Proč duchovní Mistr zůstává se svými žáky, když se tak často stávají obětí pochyb?

Sri Chinmoy: Když někdo stojí na břehu a vidí, že se někdo jiný topí v moři, musí skočit do moře a zachránit topící se osobu. Zůstane-li stát na břehu, potom nemůže tonoucímu zachránit život. Když Mistr vidí, že lidé umírají v moři nevědomosti, musí přijít a zachránit je.

Ale velmi často, když duchovní Mistr vstoupí přímo do dechu nevědomosti, nevědomost nutí nerealizovanou bytost cítit, že Mistr, přestože je duchovním obrem, je také v nevědomosti. Kdyby tento člověk upřímně aspiroval, věděl by, že ačkoliv Mistr sestoupil do světa nevědomosti, může vždy zůstat ve svém nejvyšším vědomí. Sestoupil do nevědomosti, ale zároveň je ve stálém spojení s Nejvyšším, se Supreme. Místo toho hledající o Mistrovi pochybuje a má pocit, že je také zranitelný. Cítí, že Mistr je na stejné úrovni, jako je on; že Mistr není o nic lepší než on.

Mistr vstupuje do nevědomosti a hraje hru nevědomosti se svými žáky. Potom, po chvíli, když přijde čas, aby je přenesl za moře nevědomosti, v Bohem vybranou Hodinu, je dovede ke Zlatému břehu transcendentálního Za.

Žáci přirozeně chtějí, aby je Mistr přenesl. Ale dokonce ještě předtím, než Mistr může začít hrát plně svou roli, začínají o něm pochybovat. Vidí, že je také lidskou bytostí. Je obětí nemocí, nachlazení, hladu a jiných pozemských věcí. Cítí, že není vždy ve svém nejvyšším rozpoložení; proto není vždy božský.

Problém pochybnosti přichází, protože žáci se pokoušejí soudit Mistra ze své vlastní úrovně. Jejich úsudek je nevyhnutelně špatný. Skutečnost musí být viděna ze své vlastní úrovně. Když je žák schopný vstoupit do vědomí svého Mistra, potom se stává oprávněným soudcem duchovní výšky a schopností svého Mistra. Ale pokud se žák dívá z úrovně byť jen o palec nižší, než je tato skutečnost, potom se nemůže stát přiměřeným soudcem této skutečnosti.

Kdyby žáci mohli vidět Mistra na jeho vlastní úrovni, kdyby se jejich dosažení vyrovnala jeho úrovni, potom by zde nemohla být žádná pochybnost. Ale pokud by Mistr vždy zůstával na vrcholu stromu, potom by žáci museli vždy zůstat u paty stromu, protože by nevěděli, jak vyšplhat. Mistr je více než ochotný sestoupit dolů k patě stromu. Vysazuje si žáky na svá ramena a potom je vynáší na nejvyšší větve. Ale když sestupuje k patě stromu, žáci to chápou špatně. Říkají: „Ach, on upadl! Ani on sám nebude schopen na strom znovu vylézt. Jak chce vynést nahoru mě?“

Když Mistr vidí, že o něm žáci pochybují, přirozeně se může jednoduše vrátit do svého nejvyššího vědomí. Tam může zůstat v dokonalém Míru transcendentálního osvobození, kde není žádná nevědomost, žádná podvojnost, žádná nedokonalost, ale pouze nekonečná Blaženost, nekonečné Světlo a nekonečná Svoboda. To udělá, pokud o něm jeho žáci budou neustále a nepřetržitě pochybovat. Zároveň však ví, že neexistuje ani jeden žák, který by nikdy neměl tu smůlu, že pochyboval o svém Mistrovi, a tak znovu a znovu používá svou božskou kvalitu odpuštění.

Žáci, kteří opustí Mistra kvůli pochybnosti a potom se k němu vrátí, si myslí, že to jsou oni, kdo se vrátili k Mistrovi, a že jsou to oni, kdo Mistrovi odpustil. Ale ve skutečnosti je to Mistr, kdo žákům odpouští a dovoluje jim vrátit se do jeho lodi, protože ví, že pokud jim neodpustí, žáci nebudou mít kam jít. Budou jako ztracené duše. Ale pro žáky je to mnohem jednoduší, pochybovat o Mistrovi, opustit ho, a pak se k němu vrátit, než pro Mistra odpustit jim a znovu je přijmout. Ubohý Mistr musí nejprve sám trpět jejich pochybnostmi o něm a potom musí žákům odpustit a vzít je zpět se všemi jejich nebožskými silami, které nově získali z vnějšího světa. V obou případech trpí. Přesto Mistr bere své uvěznění jako největší radost, protože tímto způsobem slouží svému nejvyššímu Otci. Nechá své žáky, aby do něj kopali a pochybovali o něm tak dlouho, dokud bude dostávat Rozkaz od Nejvyššího, aby jim a celému lidstvu sloužil.