Radost v odevzdanosti

„“
Když je aspirant zcela odevzdaný Boží Vůli, bude mít dostatek radosti. Ve svém srdci bude cítit samou radost a bude žít v neustálé radosti. Nebude schopen si ji vysvětlit či nějak objasnit. Když se brzy ráno probudí, bude mít velmi sladký pocit či dojem. Jestliže se dotkne stěny, bude mít radost, jestliže se dotkne zrcadla, také bude mít radost. Jeho vlastní radost vejde do všeho, co uvidí. Někdy může vidět, že je zeď plná radosti, strom bude plný radosti. Projede-li kolem něj taxi, v řidičovi uvidí intenzivní radost, dokonce i v samotném autě. Jeho vnitřní radost vejde do každého člověka, do každého předmětu a prostoupí vším kolem něj.

Tam, kde je naprosté odevzdání, nemůže být neúspěch. Odevzdání znamená tu největší, nejhlubší, nejoduševnělejší radost, dokonce i v takzvaném neúspěchu. Také úspěch přináší stejnou radost. Jsme-li v něčem úspěšní, ze svého úspěchu získáme okamžitě radost. Stejně tak je-li náš vnitřní a vnější život naplněn Světlem odevzdání, z nejvyššího Zdroje neustále čerpáme čistou radost. Máme-li tento druh spontánní vnitřní radosti, pak dokážeme cítit, že pochází jedině z našeho naprostého odevzdání vnitřnímu Kormidelníkovi, Guruovi, Bohu.

Někdy se aspirant zcela a úplně odevzdá, ale vnější bytost není dostatečně přijímavá, aby cítila Pravdu. Nebo se může na druhou stranu stát, že se aspirant cítí bídně a cítí lítost, protože po něčem touží a nepřekonal ještě své touhy. V té chvíli i navzdory svému plnému odevzdání neví, jestli odevzdává nebo ne. Dokud si nebude jeho celá bytost vědoma jeho odevzdanosti, jeho mysl o tom nemusí být přesvědčena. Jestliže má duchovního Mistra, může se od něj naučit, zda má nebo nemá odevzdanost. Mistr bude schopen cítit pravdu, i když vnější bytost žáka může tvrdit něco jiného. Mistr nemůže nikdy lhát. Jestliže řekne: „Zcela ses odevzdal,“ tak i když necítíme stálou vnitřní radost, můžeme si být jistí, že jsme se odevzdali v plné míře.