Po mnoha letech na cestě se ze všech věcí, které děláme pro náš pokrok, začíná stávat rutina. Jak si můžeme obnovit tu stejnou intenzitu, kterou jsme měli jako noví žáci, když jsme si mysleli, že dokážeme velmi rychle dosáhnout svého cíle?

Sri Chinmoy: Když se pustíte do jakékoliv nové činnosti, jste nadšení. Po nějaké době je všechno monotónní, nudné a začne frustrace. Když vzlétá letadlo, nadělá spoustu hluku. Máte pocit, že zničí všechno kolem dokola. Ale jakmile je vysoko ve vzduchu, letí mnohem rychleji a my přitom neslyšíme téměř žádný hluk. Nedoletí snad do cíle, když má dobrého pilota?

Neustále musíme mít na mysli, že ten stejný Pilot, který nás inspiroval, abychom spěchali na letiště, který nás usadil do letadla, který nadělal tolik hluku, když letadlo vzlétalo — tentýž Pilot nás neustále vede k našemu cíli.

Na začátku je vždycky ohromná radost, vnitřní energie, protože vstupujeme na nové pole činnosti. Když vstoupíme do duchovního života, máme upřímnost, dychtivost, intenzitu — máme všechno, co je zapotřebí k tomu, abychom dělali ten nejrychlejší pokrok. Existuje snad nějaký žák, který vstoupil do duchovního života a řekl: „Já nemusím porazit svoji nejistotu, žárlivost, nečistotu a nebožské kvality?“ Každý se přidal na naši cestu proto, aby porazil svoje nedokonalosti. Na druhou stranu, většina z vás, pokud ne všichni, jste tuto intenzitu ztratili. Máte pocit, že všechny ty věci, které jste chtěli porazit před dvaceti nebo dvaceti pěti lety — nejistotu, žárlivost, nečistotu, negativitu — není možné porazit. Co se tedy děje? Protože máte pocit, že se nedají porazit, dovolujete sami sobě, aby ony porazily vás.

Ale abychom se vrátili k tvé otázce, nudného není nic, pokud máme správný přístup. Jestliže se modlíme každý den k Bohu, dostaneme od něj novou inspiraci. Každý den vyjde slunce. Máme-li vnitřní sílu vůle, uvidíme ve slunečním světle krásu, čistotu, božskost — všechno, co je normální a přirozené. Úplně stejně každý den meditujete, cvičíte, běháte a děláte mnoho dalších duchovních věcí. Mysl vidí všechno, jako by to bylo staré, zkamenělé. Po jednom měsíci nebo jednom roce je pro mysl všechno neinspirující, protože mysl věří, že existuje věk, kdežto srdce nikoli. Dokážete-li zůstat v srdci, můžete neustále cítit, že jste sedmiletým dítětem — tak jak vás o to prosím — a určitě pocítíte v každém okamžiku novou inspiraci, nové světlo, novou naději, nový slib. Pro sedmileté dítě je každá sekunda novou příležitostí a novým štěstím.

Když jsem posledně odpovídal na otázku jedné dívky, řekl jsem, že každý den by měla cítit, že se znovu narodila. Odpověď na tvoji otázku je stejná. Každý den si mysli, že ses zrovna toho dne narodil. Nikdy nemysli na to, že je ti čtyřicet pět nebo čtyřicet sedm let. Teď mi moje mysl říká, že je mi šedesát sedm let — jsem prastarý! Pokud je však naší skutečností srdce, právě naše srdce nám řekne, že je nám sedm let, a pokud je naší skutečností moudrost, opět naše moudrost nám řekne, že jsme se narodili právě dnes. Jestli dokážeme myslet na každý den jako na nový počátek, nové zrození, představuje pro nás každý den novou příležitost.

Když jdete do tělocvičny cvičit, mysl vám řekne: „Toto děláš už roky a roky!“ Mysl nám říká něco o skutečnosti, která je pravdivá na vnější úrovni. Zároveň nás ta stejná mysl dychtí odrazovat: „Děláš pořád stejnou hloupost. Celá léta se úporně snažíš mít sedmnáctipalcový biceps a pořád máš jenom čtrnáct!“ Ale srdce řekne: „Ne. Začal jsem právě dnes.“ Až přijdete následujícího dne, budete mít vnitřní slib, že se více vypracujete a budete silnější a silnější.

