Moje jízdy na kole s bankovním poslíčkem

Můj tatínek pracoval pro železniční společnost mnoho let. Po odchodu do důchodu založil banku. V té bance pracovalo mnoho úředníků. Měli mě velice rádi a já jsem je také měl velice rád.

Často jsem jezdil na zadním sedátku kola jednoho našeho poslíčka. Mnohokrát jsem spadl, protože jsem byl neposedný. Potom se vždycky můj tatínek rozzlobil na poslíčka, nikoli však na mě, protože věděl, že moje touha jet na kole s poslíčkem mi nedovoluje ho poslechnout.

Když mi bylo pět nebo šest let, umíral jsem touhou mít vlastní kolo a jednou jsem šel do obchodu, kde se kola prodávala, zeptat se na cenu. Neměl jsem peníze, ale velice jsem chtěl to kolo koupit! Majitel obchodu s koly mi řekl: „Ano, za patnáct nebo dvacet rupií může být tvoje.“ Byl jsem velice šťastný a nadšený, a běžel jsem to říci tatínkovi a bratrovi.

Jenomže ještě předtím, než se mnou bratr šel to kolo koupit, tajně poslal jednoho poslíčka z banky, aby řekl majiteli obchodu, že už teď nemá žádná kola na prodej. Doma měli všichni pocit, že jsem ještě příliš malý, než abych mohl jezdit sám na kole. Co jsem mohl dělat? Musel jsem se spokojit s jízdou na zadním sedátku poslíčkova kola.

Můj tatínek nechtěl, abych jezdil s poslíčkem v poledne kvůli horku. Myslel si, že mě to příliš vyčerpá a budu z toho nemocný.

Ale i tak se mi docela často podařilo zmizet. Když se mě někdo zeptal: „Kam jdeš?“ řekl jsem: ,Jdu jenom ven.“

Jeden z pokladníků mi docela často prozradil, kdy poslíček odjede. Když už měl poslíček odjet do jiných bank, dal mi pohledem znamení a taky mi ukázal, na které straně budovy se zrovna poslíček nachází. A potom, když jsem vyšel z budovy, poslíček už na mě čekal.

Poslíček a já jsme měli smluvené zvláštní znamení, které jsme občas používali. Když měl vyjet určitým směrem, dal mi to znamení, abych vyrazil opačným směrem. Potom jsem řekl tatínkovi: „Jdu si ven koupit něco sladkého,“ takže si tatínek myslel, že jdu opačným směrem, než vyjížděl poslíček. Jakmile jsem vyběhl ven, můj přítel za mnou přijel a nabral mě na kolo.

Dvakrát nebo třikrát jsme spadli z kola. Jednou to bylo obzvlášť ošklivé. Poslíček mě vezl na místo, které bylo dost daleko, měl tam koupit taková zvláštní, velice hořká párátka. Šlapal velice usilovně a mě šlehaly malé větve podél cesty.

Když jsme dojeli do kolonie paňdžábských Sikhů, došlo k opravdu vážné nehodě. Sikhové jsou velice vysocí a silní, a nosí vousy a kníry. Tři z nich začali cosi křičet. Křičeli na někoho jiného, ale my jsme si mysleli, že je to na nás. Polekal jsem se a spadl z kola. Na mě potom spadl ještě i poslíček. Ti tři muži viděli, že se jich bojíme a nešli k nám.

Začal jsem plakat a poslíček měl veliký strach, protože jsem byl miláčkem celé rodiny. Věděl sice, že můj tatínek je velice soucitný, ale myslel si, že moje teta mu nejenom vyhubuje, ale možná ho i vyhodí z práce.

Když jsme se s poslíčkem večer vrátili a tatínek se dozvěděl o naší nehodě, byl velice smutný, ale nevyhuboval mně. Odvezl mě k tetě domů. Jakmile se teta dozvěděla, co se stalo, velice se rozzlobila. Hned druhý den zašla do banky a poslíčkovi hrozně vynadala a vyhubovala mu. Můj bratr mu také vyhuboval. Toho dne se poslíček zapřísahal, že už mě nikdy nevezme na kolo. Jeho přísaha však vydržela jenom tři nebo čtyři dny!