Část I — Promluvy o egu

Ego1

Cítit nepřítomnost ega je tak obtížné jako cítit přítomnost Boha v našem srdci. Cítit nepřítomnost ega je tak těžké jako cítit přítomnost Boha uvnitř nás.

Člověk je „JÁ“. Bůh je „MY“. Podobně ego je „JÁ“; duše je „MY“. Na základě své absolutní jednoty s Bohem duše cítí celý vesmír jako zcela vlastní. Duše ví a cítí, že vševědoucí, všudypřítomný a všemohoucí Bůh je uvnitř nás. Duše vidí a cítí, že dříve či později dokáže na zemi projevit nekonečnou pravdu.

Ego nevidí pravdu; necítí pravdu. Ego svazuje. Ego odděluje. Ego rozsekává na kusy moudrost v nás. Když se ego projevuje prostřednictvím sebeklamu, říká nám, že nedokážeme nic udělat. A zároveň, dokud nedosáhneme osvobození naší duše a dokonalosti, ego nám říká, že jsme vším, že můžeme dělat všechno.

Ego je sobectví. Vskutku šťastný je ten, kdo se oprostil od sobectví. Bůh je v sebeobětování, v nezištné službě. Zároveň stejně požehnaný je ten, kdo vidí Boha vyvstávajícího ze samotného sobectví. V průběhu vývoje musíme jít za sobeckost, za ego. Nemáme ale právo popírat existenci Boha v egu. Dokonce i v egu je Bůh. Je také v pochybnosti, strachu, nevědomosti a otroctví, ale to neznamená, že si budeme strach, pochybnost, nevědomost a otroctví uchovávat. Ne, Boží Vědomí v těchto věcech je značně omezené. Svá omezení musíme překročit. Dnešní dosažení nestačí. Jsme děti zítřka. Náš pokrok nekončí. Cesta naší duše nekončí. Běžíme vstříc Nekonečnosti, a břeh Nekonečnosti neustále přesahuje sám sebe. Naše realizace nemá omezení.

Bezpochyby jsme nekonečně nadřazení divokým zvířatům. Zároveň však vědomě pijeme ze dvou lahví vína nevědomosti. Jednou je láhev ega. Druhá je láhev sebepochybnosti. Sebepochybnost musí být překročena. Ego musí být překročeno. Člověk používá pojmy „já“ a „moje“, protože cítí, že tyto věci ho neustále sytí. Ale opravdový milovník Boha chce být sycen Boží Milostí a Božím Soucitem. Opravdový hledající Boha, opravdový milovník Boha použije pojmy „Ty“ a „Tvůj“. Stoluje s osvícením a Božím soucitem. Pije nektar božské radosti. Raduje se z blaženosti jednoty.

Je mnoho zlodějů, ale nejhorší ze všech těchto zlodějů je nepochybně naše ego. Tento zloděj může ukrást všechnu naši Božskost. Nejen naše zážitky se obávají tohoto lupiče-ega, ale dokonce naše realizace, naše částečná realizace, se ho bojí. Musíme být velmi opatrní na tohoto lupiče-ego.

Naše lidské ego chce udělat něco velkého, úžasného a velkolepého. Ale tato jedinečná věc nemusí být tím, co po nás chce Bůh, abychom učinili. Je vždy hezké být schopen dělat velké věci, ale Bůh nás možná nevybral, abychom dělali zrovna tuto věc. Bůh nás možná vybral, abychom ve vnějším světě dělali něco nepatrného. V Oku Boha je největším oddaným ten, kdo koná svou Bohem určenou povinnost oduševněle a oddaně, nehledě na to, jak bezvýznamná se může zdát. Každý člověk je vybraným dítětem Boha. Podobně, každý člověk je předurčený, aby hrál v Boží božské Hře významnou roli. Každý však musí vědět, co od něj Bůh chce. Když se někdo stane vědomým si Božího plánu pro něj, potom se řídí Božím rozhodnutím. Vidí-li Bůh, že daný člověk hraje roli, kterou pro něj vybral, teprve potom bude Bůh naplněn božskou Pýchou. Naše ego se pokusí dosáhnout a vykonávat velké věci, ale v Božím Oku nemůžeme být nikdy velcí, pokud a dokud nebudeme dělat, co po nás chce Bůh.