Berte každý den jako nový. Nemyslete na to, že je to pokračování. Jestli budete myslet na duchovní život jako na souvislé pokračování, mysl vám řekne: „Ach můj Bože! Jsem na cestě dvacet pět let a stále jsem neudělal žádný pokrok!“ To jste ale použili mysl špatným způsobem. Dovolili jste mysli, aby převzala nejvyšší pravomoc. Použijte srdce. Srdce je neustále nové, neustále rozkvétá. Srdce řekne: „Ne, já rozkvétám lístek po lístku. Jsem neustále kvetoucí, velice krásná květina.“

Dokážete-li zůstat v srdci, nikdy nepomyslíte na skutečnost, že jste na cestě už dvacet pět nebo třicet let. Jste-li ovšem v mysli, bude po deseti letech vaše mysl volat po něčem novém: „Ach, je v tom příliš mnoho disciplíny. Musím vstávat v šest hodin ráno. Nemám žádnou svobodu. Nemohu jezdit, kam bych chtěl.“ Ale právě tuto věc — vnější svobodu — jste chtěli odevzdat. To je důvod, proč jste vstoupili do duchovního života. Duchovnost znamená vnitřní svobodu. Vnitřní svobodu získáte tehdy, když se ztotožníte s něčím rozlehlým. Boží Vůle je rozlehlejší než nejrozlehlejší. Díky síle vaší modlitby a meditace se snažíte ztotožnit s Boží Vůlí. Boží Vůle je nekonečná, je jako oceán. Podíváte-li se na oceán, vidíte ohromné vlny. Ovšem když přitom použijete srdce, i svýma obyčejnýma očima zpozorujete, že ty vlny jsou pokaždé nové. Použijete-li však mysl, řeknete: „Ach, je to pořád stejné — pořád stejné vlny.“

Nikdy nepoužívejte mysl. Po jednom dni mysl ze všeho udělá zdání, že je to staré, prastaré. Mysl odebere vaši radost, protože vás nutí všechno vidět každý den stejně. Ale srdce vám umožní vidět všechno nově, lépe. Vnese do vašeho života novou radost a nové uspokojení.

Úroveň většiny žáků, kteří jsou na cestě přes dvacet let, poklesla. Proč? Protože používají mysl, která říká: „Je to nudné. Každý den je to stejné. Nic nového.“ Namísto toho použijte srdce dítěte, nebo v sobě chovejte pocit, že jste se narodili dnes, brzo z rána — a že ztělesňujete nový pláč. Vy pláčete, pláčete a pláčete, ale vaši rodiče se usmívají a usmívají. Pokaždé, když nabídneme náš pláč srdce, můžeme vidět Úsměv Boha, naší vlastní nejvyšší Božskosti. Zde aspirující skutečnost pláče a sestupující Božskost se usmívá.

Nepoužívejte mysl. Budete-li používat mysl, nebudete schopni vyřešit svoje problémy. Mysl pouze vytváří problémy. Mysl nikdy nevyřešila žádný problém. Mysl se domnívá, že dnes vyřešila nějaký problém, ale zítra vznikne další problém, který bude nekonečně těžší, Problémy mysli nikdy nekončí, nikdy, nikdy! Srdce vidí jenom jeden problém — zvětšila se moje láska k Bohu? Zvětšila se moje oddanost k Bohu? Zvětšilo se moje odevzdání Bohu? Srdce umí jenom tři slova: lásku, oddanost a odevzdání — jak moc miluji Boha, jak moc jsem oddaný Bohu, jak moc jsem připraven odevzdat svoje bytí Bohu. Pokud mysl použije slova „láska, oddanost a odevzdání“, všechno naprosto zničí. Mysl uchopí krásnou květinu srdce a začne jí odtrhávat všechny okvětní plátky, jeden po druhém. Ale když použijeme srdce, květina srdce, kterou pozorujeme, jenom rozkvétá a rozkvétá.

