V bezpečí mistrova soucitného zájmu

Jeden upřímný hledající hledal Gurua. Strávil, chudák, hledáním celé roky, avšak Gurua, se kterým by byl skutečně spokojený, nenašel. Setkal se s mnoha duchovními Mistry, ale o žádného z nich nestál. Byl tedy smutný, protože měl pocit, že jeho dny ubíhají nadarmo.

Jedné noci měl sen. Ve svém snu se dozvěděl, kdo je jeho Guru, a tak se následujícího dne vydal k domu tohoto Gurua, který byl od jeho domu vzdálen asi šestnáct mil.

Jelikož Guru žil v jedné vesnici a on v jiné, neměl na vybranou a musel jít pěšky. Bylo časně ráno a vše bylo klidné a tiché. Cítil se nesmírně šťastný a vzrušený. Ve skutečnosti nevěděl, kde se vesnice jeho Gurua nachází, ale myslel si, že se na směr bude moci zeptat lidí, které potká, a tak dojde ke svému cíli. Věděl, že jakmile tam bude, dům pozná.

Ušel asi šest mil, až došel k velké křižovatce. Nebyl si jistý, kterou cestou se dát. Když se rozhlížel kolem, aby se někoho zeptal, kudy jít, uviděl mladou ženu, jak nabírá vodu z rybníku u křižovatky. Žena měla s sebou džbán, který naplnila po okraj. Potom se s ním vydala cestou vedoucí na sever. Když hledající spatřil krásu této ženy, pocítil nutkání ji následovat, a to ho rozesmutnilo a začal se hněvat sám na sebe.

Pomyslel si: „Teď bude má cesta zbytečná! Už mě polapilo pokušení. Ta hloupá žena zničila všechnu mou aspiraci. Je to prokletí! Ó Bože, kde je teď můj Guru, kde je můj cíl? Zničila mě. Četl jsem knihy duchovních Mistrů. Všichni říkají, že nás ženy přivedou do pekla. Konečně se chystám najít svého Gurua, a ona se musí objevit přímo přede mnou!“

A tak ženu vnitřně proklel. Ta mu však nevěnovala žádnou pozornost. Šla po cestě plná radosti a čistoty. Muž se tedy vydal za ní. Co jiného měl dělat? Mohl se buď vrátit domů, nebo v cestě pokračovat, dokud nepotká muže, kterého by se zeptal. Rozhodl se pokračovat a jít za ženou, a přitom přemýšlel: „Co je to za podivnost? Proč nese tak velký džbán po této cestě tak daleko, pořád přede mnou?“

Když v tomto nešťastném stavu urazil asi čtyři míle, došel k další křižovatce. Tam uviděl malého nahého chlapce, jak si hraje na ulici a zpívá si vesnickou píseň:

Na sever je cíl, na jih je dech, na východ je zničení, na západ je zklamání.

Muž nedokázal porozumět významu těchto slov, ale podivil se, jak to, že dítě zpívá tak oduševněle. Rozhodl se nicméně pokračovat po cestě, na které si dítě hrálo, a pokračoval v cestě, zatímco dítě stále zpívalo.

A jak odcházel a poslouchal přitom dětskou píseň, najednou si uvědomil, že žena se džbánem zmizela. Nikde ji neviděl. Ulevilo se mu a byl šťastný, že ho opustila, protože byl její krásou tuze pokoušen.

Hledající urazil dalších pět nebo šest mil a znovu začal přemýšlet o tom, kde je a zda vůbec dokáže najít dům svého Gurua. Do jeho mysli vstoupila nesmírná pochybnost. Co mohl dělat? Bylo to velice podivné — jindy by někoho potkal, ale dnes nikde nikdo. Nakonec si řekl: „Dobrá, půjdu ještě jednu míli. Pokud na nikoho nenarazím, vrátím se domů.“

Když ušel další míli, přišel do vesnice. Stále si nebyl jistý, zda je na správné cestě, a už už se chtěl vrátit, když znovu zahlédl ženu se džbánem. Dívala se na něho s velkým soucitem, ale on se strašně rozzlobil: „Znovu jsi přišla, abys mě pokoušela!“ zvolal. „Je to jen pár hodin, co jsi mě nechala na pokoji, a teď jsi přišla znovu!“

Byl velice rozzlobený, žena však jen ukázala na jeden dům. Hledající přišel k tomuto domu a spatřil v něm svého duchovního Mistra. Byl zaplaven radostí. Dotkl se Mistrových nohou a Mistr mu požehnal.

Poté, co spolu několik hodin hovořili a meditovali, Mistr žákovi řekl: „Pojďme se teď podívat na má pole. Mám velkou zeleninovou zahradu.“ Nový žák byl rád, že může jít se svým Mistrem.

Když byli na poli, uviděli souseda, jak si bez dovolení bere dva lilky. Mistr se rozzuřil. „Co si to dovoluješ, dělat něco takového bez zeptání?“ zakřičel.

