Proč jdou někteří duchovní Mistři do světa, aby zvětšili počet svých následovníků?

Sri Chinmoy: Pravého Mistra nezajímá počet jeho žáků, neboť z Boží Milosti se hledající s Mistrem musí najít. Ale Šrí Rámakrišna chodíval do nejvyššího patra svého domu a plakal pro duchovní žáky. Ptával se Matky Kálí, proč k němu nepřichází žáci, kteří jsou mu předurčeni. Lidé se mohou ptát, proč nemohl počkat na Boží Hodinu. Ve skutečnosti však pro Šrí Rámakrišnu Boží Hodina nadešla, nevědomost světa ji však zdržovala. Bůh mu řekl, aby něco učinil a také mu k tomu dal schopnost, ale nevědomost stála přímo před ním a bránila a bránila jeho projevení. Šrí Rámakrišna neplakal po žácích, kteří by přišli a dotýkali se jeho nohou. Plakal po žácích, kteří by byli jeho skutečnýma rukama, kteří by s ním vzlétli do Univerzálního Vědomí, kteří by pro něj —, a tím tedy pro Boha — pracovali.

Nikdo není nepostradatelný, pravda. Zároveň je ale nepostradatelný každý, kdo je ve své aspiraci a službě Misi Nejvyššího naprosto upřímný. Nikdo by neměl cítit z pýchy a marnivosti, že je nezbytný. Každý je ale nezbytný, je-li upřímným, zasvěceným, vybraným nástrojem Boha. Mistr potřebuje žáky, neboť jsou jako jeho ruce, jeho končetiny; jsou rozpětím jeho vlastního vědomí. Když dostane od Nejvyššího příkaz, aby na zemi něco vykonal, musí se pokusit najít lidi, kteří budou nedílnou součástí jeho vědomí a pomohou mu tento příkaz splnit.

Duchovní Mistři tradičně říkávali: „Když něco máš, ostatní k tobě dozajista přijdou. Jezero nepřichází k žíznivému člověku — žíznivý člověk jde k jezeru.“ To je naprostá pravda, má-li žízeň dospělý člověk. Pokud však cítíte, že ten, kdo má žízeň, je nemluvně, je to úplně jiné. Dítě bude plakat ve svém pokoji a matka k němu bude muset přiběhnout a nakrmit ho. Neřekne dítěti: „Musíš přijít ty ke mně, protože ode mě něco chceš.“ Ne, matka všechno odloží a poběží k dítěti.

Stejně tak v duchovním světě, někteří Mistři cítí potřebu vejít do světa, protože mají pocit, že vnější svět je ve svém vědomí pouhým dítětem. Tito Mistři cítí, že je mnoho dětí, které volají po duchovním světle, duchovní moudrosti, duchovní dokonalosti, ale které neví, kde nebo jak je najít. A tak tito Mistři chodí z místa na místo a nabízí své světlo s úmyslem sloužit Božskosti v lidstvu. Já jsem náhodou jedním z nich. Jezdím po světě, protože cítím, že existují upřímné děti, které potřebují světlo, které mi Nejvyšší dal, abych nabízel lidstvu. Proto jezdím do tolika zemí po celém světě, neboť cítím, že vnější svět je mé dítě.

Když svět pláče a my ho dokážeme nakrmit, musíme to udělat. Pokud mám schopnost vám něco dát a také mám schopnost přijít a postavit se přímo před vás, proč bych vás měl volat k sobě? Mám-li schopnost k vám přijít a dát vám světlo, které chcete, pak to musím udělat.

Pokud člověk, který se prohlašuje za realizovanou duši, cítí potřebu vejít do světa, aby dokázal existenci Boha, a má k tomu schopnost, nechte ho jít. Pokud má schopnost, ale necítí potřebu, nechte ho, aby zůstal tam, kde je. Pokud necítí potřebu ukázat Boha světu ani k tomu nemá schopnost, ať se nepokouší dokázat svou aspiraci. Proč? Protože to po něm Bůh nechce. Nenaplňuje Boha Božím Způsobem, ale předvádí se před lidstvem a vychvaluje se před Bohem. Před okem světa je nežádoucí, před Okem Boha je neomluvitelný.

Vnější svět je v porovnání s vnitřním světem nesmírně omezený. Délka a šířka vnějšího světa není víc než několik tisíc mil, vnitřní svět je však bez hranic. Duchovní člověk cítí na základě své vlastní realizace, že mu patří všechny světy, protože jeho Mistr, Nejvyšší, je všeprostupující. A je-li tedy Nejvyšší všeprostupující, pak proč by bylo pod důstojnost Jeho syna, aby jezdil z místa na místo?

Jsou různé způsoby, jak svět nasytit. Psaní duchovních knih je jedním způsobem, přednášení je dalším. Má-li někdo více schopností, proč by je všechny neměl použít? Někteří duchovní Mistři nemají tyto vnější schopnosti. Šrí Rámakrišna, například, neuměl psát. To mu ale nezabránilo v realizaci toho Nejvyššího. Zároveň nejsou o svou realizaci Boha připraveni ti, kdo mají schopnost psát a přednášet.

Bůh si hraje různými způsoby. Dá-li Bůh Mistrovi schopnost psát, přednášet, stýkat se s lidmi, cestovat z místa na místo, je to Jeho věc. Je to Boží Vůle, kterou Mistr plní. A když Bůh Mistrovi schopnost psát a mluvit nedá, nemůžeme jej obviňovat nebo říkat, že je horší. Musíme vědět, co od nás Bůh chce. Jestliže Bůh chce, abych psal, dá mi schopnost psát. Pokud Bůh nechce, abyste psali, tuto schopnost vám nedá. V žádném případě Mu nemůžeme nic vytýkat.