Ego k nám přichází ve formě sebelichocení. Když odstraníme zrcadlo sebelichocení a na jeho místě držíme zrcadlo pravdy, co vidíme? Vidíme, že nejsme nic jiného než polozvířata. Bojíme se spatřit pravdu tváří v tvář. Pravda vypadá bolestivě. Ale nejvyšší Pravda není bolestivá. Je to naše ego, naše pochybnost a námi vytvořená pýcha, co dělá pravdu bolestivou. Pravda vypadá ničivě, ale to není skutečná pravda. Pravda je sladká. Pravda je harmonická. Pravda je všenaplňující. My však nevidíme pravdu způsobem, kterým má být viděna. Vidíme pravdu podle představ, které jsme sami zplodili. Pravda musí být viděna svým vlastním způsobem. Běžné, obyčejné lidské ego cítí, že dosáhlo všeho a že všechno zná. To mi připomíná anekdotu, kterou Svámí Vivékánanda vyprávěl na Parlamentu náboženství v Chicagu roku 1893. Jmenuje se „Žába ve studni.“ Stalo se, že se žába narodila a vyrostla ve studni. Jednoho dne skočila do studny jiná žába z pole. První žába se zeptala té druhé: „Odkud jsi?“

Druhá žába řekla: „Pocházím z pole.“

„Pole? Jak je velké?“ řekla první žába.

„Ó, je velmi velké,“ řekla ta druhá.

A tak žába pocházející ze studny natáhla nohy a řekla: „Je takhle velké?“

„Ne, větší! Mnohem větší!“ řekla žába z pole.

Žába ze studny skočila z jednoho konce studny na druhý a řekla: „Tohle muselo být tak dlouhé, jako je délka pole.“

Druhá žába řekla: „Ne, pole je nekonečně rozlehlejší.“

„Ty jsi lhářka!“ řekla první žába. „Vyhodím tě odtud.“

Takovéto věci jsou také sklonem lidského ega. Velcí duchovní mistři a mudrcové mluví o Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Začátečník, který právě začíná svůj duchovní život, bude okamžitě pochybovat. „Je nekonečnost o trochu větší než obloha?“, bude se ptát. Mudrc řekne: „Ne, nekonečnost je nekonečně rozlehlejší než tvá představivost, rozlehlejší, než je tvé pojetí.“ Mudrc bude okamžitě kritizován a stane se terčem výsměchu, protože naše ego nás spoutává a nutí nás cítit, že to, co jsme viděli a co jsme poznali, nemůže být nikdy překonáno poznáním a zkušeností ostatních. Ego nerado cítí, že někdo jiný má více schopností nebo že někdo jiný může dělat věci, které ono samo dělat nedokáže.

Jsem si jistý, že jste všichni slyšeli o Šankarovi, velkém védántinovi. Védántin je ten, kdo následuje pravdy ztělesněné ve Védách nebo Upanišadách a kdo realizoval Védický Zákon, Védickou Pravdu. Velký védántin Šankara kráčel po koupeli v Ganze ulicí domů. Stalo se, že o něj zavadil řezník nesoucí kus masa. Šankara se rozzuřil a řekl: „Já jsem Brahmín! Jak si dovoluješ dotknout se mě! Já jsem absolutně čistý!“ Řezník řekl: „Ó Šankaro, ty jsi Já a já jsem také Já. Já se nikoho nedotkne, a zároveň Já není nikým dotčeno.“ Nato se Šankara vzpamatoval.

V našem běžném životě každý člověk cítí, že je čistší než ostatní. Může dělat nesmyslné věci, může být princem emocionálních záležitostí, ale přesto cítí, že v oblasti čistoty stojí nad ostatními. Kdo je teď odpovědný za jeho hloupost? Je to znovu jeho ego. Když žijeme v duši, nemáme problémy s nadřazeností nebo podřazeností, protože duše nás okamžitě přinutí cítit, že jsme jedním, absolutně jedním s celým světem.

