Osvícení intelektu

Právě teď není intelekt osvícen, pouze se těší z falešného pocitu nadřazenosti. Intelektuálové budou cítit, že je pod jejich úroveň setkávat se s lidmi, kteří nemají silný intelekt nebo nemají univerzitní diplom. Ale pokud do intelektu vstoupí světlo duše, intelekt bude mít pocit jednoty, jako srdce. Člověk bude vidět celý svět světlem duše místo toho, aby jej viděl jen svými intelektuálními schopnostmi.

Neosvícený intelekt se často stává obětí své vlastní kritiky. Velmi často bude pochybovat o svých intelektuálních schopnostech. V jeden okamžik intelektuálně pochytil celou pravdu, v dalším okamžiku je žebrákem, pátrajícím všude možně po jen troše pravdy. Pak zase zpochybňuje oba své objevy — objev, že pochopil celý svět svou intelektuální silou, a objev, že neporozuměl ani špetce pravdy. Jeho třetím objevem bude děsivá pochybnost o sobě samém. Řekne: „Byl můj první objev správný, nebo špatný? Můj druhý objev, byl správný, nebo špatný?“ Takto bude popírat své vlastní objevy.

Ale když něco přijme srdce, trvá to navěky. Pokud někoho milujeme a pokud láska přichází ze samotné hloubi našeho srdce, pak ho budeme milovat nehledě na to, co udělá. Taková je skutečná, spontánní láska matky k jejímu dítěti. Dítě může provádět cokoliv. Může kritizovat matku, urážet ji, opustit domov, udělat cokoliv. Ale srdce matky vždy zůstane uvnitř srdce syna, protože matka si vytvořila se srdcem svého syna jednotu.

Také v duchovním životě, pokud jdeme cestou srdce, stačí, když se naučíme milovat Boha. Budeme Ho milovat nehledě na to, co se nám stane. I kdyby nám nesplnil jediné přání z milionu, nebude nám to vadit. Jen řekneme: „Záleží na Něm, jestli naplní, nebo nenaplní naše přání.“ Protože jsme však přijali duchovní život, chceme povzbudit svou aspiraci, ne své touhy. Snažíme se, aspirujeme, abychom se stali lepšími, Boha milujícími a člověka naplňujícími. Toto jsou naše cíle. Chceme milovat svět, protože uvnitř světa a uvnitř každého cítíme Přítomnost Boha.

Pokud půjdeme cestou srdce, bude zde neustálý proud lásky a jednoty. Pokud půjdeme cestou mysli, budeme v jeden okamžik cítit, že jsme dosáhli všeho, a další okamžik budeme cítit, že jsme opravdoví žebráci — nedosáhli jsme ničeho, ničeho, ničeho! V srdci toto nikdy neucítíme. V srdci ucítíme pouze jednotu. I kdyby nám naše mysl řekla, že jsme ničeho nedosáhli, ale někdo jiný toho dosáhl mnoho, naše srdce nám dá pocítit, že dosažení tohoto člověka jsou našimi dosaženími, protože on je náš bratr. V duchovním světě všichni pocházíme ze stejného Věčného Otce, tak proč bychom se jakkoliv oddělovali?

Duchovní srdce objímá celý svět jako svůj zcela vlastní, ale neosvícený intelekt všechno krájí na kusy, aby viděl, jestli je v tom nějaká pravda. A samo sebou, jestliže rozbijeme pravdu na nekonečně malé kousky, skutečnost nepochopíme. Je-li však samotná mysl osvícena světlem duše, stane se rozlehlou, nekonečnou. Uvidí pravdu způsobem, jakým musí být pravda viděna. Na mé cestě intelekt rozhodně hraje svou roli, ale tento intelekt musí být osvícen. Jestliže není a dokud není intelekt osvícen světlem duše, je velmi nejisté následovat cestu mysli.