Potřeba odevzdanosti

Jak se můžeme odevzdat Boží Vůli? Nejprve se sami sebe zeptejme, jestli můžeme dokázat něco užitečného bez toho, aniž bychom nenásledovali Boží Vůli. Můžeme být opravdově šťastní tím, že nenásledujeme Boží Vůli? Odpověď je „Ne“. Bez odevzdání se Boží Vůli nemůžeme být šťastní. Proč se odevzdáváme Boží Vůli? Odevzdáváme se Boží Vůli kvůli své bezmocnosti? Budeme-li zcela upřímní, naše odpověď bude „Ne“. Neodevzdáváme se Bohu kvůli své bezmocnosti nebo proto, že nám Bůh dal pocítit naši bezmocnost. My nejsme bezmocní a Bůh nám nedává pocítit naši bezmocnost. Svoji vůli odevzdáváme Boží Vůli kvůli tomu, že nejsme spokojeni s tím, co máme a s tím, co jsme.

V našem duchovním životě přijde doba, kdy si uvědomíme, že nejsme spokojení s tím, co máme, ať už je to materiální či vnitřní bohatství, anebo s tím, čím jsme. Tehdy jsme připraveni se odevzdat. Jak se člověk odevzdá? Je to velmi snadné. Jakmile cítíme potřebu odevzdání, cesta se objeví automaticky. Jestliže zoufale potřebujeme odevzdání, jestliže cítíme vnitřní naléhání duše, chce-li se celá naše bytost odevzdat Boží Vůli, automaticky dostaneme víc než potřebnou Schopnost, Ujištění, Soucit a Světlo shůry i zevnitř. Když se odevzdáme, vyprázdníme do Boha všechnu svou nečistotu a On ji nahradí svou Čistotou a svou Božskostí.

Odevzdání se Boží Vůli zcela záleží na naší potřebě. Jakmile budeme cítit, že bez odevzdání naší pozemské existence Boží Vůli nebude mít náš život smysl, že nebudeme spokojeni nebo naplněni, v tu chvíli pro nás bude odevzdání možné.

Kristovo poselství zní: „Staň se Vůle Tvá.“ Boží Syn řekl, že my všichni jsme Boží děti a že Boží Vůle musí být naplněna. To, co káže Bible, je opakováno v našem poselství o odevzdanosti. Říká to samé, ale jinou formou. Všichni duchovní Mistři přišli do světa s jedním poselstvím: milovat Boha a uvnitř Boha vidět a milovat lidstvo; potom odevzdat vůli jednotlivce Vůli Nejvyššího.

Všechny pravdy jsou stejné. Na pravdu nemá nikdo monopol. Před Kristem přišli Pán Ráma, Sri Krišna a Pán Buddha. Všichni mluvili o lásce, oddanosti a odevzdanosti. Všechno o lásce, oddanosti a odevzdanosti je napsáno v Bhagavadgítě. Když se Sri Krišna sjednotil s Bohem, řekl Ardžunovi, svému nejmilejšímu žákovi: „Všechno mi odevzdej.“ Kristus také řekl: „Všechno odevzdej. Ať se naplní Vůle Otce Všemohoucího.“ V Buddhovi můžeme vidět jeho Soucit a to, co udělal pro lidstvo. Byl ochoten obětovat svůj život dokonce pro malého ptáčka. Byl samotným Soucitem a Láskou. Šrí Rámakrišna byl vždy Láskou: Láskou Matky, Láskou Pravdy.

Předtím, než se připravíme na odevzdanost, musíme získat kapacitu pro lásku a oddanost. Necítíme-li lásku a oddanost, tak jakou máme potřebu odevzdanosti? Existuje něco, co nás nutí, abychom se někomu odevzdali? Ne. Odevzdáváme se kvůli naší lásce a naší oddanosti. Bůh nás nikdy nemůže donutit, abychom se odevzdali. To my sami musíme cítit potřebu milovat Boha a oddat se Bohu v každé vteřině.