Berte každý den jako nový začátek. Nový začátek má vždy novou naději, nové svítání. Teď tady trávíme nějaký čas na Vánočním výletě. Už teď si někteří lidé myslí: „Ach můj Bože! Už jsem tady dvacet dní. Už je to všechno tak nudné!“ Někteří lidé byli prvních deset nebo dvanáct dní neobyčejně šťastní. Teď jejich štěstí mizí. Ale nedělají to dobře. Měli by cítit, že není dvacátého třetího prosince, ale čtvrtého prosince — první den našeho výletu.

Pokaždé, když mysl vytváří problémy, vyzvěte svoji mysl pomocí moudrosti. Odmítněte mysl, která říká: „Už jsem tady osmnáct dní. Moje nadšení už vyprchává.“ Použijte mysl, která říká: „Ne. Přijel jsem čtvrtého prosince, takže pro mě je pořád čtvrtého.“ Tím neklamete sami sebe. Pouze osvěcujete svoji mysl. Vy víte, že existuje něco jako neustále rostoucí štěstí. Díky síle své jednoty s Boží Vůlí se snažíte s tímto neustále rostoucím štěstím ztotožnit. Každý den je nový počátek. Kde je nový počátek, je i nová naděje, nový slib. Pokud ale počítáte dny, budete se cítit špatně. Po měsíci se žalostně budete chtít vrátit domů. A tam uvidíte, jak na vás čeká ještě větší frustrace.

Vždycky po několika dnech měníme náš cíl. Pokud si však tento cíl vybereme pomocí mysli, nebudeme šťastní, i když do něj dorazíme. Když jej vybere srdce, cíl rozkvétá, rozkvétá a rozkvétá jako květina, bez ohledu na to, jestli jste tady v Brazílii, nebo v Africe, nebo někde jinde. Jestli jsme duchovní lidé, musíme cítit, že naším skutečným bytím je naše srdce. Ostatní mohou předvádět svoji mysl a mohou ji zvětšovat, až bude rozlehlejší než nejrozlehlejší. Ale bez ohledu na to, jak je mysl rozlehlá, ať už intelektuálně, filozoficky nebo nějak jinak, je absolutně nemožné získat štěstí, pokud ovšem nevstoupí do srdce. Nějaký člověk může být nejvýznačnějším panditem nebo filozofem na světě, ale kde je štěstí? Jakmile někdo něco řekne, ten člověk ihned pocítí, že někdo jiný než on má více moudrosti. Potom se bude cítit špatně.

Podíváte-li se na svoje tělo, a přitom použijete mysl, okamžitě řeknete: „Ach můj Bože! Myslel jsem si, že jsem ten nejkrásnější člověk na zemi. Teď vidím, že někdo jiný je nekonečně krásnější!“ Vaše pýcha je rozdrcena. Pokud ale použijete jednotu srdce, nejprve uvidíte a potom pocítíte, že vy sami jste tím člověkem obdařeným bezmeznou krásou, že není rozdíl mezi vámi, a tím člověkem. Uvidíte a pocítíte, že jste pouze krásou. Mysl ihned začne srovnávat, jakmile se s její pomocí na něco díváme a my se potom cítíme mizerně. Mysl řekne: „Myslel jsem si, že jsem největší učenec na světě“ nebo „Myslel jsem si, že jsem ze všech nejchytřejší.“ Potom přijde někdo s většími vědomostmi nebo inteligencí a my se budeme muset dotknout prachu jeho nohou.

Aspirujícímu srdci je nedokonalost cizí. Aspirující srdce jenom zvětšuje svoji krásu, světlo a sílu. Jakmile se na něco podíváme, mysl začne srovnávat, ale aspirující srdce cítí pouze jednotu. Na druhou stranu, tuto jednotu lze živit jenom novostí. Každý den musíme nejenom myslet na novost, ale také se jí stát. Teprve tehdy budeme spokojení. Odkud novost přichází? Z Domova Věčnosti.

Všichni, kteří jsou dlouhou dobu na duchovní cestě, trpí stejnou nemocí — „Je to nudné, nudné, nudné.“ Neudržujte spojení mezi včerejškem a dneškem nebo dokonce ani mezi jednotlivými okamžiky. Budete-li takové spojení udržovat, budete se cítit špatně. Včera jste měli velice špatný den. Dnes opět nesete toho stejného mrtvého slona. Ne, musíte cítit, že včerejšek pro vás neexistuje. Musíte cítit, že jediná věc, která existuje, je tady a teď, Věčné Nyní. Potom nemůže být nic nudné.

