a tamtu slabost?“ Ale my to dokážeme, když uvidíme, že naše slabost ničí naši vnitřní radost, naši Božskost, naši schopnost vidět světlo. Pokud však svou slabost opatrujeme, je to jiný příběh.

Kam až může člověk zajít! To všechno kvůli nevědomosti. Když hledající zneužívá božský soucit, slabost se stává jeho silou. Jak bolestivé je vidět něčí sestup! Puká mi srdce, když vidím, kolik nevědomosti si může člověk opatrovat ve svém životě. Někdy to toleruji, vždy s nadějí, že se onen člověk změní, protože jsem se s nadějí narodil. Je zde naděje a je zde očekávání. Očekávání je vždy v mysli a ve vitálnu, ale naděje je v srdci. Naděje je božský způsob. Naděje říká: „Můj žák nemůže být tak špatný!“ Ale Bůh říká: „Ne, tvůj žák může být tak špatný.“ Nedovedete si představit, jak daleko to může zajít! A to vše je výsledek toho, když si někdo vědomě a záměrně opatruje své slabosti.

Každá lidská bytost zneužívá soucit. Někteří lidé zneužívají soucit ode dne, kdy vstoupili do duchovního života. Někteří lidé užívají soucit velmi dobře pět let, deset let nebo patnáct let a potom ho začnou zneužívat. Když vidíme slabost v druhých, musíme být opatrnější, protože tuto slabost máme také my sami. Máme tutéž slabost, ale v jejich případě oni nechtěli tu slabost porazit. Je na nás, zda se stejně jako oni odevzdáme slabosti, anebo ji porazíme. Pokud jsme moudří, porazíme všechny své slabosti.

Jak vždycky říkám, pokud se stanu dobrým člověkem, bude na zemi o jednoho darebáka méně. Jestliže se někdo stane dokonalým, bude na zemi o jednu nedokonalou osobu méně. Jestliže si cením své vnitřní síly a chci se zbavit svých slabostí, kdo mi v tom může zabránit? Řekněme, že jedna místnost je temná, protože tam není elektřina, zatímco jiná místnost má světlo. Mohu jít do místnosti, kde je světlo. Kdo mi v tom může zabránit? Kdo mě žádá, abych tam nechodil? Na druhou stranu, pokud přivedu elektřinu do místnosti, která je neosvětlená, potom v této místnosti bude za několik minut světlo. Dokonce když vstoupím do temnoty a pláči a pláči a pláči pro světlo, aby sem přišlo, když světlo přijde, všechna temnota je osvícena.

Namísto toho, abych vstoupil do světla, není ode mě hloupé vejít do temnoty a modlit se k Bohu: „Zachraň mě, zachraň mě?“ Není hloupé vstoupit do pekla a říct: „Bože, vezmi mě do Nebe, vezmi mě do Nebe?“ Proč bych měl záměrně jít do pekla a potom prosit Boha, aby mě odnesl do Nebe? Ať jdu raději do Nebe a řeknu: „Bože, Ty jsi mě sem přinesl. Teď se k Tobě modlím, prosím, nech mě zde, nech mě zde, nebo mě vezmi do vyššího světa, lepšího světa, více osvěcujícího světa.“ Ale tohle neděláme. Vstoupíme do temnoty a poté zcela zapomeneme na Boha. Zapomeneme, že je zde Někdo, kdo nám může přímo v tomto okamžiku pomoci a zachránit nás. Jsme zcela ztraceni v temnotě. Pak už pro nás neexistuje žádný Bůh a my se potopíme.

A tak se vždy rozhlédněme kolem sebe a zeptejme se: „Kam odešel? Kam odešla? Chci být jako on nebo ona?“ Tento člověk zcela jistě opatroval slabost a taková slabost má obrovskou sílu. Tahle ohromná síla odvedla tohoto člověka z duchovního života, od jeho vlastního skutečného bytí, z jeho vlastního skutečného domova.