Brahmosmi znamená v sanskritu „Já jsem Bráhman“. Je to vyjádření duše, která dosáhla vědomé jednoty s Absolutním. Vychytralé ego nás však někdy nutí říci: „Já jsem Bůh.“ Šankara měl žáka, který ho ve všem napodoboval. Když Šankara realizoval Boha, absolutní Bráhman, začal říkat „Já jsem Bráhman.“ A tak žák říkal stejně: „Já jsem Bráhman.“ Všichni ostatní se mu vysmívali a nadávali mu. „Nedovoluj si říkat, že jsi Bráhman,“ říkali. „Mistr Šankara to může říkat, protože realizoval Boha, ale ty nesmíš.“ Avšak žák řekl, že chce napodobovat svého Mistra úplně ve všem. Jednoho dne požádal Šankara tohoto žáka, aby jej následoval. Přišli ke slévárně a Šankara vzal trochu roztaveného zlata a pohltil ho. Potom řekl žákovi: „Když mě ve všem napodobuješ, měl bys mě napodobit také v tomto.“ Žák byl vyděšený k smrti a utekl. Tehdy ostatní žáci poznali, že měli pravdu a že nesmějí nikdy vyslovit slovo brahmosmi, dokud a pokud této vědomé a neoddělitelné jednoty skutečně nedosáhnou. Později, když tento žák překonal své ego a své emoce, stal se opravdovým, blízkým oddaným Šankary. Ale nejdříve se musel zbavit obyčejného lidského ega a vstoupit upřímně do světa aspirace a realizace.

Pokud se pokusíme napodobovat slova a činy velkých Mistrů a jsme přitom stále ponořeni do běžného života, bude to naprostá hloupost. Nejdříve musíme růst na poli duchovnosti. Tato oblast je plná zážitků. Poté můžeme vstoupit do pole realizace. Tehdy budeme také moci říct: „Bůh a já jsme jedním.“ Právě nyní nejsme s Bohem sjednoceni vědomě. Ve sféře duše jsme jedním, ale ne v našem každodenním životě. V našem denním životě cítíme, že Bůh je někdo od nás oddělený. Nakonec dozajista musíme objevit, že samotný Bůh je uvnitř nás. Jednoho dne Jej budeme schopni realizovat; budeme Ho schopni vidět a cítit neustále. Je od nás naprostou pošetilostí a hloupostí, když říkáme, že jsme sjednoceni s Bohem, zatímco setrváváme v hluboké nevědomosti. Musíme vyjít z nevědomosti a oduševněle a oddaně se stát s Bohem jedním. Je-li to potom Vůle Boha, abychom učili lidstvo, abychom je probudili z věčného spánku nevědomosti, můžeme prohlásit, že jsme sjednoceni s Bohem, že jsme Boží vybrané děti zde na zemi pro naplnění Boha Jeho vlastním Způsobem.

Někdy nás ego donutí cítit, že nejsme ničím, a jindy nás nutí cítit, že jsme vším. Musíme být velmi opatrní jak na své pocity důležitosti, tak na své pocity bezcennosti. Musíme říci, že když Bůh bude chtít, abychom byli ničím, potom budeme radostně ničím, a když Bůh bude chtít, abychom byli vším, potom budeme rádi vším. Musíme se nepodmíněně a radostně odevzdat Vůli Boha.

Když nám ego říká, že jsme pouze Boží otroci, musíme to také odmítnout. Musíme se pouze modlit k Bohu, aby nás učinil tím, čím chce On. Pokud On chce, abychom Mu byli rovni, potom budeme. Pokud chce, abychom byli Jeho otroky, potom jimi budeme. Pokud chce, abychom byli Jeho skutečnými představiteli na zemi, potom jimi budeme. „Staň se Vůle Tvá.“ To je nejmocnější modlitba, kterou můžeme nabídnout Bohu. V upřímných hloubkách této modlitby se nachází vyhynutí nebo přeměna ega.


  1. TDB 1. 26. ledna 1969