Scéna 10
(Nazaret. O několik let později. Josef je těžce nemocný. Marie ho ošetřuje.)Josef: Marie, dala jsi vědět Ježíšovi o mé nemoci?
Marie: Ano, dala. Před dvěma měsíci, když nemoc vstupovala do tvého těla, jsem požádala jednu karavanu směřující do Indie, aby o tvé nemoci dali vědět Ježíšovi.
Josef: Jak dlouho to trvá, než se karavana dostane do Indie?
Marie: Alespoň tři měsíce.
Josef: Běda, i kdyby už o mé nemoci slyšel, a dokonce i kdyby už opustil Indii…
Marie: To je samozřejmé, že by se okamžitě vydal domů, kdyby slyšel o tvé nemoci.
Josef: Má drahá, bude mu ale trvat dlouhé tři měsíce, než se k nám dostane. Víš velmi dobře, že mi na zemi zbývá už jen pár dnů.
Marie: Ne, nesouhlasím s tebou. Musíš zůstat na zemi, dokud se náš milovaný syn nevrátí.
Josef: Kdo by si to nepřál? Loď mého života se však rychle potápí. Ježíši, můj milovaný synu, má loď se potápí, ale tvá loď brzy popluje mezi břehy mučivých bolestí země a stále rostoucí Blaženosti Nebe. Budu se z Nebe dívat s nezměrnou pýchou své duše, jak tvá bělo-rudá loď pluje k pobřeží mého stále se překonávajícího Světa Za. Ježíši, můj synu!
(Josef zavře oči a umírá.)