Musíš použít svou nezdolnou sílu vůle. Ve své předchozí inkarnaci jsi byl vysoce postaveným vojenským důstojníkem. Můžeš být bojovníkem velmi pozitivním způsobem. Jen se podívej do svého nitra. Máš onu nezdolnou sílu vůle, nebo ne? Jestliže se podíváš, okamžitě si řekneš: „Ach, je tam, je tam!“ Proč by měl lev navždy zůstat spát? Tvoje jméno znamená slunce. Proč by slunce mělo být stále zacloněné? Proč by slunce mělo mrakům navždy dovolit, aby ho zakrývaly? Ne, ne, ne! Řekni sám sobě: „Já jsem slunce. Pokud mě zahaluje mrak, prostě zazářím a mrak zničím!“

Musíš si být jistý — chceš slabost, nebo chceš sílu? Zeptej se sám sebe stokrát, co chceš — slabost, nebo sílu. Stokrát ze sta musí tvoje odpověď být: „Chci sílu, chci sílu, chci sílu!“ Potom uvidíš, že pro slabost jsi nehlasoval ani jednou.

Abychom v životě porazili cokoliv, musíme zvětšit svou lásku ke Skutečnému v nás. To Skutečné v nás je Bůh. Jestliže naše mysl není zaměřena na Boha, jestliže není pro Boha, potom slabost vždy zůstane v našem životě silná. Slabost zůstane silná, a nakonec nás zničí. Od úplného začátku budeme sledovat slabost a sílu a uvidíme, že slabost je také druhem síly. Ale jestliže jedna síla je silou lva nebo slona a ta druhá je silou býka nebo krávy, jsme takoví blázni, že půjdeme ke krávě nebo k býkovi? Vždy půjdeme k tomu silnějšímu. V soutěži Mr. Universe bude mít někdo velmi silné a symetrické svaly. Někdo jiný může mít mohutné svaly, ale po fyzické stránce nebude tak krásný nebo tak nezaujme jako ten nejsilnější jedinec. Když se podíváme na všechny kulturisty, uvidíme, že někteří jsou opravdu v nižší kategorii než vítěz. Když mi jde o sílu a jsem porotce, neocením snad toho, jehož svaly jsou více vyvinuté?

Existuje světlo a existuje nekonečné Světlo. Řekněme, že uvnitř slabosti je také světlo. Uvnitř všeho, co Bůh stvořil, dokonce i uvnitř temnoty, je světlo. Ale když uvidím temnou oblohu a vedle ní oblohu prozářenou sluncem, copak nepůjdu ke slunci? Půjdu snad k slabšímu světlu? Pokud jsem moudrý, vždy půjdu na tu stranu, která je jasná, jasnější, nejjasnější. Nepůjdu na temnější stranu. Proč bych tam měl chodit? Když půjdu do temnoty, potom budu zničen. Jsem to já, kdo musí pozorovat, která strana je nejkrásnější a nejmocnější. Druhá strana může předstírat, že je nejkrásnější, ale mé srdce mi řekne, která strana je skutečná, která strana je nekonečně silnější a krásnější. Vždy si vyberu skutečnou sílu a touto skutečnou silou je stálá, bezesná a bezdechá láska k Bohu.

Vždy dochází k boji mezi naší láskou k někomu a láskou jiné osoby k nám. Záleží na tom, koho chceme. Někdo tě může chtít, ale tato osoba může být negativní silou. Nevědomost nás zoufale chce, ale odevzdáme se nevědomosti? Ne! Protože díky své moudrosti chceme Boha, pouze Boha; chceme Světlo, pouze Světlo. Dokážeme-li zvětšit svou lásku k Bohu, pak sílu nevědomosti, která nás napadá, můžeme snadno překonat.

Nevědomost se nás snaží chytit, ale my běžíme pryč tou nejvyšší rychlostí. Běžíme ke svému cíli. Cílem síly nevědomosti je uchvátit nás, ale dříve, než nás chytí, utečeme ke svému vlastnímu cíli. Běžíme tak rychle, že nás nevědomost nemůže chytit. Když zvýšíme svou rychlost, jak na nás pak může nevědomost zaútočit? Předtím, než na nás zaútočí, poběžíme ke svému vlastnímu cíli.