Počátek cesty, konec cesty

Počátkem cesty je lidská aspirace. Božské projevení je koncem cesty. Nezrozený je zrod cesty, bez konce je její konec.

Přišli jsme; vrátíme se. Pocházíme z Nejvyšší Bytosti. K Nejvyšší Bytosti se vrátíme. Neseme v sobě vědomí země a vědomí Nebe. Vědomí země nás inspiruje, abychom meditovali na transcendentální Pravdu a uvědomili si transcendentální Pravdu v duši Nebe. Vědomí Nebe nás inspiruje, abychom meditovali na lásku a projevili lásku v srdci země.

Známe, rosteme a stáváme se. V Nebi známe. Zde na zemi rosteme. Stáváme se transcendentální Pravdou. To, co známe, je Skutečnost. To, do čeho vrůstáme, je Nesmrtelnost. To, čím se nakonec staneme, je Božská Dokonalost. Skutečnost ztělesňuje Nesmrtelnost a Božskost. Nesmrtelnost a Božskost projevují Skutečnost.

Upanišady nás učí důležitou pravdu: každý hledající musí mít vnitřní mír a vnější svobodu. Jedině pomocí vnitřního míru můžeme získat pravou vnější svobodu. Z upanišad se dozvídáme, jak objevit Boha  —  vnitřního člověka a jak nahlížet na člověka  — odhaleného Boha. Upanišady nám říkají, že Bůh nezbytně potřebuje zasvěcené lidské bytosti a odevzdané lidské duše a že každá realizovaná lidská bytost od Něj získává neomezené, nekonečné schopnosti.

Zde je tajemství upanišad: miluj, služ a staň se. Miluj Boží Život v člověku, služ Božímu Světlu v člověku a staň se Boží dokonalou Dokonalostí na zemi.

Poselství všech upanišad můžeme shrnout do dvou slov: aspirace a projevení. Aspirace je cesta a projevení je Cíl. Aspirace je písní nekonečného, věčného Vědomí, které je uvnitř nás. Projevení je tanec mnohosti jednoty, uvnitř i vně. Aspirace je výška naší Blaženosti a projevení je světlo Blaženosti, které vše živí a naplňuje.

AUM

Každá duše potřebuje involuci a evoluci. Když duše sestupuje, jde o involuci duše. Když duše stoupá, jde o evoluci duše. Duše vstupuje do nejhlubší propasti nevědomí. Poté se znovu vyvíjí do trojího vědomí — Sat-Čit-Ánanda — Bytí, Vědomí, Blaženosti.

Duše vstupuje do nevědomí. Miliony let zde setrvává v hlubokém spánku. Potom jednoho dne, znenadání, jiskra vědomí neustále překonávajícího Za otevře duši oči a udeří hodina pátrání po sobě samém. „Kdo jsem?“ zeptá se. Odpověď zní: Tat twam asi (Čhándógjópanišad VI.8.7): „Ty jsi To.“ Duše je rozechvělá. Potom znovu hluboce usne. Opět upadne do sebezapomnění. Po nějaké době vyvstanou další otázky:

Čí jsem? Jsem Toho.
Odkud pocházím? Od Toho.
Ke komu se vracím? K Tomu.
Pro koho jsem zde na zemi? Pro Toho.

Tehdy je duše spokojená. Je nyní plně připravena na svou cestu vzhůru — vysoko, výš, nejvýš. V té chvíli duše vidí Já, věrný obraz Nejvyšší Bytosti na zemi, a její evoluce skutečně začíná. Duše postupuje z minerálního života do rostlinného, z rostlinného do zvířecího, ze zvířecího do lidského a z lidského do božského. V lidském životě duše snáší Shůry mír, světlo a blaženost. Nejprve nabídne tyto božské vlastnosti srdci, potom mysli, vitálnu a hrubému fyzickému. Když nastane osvícení, vidíme tyto vlastnosti v srdci, fyzické mysli, vitálnu i ve hrubém fyzickém těle.

Upanišadám se také říká védánta. Védánta znamená zakončení véd, vyvrcholení véd, podstata véd. Říká se, že védánta je konec veškerých rozdílností — je to bod, ve kterém není rozdílu mezi nejnižším a Nejvyšším, mezi konečným a Nekonečným.

Naše cesta začíná aspirací. Co je to aspirace? Je to vnitřní pláč, vnitřní hlad po nekonečné Nesmírnosti. Aspirace má nanejvýš upřímného přítele — koncentraci. Jak se koncentrujeme? Kde se koncentrujeme? Koncentrujeme se na nějaký předmět, na bytost, na tvar nebo na beztvaré. Když se koncentrujeme pomocí mysli, cítíme, že nakonec spatříme nesmírnost Pravdy. Když se koncentrujeme pomocí srdce, cítíme, že jednoho dne pocítíme důvěrnou blízkost s univerzálním Vědomím a věčně milovaným Bohem. Když se koncentrujeme pomocí světla své duše, cítíme, že člověk je Bůh v přípravě a že Bůh je člověk ve svém vyvrcholení.

Náš skutečný problém spočívá v neaspirující mysli. Lidská mysl je do jisté míry nezbytná. Bez ní bychom zůstali ve světě zvířat. Musíme však vědět, že lidská mysl je velmi omezená. Lidská mysl nemá dostatek schopností. V lidské mysli nemůže zůstat jakékoliv trvalé světlo, trvalý život nebo trvalá blaženost. Lidská mysl nám říká, že konečné je konečné, Nekonečné je Nekonečné a mezi nimi je zející propast. Jsou jako severní a jižní pól. Nic, co je nekonečné, nemůže být nikdy konečné a naopak. Lidská mysl cítí, že Nekonečno je nedosažitelné. Je-li něco konečné, lidská mysl prostě nedokáže pocítit, že i to je Bůh. Mysl také často cítí, že Bůh je pro svou velikost lhostejný a netečný.

Meditujeme-li v srdci, uvědomíme si, že Bůh je nekonečný a všemohoucný. Je-li nekonečný, potom může být díky své všemohoucnosti také konečný. Existuje v našich různých činnostech; je všude. Obsahuje všechno; nevylučuje nic. Právě toto nám může nabídnout naše meditace. Meditace našeho srdce nám také řekne, že Bůh je dražší než nejdražší a že je naším jediným Milovaným.

Duchovní žebřík má tři příčky — inspiraci, aspiraci a realizaci. Pokud chceme stoupat s Boží nezměrnou Štědrostí od konečného k Nekonečnému, první příčkou je inspirace, druhou aspirace a třetí realizace, náš předurčený Cíl.

Abychom dosáhli toho Nejvyššího, staneme se inspirací, aspirací a realizací. Abychom projevili Nejvyšší na zemi, staneme se soucitem, zájmem a láskou. Tak začneme svou cestu, tak svou cestu skončíme. Zároveň však, když se neoddělitelně ztotožníme s Vnitřním kormidelníkem, tehdy neexistuje začátek ani konec. Jeho Kosmická Lílá, božská Hra, je bez počátku a bez konce.

V lidském poznání je Bůh v našem nitru aspirací a realizací spoutanou vědomím země, spoutanou pozemským časem. Avšak v božském poznání je Bůh Za, neustále se překonávající Za. Hraje Hru neustále se překonávajícího Za. On Sám je aspirací všepřesahujícího Za a On Sám je projevením všepřesahujícího Za. Když Jej vědomě známe, když jej realizujeme, když se s Ním neoddělitelně ztotožníme, tehdy i my hrajeme Jeho božskou Hru, Hru Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti.

AUM. AUM. AUM.

Cornell University
Ithaca, New York

26. ledna 1972