Scéna 2

(Dům Marie. Přichází anděl.)

Anděl: Marie, Marie, mám pro tebe nanejvýš zvláštní poselství shůry.

Marie: V jakém smyslu zvláštní?

Anděl: Zvláštní v božském smyslu, v osvěcujícím smyslu.

Marie: Ach, tak mi je pověz, pověz mi je.

Anděl: Marie, roste v tobě Pán.

Marie: Pán?

Anděl: Pán Vesmíru.

Marie: Nevěřím ti. Jednoduše ti nemohu uvěřit. Nemuč mne, proboha!

Anděl: Copak tě mučím, Marie?

Marie: Ano, mučíš. Příval strachu mučí mé srdce. Vulkán pochybnosti mučí mou mysl.

Anděl: Nestrachuj se, protože to ti nepřísluší. Neprovdávej se za pochybnost, protože ani to ti nepřísluší, Marie. Povím ti tajemství: jsi ztělesněním Nekonečnosti; tvé srdce je Věčností; tvůj život je Nesmrtelností. Ježíš, syn Boha, je v tobě, Marie. On spasí svůj lid. Bude navěky vládnout širému světu. Chceš vědět jak?

Marie: Jak?

Anděl: Nebude světu vládnout silou meče. Bude světu vládnout silou svého srdce, silou své lásky.

Marie: Síla srdce a síla lásky — jsou to dvě odlišné věci?

Anděl: Ne, je to jedno a to samé. Srdce je láska. Láska je srdce.

Marie: Konečně jsem skutečně šťastná. Přinesl jsi mi nejvyšší poselství. Co ti mohu dát na oplátku?

Anděl: Nic. Jenom věř tomu, co jsem řekl.

Marie: Nyní ti věřím. Přijímám tvé poselství s nejhlubší vděčností.

Anděl: Marie, to, že jsi přijala mé poselství, je pro mne nejvyšší odměnou. Marie, ty jsi neposkvrněná. Jsi velká. Jsi božská. Marie, než odejdu, řeknu ti další dobrou zprávu. Tvá sestřenice Alžběta bude mít také dítě.

Marie: To je skvělé, skvělé! Brzy ji navštívím.

Anděl: To je opravdu výborný nápad.

(Anděl odejde.)

Marie: Ó Pane, dáváš mi svého milovaného syna. Jsem nevědomá žena. Nic neznám. Ale vím, že jsi samým Odpuštěním, samým Soucitem a samou Láskou.

(Marie zpívá.)

Ach! Prosté je poznat
Světlo poselství mého Nejvyššího,
jednoduché je naplnit
Jeho zářící a naplňující Úlohu.

Ve mně nyní zpívá a raduje se
Den Jeho Nektaru.
Na obloze Jeho Slávy,
já a můj Cíl budeme se slunit.