Každý den musíte cítit, že jste se znovu narodili. Budete-li cítit, že jste dítětem starým jen několik hodin, určitě pocítíte, že existuje někdo, kdo se o vás postará. Mysl vždycky řekne, že se musíme o sebe postarat sami. Ale srdce řekne: „Ne, je tady můj otec, moje matka. Chovají ke mně nekonečnou náklonnost, soucit a laskavost. Oni se o mě postarají.“ To je veliká pravda. Bůh je naším Otcem i Matkou. Bůh je jenom pro ty, kteří cítí, že jsou skutečnými dětmi. Ostatní si myslí, že jsou dospělí, že teď si mohou užívat svobodu. Malé děti jsou šťastné, protože poslouchají svoje rodiče. Jestli rodiče řeknou: „Nechoď tam, je tam oheň,“ ihned poslechnou a nepůjdou tam. Ale když je někomu sedmnáct, osmnáct nebo dvacet a jeho rodiče řeknou: „Nechoď tam, je tam oheň,“ pomyslí si: „Není tam oheň. Půjdu tam a uvidím. Jsem si jistý, že tam nic není.“ Potom se dotknou ohně a spálí se. Když malé dítě vidí oheň, vzpomene si, co říkala maminka: „Maminka řekla, že je tam oheň, nepůjdu tam.“ Poté se dítě vrátí. Poslušnost ochrání a osvítí malé dítě, kdežto starší dítě vyzve moudrost svých rodičů. Jakmile do života vstoupí neposlušnost, následuje zkáza. Poslušnost je samé bezpečí. Poslušné dítě je v srdci svých rodičů.

Duchovní život je vždy životem vnitřní poslušnosti. Ze svého nitra, z meditace a modlitby, dostanete vnitřní poselství: „To je dobré, toto není dobré.“ Vždy dělejte věci, o kterých cítíte, že jsou dobré. Poslušnost, poslušnost, poslušnost. Ten den, kdy ztratíme naši poslušnost, přijde naše duchovní smrt. Fyzicky zemřeme v nějaký konkrétní čas, ale duchovně umíráme tehdy, když uplatňujeme sílu naší mysli, což je neposlušnost. Mysl má v povaze hledání nového způsobu, svého vlastního způsobu — který je samá temnota. Srdce cítí, že existuje někdo, kdo už našel ten způsob, tu cestu — náš otec, naše matka, náš duchovní Mistr nebo Bůh.

Duchovní život není nudný, bez ohledu na počet let, po kterých jím žijete. Jde jenom o to, jak svůj duchovní život používáte. Vždycky říkám, že s nožem lze někoho propíchnout nebo s ním můžete naporcovat ovoce a podělit se s ostatními. Každý den musíte brát jako nový začátek ve Věčném Nyní. Každý den ztělesňuje novou naději a nový slib. Nikdy nemyslete na to, kolik let jste na duchovní cestě, nebo jak velký pokrok jste udělali. Na druhou stranu se často stává, že ti lidé, kteří jsou stále ještě na duchovní cestě, si neváží toho, co mají. Když jsou rodiče naživu, jejich děti jim často nevěnují pozornost. Jakmile potom rodiče odejdou za oponu Věčnosti, děti řeknou: „Ach můj Bože! My jsme je ztratili!“ Když něco máme, nevážíme si toho. Až to ztratíme, začneme si toho vážit. Kdybyste dnes opustili duchovní život a na povrch se dostal váš vnitřní pláč nebo vaše duše, okamžitě byste zjistili, co jste ztratili.

Nemáme-li tedy novost, bude naši mysl všechno obtěžovat. Jakmile mysl něco obtěžuje, snaží se tento neklid přinést do srdce, vitálna a fyzického. Od začátku až do konce je na všechno jediná odpověď: srdce, srdce, srdce. Použijeme-li srdce nebo staneme-li se srdcem, aspirujícím srdcem, už pro nás nebude existovat něco takového jako stojatá voda. Náš život je šeptající, plynoucí řekou, která se vlévá do rozlehlého oceánu světla a blaženosti.