Scéna 1

Otec: Můj synu, mám výborný plán. Chci se o něj s tebou podělit. Chci, abys sestoupil na zem a sehrál nanejvýš významnou úlohu.

Syn: Otče, můj Otče, to je vskutku úžasný nápad.

Otec: Víš, pracovat na zemi, pracovat pro přeměnu vědomí země, je nepředstavitelně obtížný úkol.

Syn: Ale Otče, nechci si nechat ujít takovou jedinečnou příležitost. A kromě toho — vím velmi dobře, že Ty, můj Otec, zaplavíš mou pozemskou pouť schopností. Protože ani v nejmenším neváhám, Otče, nemohu už snést žádný další odklad.

Otec (se širokým úsměvem): Synu, budeš na zemi třicet tři let!

Syn: Jenom třicet tři let! Jak potom splním svou úlohu?

Otec: Synu, můžeš ji splnit a dokážeš ji splnit. Synu, někteří lidé na zemi kráčejí, jiní pochodují a další běží. Ty nejenom že poběžíš nejvyšší rychlostí, ale také projevíš to Nejvyšší. Synu, tvé tělo zůstane na zemi třicet tři let. Ale tvé Vědomí bude provázet vědomí země na věky věků. Synu, řekneš světu, že ty jsi cesta a že ty jsi Cíl.

Syn: Otče, právě jsi mne uvrhl do moře zmatku.

Otec: Proč, můj synu? Jak, můj synu?

Syn: Krišna, Buddha a jiní tu byli přede mnou, Otče. A jsem si jistý, že po mém odchodu budou následovat další. Jak potom mohu světu tvrdit, že já sám jsem cestou i Cílem?

Otec: Můj synu, když jsem řekl ty, myslel jsem ve skutečnosti aspiraci. Když jsem řekl ty, myslel jsem ve skutečnosti spasení. Ty ztělesňuješ aspiraci — cestu. Ty ztělesňuješ spasení — Cíl. Jsi to ty, aspirace, a ty, spasení, kdo Mi bude na zemi sloužit, projeví Mne a naplní Mne. Synu, je ti teď Má filozofie jasná?

Syn: Více než jasná. Samozřejmě že je to Tvůj Soucit, který mi ji tak objasnil.

Otec: Jsem rád, že jsi Mi porozuměl. Jsem rád, že Mne na zemi odhalíš. Jsem rád, že Mne na zemi projevíš. Jsem rád, že Mne na zemi naplníš. Pamatuj si, že jsi Mým nástrojem.

Nimitta matram bhava savyasachin.

Syn: Jakým jazykem to mluvíš, Otče? Zní tak zvláštně, a přitom krásně.

Otec: Ach synu, copak ten jazyk neznáš? Je to sanskrt. A to, co jsem právě řekl, byl vznešený výrok tvého bratra Krišny. Řekl svému nejdražšímu žákovi: „Ó Ardžuno, staň se mým pouhým nástrojem.“ I ty řekneš svým žákům a svým drahým, aby se stali božskými nástroji. Synu, řeknu ti něco, co tě udiví, nebo přinejmenším pobaví. Během svého pobytu na zemi půjdeš do té části světa, kde se učí písma v sanskrtu. Mnohému se z nich naučíš. Strávíš v té části světa jeden rok. Ve tvém vnitřním životě bude tento rok nesmírně přínosný.

Syn: Jak zvláštní je sanskrt! Jak sladký je sanskrt! Otče, zopakuješ mi laskavě, co jsi právě řekl v sanskrtu?

Otec: Nimitta matram bhava savyasachin.

Syn: Děkuji Ti, Otče. Vím, že jsem pouze Tvým pokorným nástrojem. To je vše.

Otec: Synu, ty znáš nejvyšší tajemství, a tím nejvyšším tajemstvím je pokora. Právě tvá pokora ti dá korunu transcendentálního vítězství. Synu, ty Mi rozumíš a já rozumím tobě. Ale svět tě nepochopí. Dáš světu to, co máš a čím jsi: Lásku, Zájem a Soucit v nekonečné míře. Přesto tě svět zoufale nepochopí. Nějací neosvícení, nebožští a nepředstavitelní lidé tě zabijí.

Syn: Zabijí mne! Proč? Jak?

Otec: Proč? Protože jsou nevědomí. Jak? Ukřižují tě.

Syn: Ukřižují mne? Myslíš to vážně, Otče?

Otec: Myslím, synu. Bohužel ano. Ty však víš velmi dobře, synu, že je to pouze tělo, co bude zničeno, nikoliv duše. Duše je nesmrtelná. Když bude klec rozbita, pták duše přirozeně odletí zpět ke svému božskému Zdroji.

Syn: Otče, ti lidé jsou tak nevděční!

Otec: Synu, vděčnost se na zemi dosud nenarodila a nevím, zda se někdy na pozemské půdě vůbec narodí. Nesmíš si však při svém ukřižování myslet, že jsem tě opustil. To lidské v tobě si to bude myslet, nikoliv však to božské. Protože na sebe bereš lidské vtělení, musíš se někdy chovat jako lidská bytost. Jinak by to nebyla žádná hra. Jinak by lidé vždy viděli zející propast mezi tvým životem čistoty a osvícení a svým životem nečistoty a temnoty. Pokud by to takto vnímali, nikdy by se nepokusili překonat své pozemsky spoutané vědomí. Světlo musí sestoupit do temnoty. Jedině pak může Světlo temnotu přeměnit a osvítit. Není jiné cesty. Abys přeměnil vědomí lidstva, musíš se stát s lidstvem jedním. Musíš se stát nedílnou součástí lidstva. Někdy musíš jednat na jejich vlastní úrovni, v souladu s jejich omezeným chápáním. Není jiné cesty, můj synu.

Na konci tvé cesty lidské v tobě řekne: „Otče, proč jsi mne opustil?“ Božské v tobě řekne: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ Ujišťuji tě, Můj synu, to umírající lidské v tobě okamžitě utěším a dobře se o ně postarám. To osvěcující božské v tobě tě nejen učiní nesmrtelným, ale urychlí také Mé úplné projevení na zemi.