Štěstí otroka

Jednou šel Šivadži do chrámu. K velkému úžasu uviděl u brány chrámu svého Mistra, jak prosí o almužnu. Lidé mu dávali trochu rýže, nějaké drobné a podobně. Když král uviděl svého milovaného Mistra přinuceného žebrat, napsal něco na kousek papíru a vložil ho do Mistrovy misky.

Ramdas byl zvědavý, co jeho žák napsal. Rozevřel lístek a četl: „Pokládám své království k tvým nohám. Jsem zde a chci být tvým otrokem.“

Ramdas se Šivadžiho zeptal: „Myslíš to vážně?“

„Ano.“ odpověděl král. „Do svého království se nevrátím. Zůstanu tady u tvých nohou. Jsem tvůj služebník. Prosím, řekni svému služebníkovi, co má udělat.“

A tak Ramdas začal Šivadžimu naslepo přikazovat: „Udělej tohle, udělej tamto.“ Král udělal vše, oč ho Mistr požádal, dokonce i tu nejpodřadnější práci.

Nakonec Ramdas Šivadžimu pokynul, aby k němu přišel. „Proč to děláš, můj synu?“ zeptal se. „Nevíš, že jsi král?“

Šivadži zavrtěl hlavou. „Nejsem král. Teď jsem tvůj otrok.“

„Ale jsi šťastný?“ zeptal se Ramdas.

Šivadži odpověděl: „Nedokážeš si představit, jakou mám radost! Být u tvých nohou a poslouchat tvé příkazy je nejvyšší blažeností. Učinil jsi mě tím nejšťastnějším člověkem.“