„Moje žena nemá co vařit,“ odpověděl soused. „Protože jsi duchovní člověk, věděl jsem, že ty dva lilky nebudeš postrádat. Vzal jsem si jen dva.“

Mistr řekl: „Ne, tohle nemůžeš dělat. Bereš si je bez mého dovolení!“ Následovala strašná hádka. Mistr vyhrožoval, že souseda udeří.

„Ó Bože,“ podivil se nový žák: „co je to za Mistra?“

Mistr nakonec řekl: „Dobrá, vezmi si je. Nepotřebuji je. Vezmi si ty dva lilky.“ Potom žákovi řekl: „Pojďme domů.“

Žák i Mistr se vrátili a povečeřeli. Potom Mistr řekl: „Budeme meditovat.“

Žák ale vůbec nemohl meditovat. Měl v paměti Mistrovu zlost a myslel si: „Mistr je tak lakomý, že nedokáže sousedovi dát ani dva lilky.“ Byl znechucený, nešťastný a pomyslel si: „Zmýlil jsem se. Tento muž nemůže být mým Mistrem. Je tak krutý. Je tak nelaskavý. Zítra časně ráno, ještě než vstane, odejdu, aniž by o tom věděl.“

A tak tedy brzy ráno, zatímco Mistr ještě tvrdě spal, opustil žák po špičkách Mistrův dům.

Jakmile byl venku a chystal se rozběhnout, znovu uviděl tu krásnou ženu, která předešlého dne nesla džbán vody. Požádala ho, aby jí podržel tašku, a on nedokázal odmítnout. Jakmile měl ale tašku v rukách, žena začala křičet: „Zloděj, zloděj, zloděj!“

Mistr se vzbudil, když uslyšel křik, a vyběhl ze svého domu. Chytil muže za ruku. Potom poznal, že je to jeho nový žák. Když tašku otevřel, objevil v ní dva lilky.

Obořil se na žáka: „Ty zloději, nevzal jsi tyhle lilky včera? Jistě jsi je nevzal dnes ráno. Nebo jsi možná zašel do mé spižírny a ukradl je.“

„Neukradl jsem je!“ protestoval žák. „Tato žena naléhala, abych je podržel, a já jsem nemohl odmítnout. Nevím, jaká kouzla zná, ale dala mi je do rukou a já jsem je nemohl zahodit. A potom začala křičet: ,Zloděj, zloděj!‘ To je ale falešné obvinění. Ona je zloděj, ne já.“ Chtěl ženu rovnou uhodit, jakmile se však napřáhl, z ničeho nic zmizela.

„Mistře, řekni mi, prosím, kdo je ta žena?“ zvolal udivený žák. „Proč mi pořád dělá problémy? Neřekl jsem ti to, ale včera téměř zničila moji cestu na samém začátku. Začal jsem tě hledat pln dychtivosti, nadšení a radosti. Avšak brzy poté, co jsem vyrazil na cestu, jsem ji uviděl, jak nabírá vodu. Pokoušela mě. Její krása mě rozptylovala. Šla dlouho přede mnou, až nakonec zmizela. Později jsem ji spatřil u tvých dveří a znovu dnes ráno. Mistře, zachraň mě před ní!“

„Proč ses mě pokusil opustit?“ zeptal se Mistr.

„Ach, Mistře,“ odpověděl žák: „co jsem si o tobě měl myslet? Toho muže jsi napadl kvůli dvěma lilkům. Jak může být duchovní Mistr tak lakomý?“

„To nebyla lakota,“ pravil Mistr. „Kdyby mě ten muž požádal o svolení, rád bych mu dal lilků tolik, kolik by chtěl. Pokud mě ale o svolení ­nepožádá, potom krade. Odpuštění je tu vždy: viděl jsi, nakonec jsem mu odpustil, že si ty dva lilky vzal. Pokud to však udělá bez mého svolení, dnes si vezme dva lilky, zítra dvacet a pozítří si vezme všechno, co mám.“

A potom pokračoval: „Stejně jako já, i ty ve své zahradě pěstuješ ovoce a zeleninu. Vím, že ti je sousedé berou a tvá žena se kvůli tomu zlobí. Ty ale říkáš: ‚Ach, nestarej se, to není nic vážného. Koneckonců jsme všichni dětmi Božími. Je to všechno Boží majetek. Komu to vadí?‘ Pak si finančně zoufáš. Máš prodávat ovoce pro své živobytí, ale necháváš své sousedy ukrást tolik, že tvoje žena nakonec nemůže vystačit s penězi. Děláš vážnou chybu. Tvoji sousedé zůstanou líní a stanou se z nich opravdoví zloději.

Tímto jsem ti chtěl ukázat, že nejednáš správně. Ten zloděj nebyl můj soused; byl jsem to já. Mohu si vzít jakoukoliv podobu. Hádal jsem se a bojoval sám se sebou, jen abych ti ukázal, že kradení je něco, co nesmíš podporovat. Nikdo by neměl brát majetek někoho druhého bez jeho vědomí, souhlasu a svolení.“

Hledající řekl: „Odpusť mi Mistře, chci být i nadále tvým žákem. Ale co ta hloupá žena? Vždyť víš, jak jsem byl čistý a duchovní. Proč mě rušila, proč mě sváděla?“

Se širokým úsměvem Mistr žákovi odpověděl: „Ta krásná žena jsem byl také já.“

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se žák.

