Část V — Připoutání a oddanost

Oddanost nás přitahuje k cíli jako magnet

Náš osobní život je obvykle životem emocí, životem připoutanosti — připoutání k našemu vlastnímu jménu a slávě, připoutání k našim vlastním fyzickým potřebám nebo připoutání k někomu jinému. Ale buďme upřímní. Existuje v takovém způsobu života něco božského? Pokud jsem připoutaný ke svému fyzickému tělu, jsem k ničemu. Pokud jsem připoután ke svému emocionálnímu životu, jsem k ničemu. Pokud jsem připoután k někomu jinému, jsem k ničemu. Co mám tedy dělat? Zůstat k ničemu? Ne, nechte mě přijmout život oddanosti. Pokud zasvětím svůj život misi, Centru, Nejvyššímu, pouze tehdy jsem užitečný. Před chvílí jsem byl k ničemu, protože jsem byl k něčemu připoutaný. Teď jsem oddaný něčemu nekonečně vyššímu. Rozdíl mezi připoutaností a oddaností můžeme vidět snadno.

Když zasvětíme svůj život, nabídneme ho vyššímu principu, vyšší skutečnosti. Ale když jsme k něčemu připoutaní, jsme buď na stejné úrovni jako ta věc, nebo na nižší úrovni, či dokonce i na té nejnižší úrovni. Připoutání nás sváže buď ke stejnému standardu jako má náš objekt připoutání, nebo k ještě nižšímu standardu. Ale oddanost nás ponese k oceánu jako řeka. Oddanost je jako řeka proudící do oceánu. Oddanost nás přitahuje směrem k cíli jako magnet.

Pokud jste oddaní něčemu vyššímu a hlubšímu uvnitř sebe, žijete život aspirace, život projevení, a tento život se stává vaší vyšší realitou. Jestliže jste oddaní vyšší skutečnosti, tehdy nemůžete být připoutáni k nižší skutečnosti. To je nemožné. Pokud v tuto chvíli přemýšlíte o Bohu, potom nemůžete přemýšlet o někom jiném. V dalším okamžiku budete myslet na někoho jiného, a tehdy nemůžete myslet na Boha. Právě teď musíte myslet jen na Boha. Pokud myslíte na někoho jiného, myslíte jenom na tohoto člověka a na nikoho jiného. Pokud však věnujete většinu svého času myšlením na Boha nebo na naše duchovní poslání, potom budete úspěšní.

Existuje snad někdo, kdo neví, že když dělá jednu věc, získává, a když dělá něco jiného, ztrácí? Pokud dítě strčí prst do ohně, spálí si ho; okamžitě se naučí, že se má držet od ohně dál. Dítě nemá vyvinutý rozum, ale instinkt mu okamžitě řekne, že pokud se dotkne ohně, popálí si prsty. Když vstoupíte do nižšího vitálního života, do života touhy, je to jako dotýkat se ohně. Pokaždé se spálíte, ale děláte to znovu a znovu. Dítě se už podruhé k ohni nevrátí, vy to ale děláte. Jakmile jsou děti jednou potrestány za to, že udělaly něco špatného, znovu to už neudělají, protože vědí, že budou znovu potrestány. Vy ale děláte špatnou věc znovu a znovu tím, že opakovaně vstupujete do života připoutání, takže v té chvíli jste horší než děti.