Začínáme s láskou. Dokonce i v obyčejném životě, když někoho milujeme, co uděláme? Jen kvůli tomu, že tohoto člověka milujeme, rádi se mu odevzdáme, dokonce i když je to nevzdělaný člověk. Milujeme-li někoho opravdově, oddáme mu svůj život a celou svou bytost. Stejně tak v duchovním životě, pokud milujeme Boha, který je veškerým Světlem a nekonečnou Moudrostí, pak se musíme oddat duchovnímu životu a Bohu. Cítíme, že bez opravdové oddanosti Bohu Jej není možné milovat. Láska a oddanost k sobě tedy vždy patří.

Milujeme Nejvyššího a oddáváme se Mu. Když ale cítíme, že to nestačí, musíme se odevzdat Jeho Vůli. Když se někomu nebo něčemu oddáme, můžeme mít ambice nebo dychtit po osobním způsobu poznání Pravdy. Někdo řekne Nejvyššímu: „Dělám toto pro Tebe; oddal jsem Ti celý svůj život a očekávám, že mi dáš něco na oplátku.“ Je to zcela přirozené, ale z nejvyššího duchovního pohledu je to špatně.
Druzí řeknou: „Dám Bohu, co mám a co jsem. Pokud mě Bůh nebude mít rád nebo nebude chtít, možná mi nic nedá. Záleží to na Něm. Mou povinností je sloužit Mu tím, co mám a co jsem. Jeho povinností je mi dát, nebo nedat, použít mě, nebo mě nepoužít. Cokoliv budu potřebovat ke svému potěšení, Bůh mi dá. Má-li v úmyslu udělat s mým životem něco jiného, přijmu to. ‚Staň se Vůle Tvá.‘“

Pravý hledající se bude snažit potěšit Boha Božím vlastním Způsobem. Pravý hledající řekne, že pokud po něm bude Bůh chtít, aby zůstal v moři nevědomosti, tak tam zůstane. Tomu se říká odevzdanost.

Na Západě není odevzdanost dobře pochopena. Když používáme slovo ‚odevzdanost‘, musíme být velmi opatrní. Není to odevzdanost otroka svému pánovi. My nejsme otroci; jsme Boží děti. Západní svět je svět svobody, kde se nikdo nestává otrokem někoho jiného. Ale v pravé odevzdanosti neodevzdáváme svou existenci lidské bytosti nebo lidské osobnosti. Ne! Odevzdáváme svou existenci nekonečné Vůli uvnitř osoby, kterou nazýváme svým učitelem. Dokud malá kapka zůstává oddělena od nekonečného oceánu, zůstává malou kapkou; ale ve chvíli, kdy vstoupí do rozsáhlého oceánu, stává se oceánem samotným. Drobná kapka se bude bát rozsáhlého oceánu, dokud si bude udržovat svou individualitu. Řekne si: „Úplně se ztratím. Oceán je tak obrovský.“ Ale pokud bude mít kapka trochu inteligence, řekne si: „Vstoupím-li do obrovského oceánu, pak se stanu oceánem.“ A hned jak vstoupí do oceánu, získá to největší uspokojení.

Naše cesta lásky, oddanosti a odevzdání povede ke stejnému cíli jako cesta džňány, moudrosti. My však cítíme, že cesta lásky je snazší. Samotné slovo „Bůh“ ovládá naše srdce; ne proto, že má Bůh nekonečnou Sílu, ale právě proto, že je veškerou Láskou. Bůh je na zemi ten nejmocnější. Naše lidská přirozenost je ale tak křehká, že když se koncentrujeme na Boha jako na nekonečnou Sílu, nedokážeme se k Němu přiblížit. Řekneme-li však „Bůh“ a vmžiku cítíme, že je veškerou Láskou, nekonečnou Láskou, máme pravdu. Jeho Láska je Jeho silou. Přistupujeme-li k Bohu prostřednictvím lásky, je to ta nejsnazší a nejrychlejší cesta.