„Podívej,“ řekl Mistr. „Když jsi ji uviděl poprvé, cítil ses naprosto ztracený. Nevěděl jsi, kudy se dát, a nebyl tam nikdo, kdo by tě vedl. Vzal jsem si podobu krásné ženy, protože jsem věděl, že máš v sobě stále ještě vitální touhu, kterou jsi plně nepřekonal. Ta žena byla naprosto čistá, ale ty jsi pocítil žádostivost. Proklel jsi ji. To muži dělají, když vidí ženu. Vnitřně po ní touží, ale navenek ji proklejí. Řeknou: ‚Zničila mě.‘ Ale ona tě nezničila. Zničil ses sám tím, že jsi na ni vnitřně vrhl všechny své vlastní nečistoty.

Chtěl jsem tě dovést ke svému domu, ale jak? Musel jsem to provést sám, protože nikdo kolem nebyl. Byla to krása ženy, která tě přivedla k dítěti. Tu vzdálenost jsi urazil, protože jsi oceňoval a obdivoval její krásu. Kdyby to byl někdo jiný, řekněme nějaký muž, pochyboval bys o něm. Nebyl by sis jistý; řekl bys: ‚Možná cestu nezná.‘ Tuto ženu jsi však následoval spontánně. Její krása tě přinutila pokračovat. Její láska byla naprosto čistá a božská. Její zájem o tebe byl nanejvýš ryzí.“

„Proč mě potom opustila, když jsem uviděl malého chlapce?“

„Ten malý chlapec jsem byl také já. Dívku jsi proklínal a zároveň následoval. Řekl jsem si: „Teď použiji nějaké jiné prostředky a trochu mu pomůžu.“ Dostal jsem nápad přijmout další podobu, podobu dítěte. Bylo nevinné a čisté. Zpívalo tak oduševněle. Krásnou ženou jsi byl pokoušen, ale k chlapci tě fyzicky nic nepřitahovalo. Chlapec měl větší výhodu. Byl tak nevinný. Byl jako příroda — naprosto čistý.“

„Proč ale chlapec zpíval?“ ptal se žák. „Ta písnička se mi zdála tak bezvýznamná: ,Na sever je cíl, na jih je dech, na východ je zničení, na západ je zklamání.‘ Co to znamená?“

Mistr odpověděl: „Zpíval jsem prostřednictvím toho chlapce. ,Na sever je cíl…‘ Vidíš, následoval jsi mé instrukce nevědomě. Na sever byl můj dům. ,Na jih je dech…‘ Dech je odpočinek. Dech je tvůj vlastní domov. Na jih ses nevrátil. Až se vrátíš domů, odpočineš si. A pokud by ses dal cestou vedoucí na východ, znamenalo by to zničení, protože tam byli dva ozbrojení lupiči. Kdokoliv by šel po té cestě na východ od místa, kde byl chlapec, byl by napaden lupiči. Nejprve by tě prohledali a kdybys neměl dostatek peněz, pobavili by se tím, že by tě zabili. Kdyby ses vydal cestou na západ, nalezl bys jen zklamání, protože tam cíl nebyl. To je význam té písničky. Nevědomě jsi následoval poselství dítěte. Šel jsi na sever a dosáhl svého cíle.“

„Ó Mistře, můj Mistře,“ zvolal žák. Potom se zeptal: „Ale proč mě pak ta žena znovu obtěžovala?“

Mistr odpověděl: „Ta žena jsem byl zase já. Vzal jsem si jinou podobu. Když jsi ušel několik mil, znovu ses ztratil. Byl jsi zmatený, váhal jsi a byl jsi připravený vrátit se zpět. Vzal jsem si tuto podobu a plný soucitu jsem ti ukázal svůj vlastní dům.“

„Ale bylo to všechno nezbytné?“ zeptal se žák.

„Ano, bylo to nezbytné,“ odpověděl Mistr. „Potřeboval ses naučit, že nemáš-li v sobě jen čistotu, když jdeš ke svému Mistrovi, ke svému Cíli, potom bys měl běžet s nečistotou. Nevadí, když nemůžeš jít po cestě s naprostou čistotou, zvláště na začátku. Kráčej k Cíli třeba i s nečistotou. Tvá nečistota bude nakonec přeměněna.

Potom poznáš, že pokud máš dětskou nevinnost, najdeš radost. Začal jsi s nečistotou. S pocitem nevinnosti a spontánní vnitřní radosti můžeš jít dál. Když půjdeš ještě dál, budeš zaplaven božským soucitem.“

Hledající se dotkl nohou svého Mistra se slovy: „Mistře, nyní jsem porozuměl. Pomohl jsi mi. Jsi opravdu mým Mistrem.“