Vítězství²

Každý potřebuje vítězství. Zvíře potřebuje vítězství. Lidská bytost potřebuje vítězství. Bohové potřebují vítězství. Ale co je to pravé vítězství, to se teprve musíme naučit.

Existují dva druhy vítězství. Jedno je prchavé, pomíjivé, jako hora z písku. To druhé je věčné, nekonečné. Když dosáhneme vítězství silou, nevydrží. Ale když je vítězství výsledkem jednoty naší duše s Nejvyšším a blažeností naší duše, trvá navždy.

Člověk, který je od přírody zbabělý chce porazit strach. Cítí, že když dokáže porazit strach, stane se svým skutečným já, nebojácným, božským já. Chudák chce být bohatý, chce se stát multimilionářem. Cítí, že zvítězí nad svou chudobou shromažďováním peněz. Duchovní člověk chce porazit nevědomost, omezení, spoutání a smrt. Cítí, že když porazí nevědomost, dokáže se sjednotit s nesmrtelností.

Abychom dosáhli vítězství, musíme být trpěliví, musíme mít vytrvalost — a co je nejdůležitější, musíme mít sílu vůle. Nemáme-li sílu vůle, je zbytečné proti čemukoliv bojovat nebo zkoušet cokoliv přeměňovat. To, co potřebujeme nejvíc, je síla vůle. Síla vůle je přesvědčením naší duše. Totiž, je to vůle a odhodlání naší duše.

Indičtí zřecové zpívávali, že lidské bytosti chtějí dosáhnout vítězství nad vším a nad všemi s výjimkou členů své vlastní rodiny. Otec nemusí vítězit nad svými dětmi, duchovní Mistr nemusí vítězit nad svými žáky. Jinak ve všech ostatních oblastech chce člověk vítězit. Ale bohužel tyto zlaté dny jsou pryč. Co vidíme dnes? Dnes rodiče často soutěží se svými dětmi. Žárlí, že jejich vlastní děti dokážou úžasné věci, které oni sami nedokážou. Ve Spojených státech jsem viděl mnoho rodin, ve kterých rodiče soutěží se svými dětmi. V Indii však mnohem častěji vidíme, že se rodiče ztotožňují se svými dětmi. To je ten správný postoj. Rodiče by měli stále snít o svých dětech. Jejich vlastní sen bude v jejich dětech přeměněn na skutečnost. Musí cítit, že jejich děti jsou pokračováním jejich vlastní životní energie. Proto by všichni rodiče měli místo soutěžení se svými dětmi své děti podporovat a inspirovat je jít daleko, dál, nejdál. Měli by všichni cítit, že úspěchy jejich dětí je jejich vlastními úspěchy. Neměli by se nikdy od úspěchů a cílů svých dětí oddělovat.

Bohužel existují duchovní učitelé, kteří se chovají téměř stejně jako běžní lidští rodiče. Nedovolují svým žákům, aby je předčili. Jednoduše je tlačí dolů. Ale abych k vám byl velmi upřímný, tito učitelé nikdy nejsou realizované duše prvního stupně. Jsou jen částečně realizovaní. Je-li někdo skutečně duchovně na výši, bude mít největší radost z toho, že uvidí své duchovní děti, jak jej překonávají. Budu naplněn pýchou, až jednoho dne uvidím někoho z vás, jak mě překoná. Budu mít nekonečně větší radost a budu nekonečně pyšnější než ten, kdo mě ve skutečnosti překoná, protože v tu chvíli budu cítit, že dýchám jeho životní dech. Nacházím se v jeho dosažení. Nedokážu být nikdy oddělen od dosažení, realizace a naplnění svých žáků.

Proto skutečný duchovní Mistr místo aby stál v cestě pokroku svých žáků, bude žáky vždy inspirovat, pomáhat jim, vést je, bude je tlačit a táhnout, aby překonali, překonali, překonali i jeho vlastní dosažení. To proto, že má se svými žáky takovou jednotu a cítí, že jejich pokrok je jeho vlastním pokrokem.

Existuje mnoho kosmických bohů s omezenou silou, kteří se snaží zabránit velkým duchovním aspirantům v dosažení nejvyšší duchovní výše. Tyto bohové se snaží, aby pokročilí hledající nezískali duchovní dokonalost. Vynáší do popředí nesčetné překážky, pokušení a nevím co ještě. Ale velký hledající překonává tyto překážky a postupuje ke svému cíli. Když dosáhne svého cíle, je to nejvyšší vítězství, ­vítězství Skutečného v něm. A toto vítězství mu přináší nesmrtelnost.

Rád bych vám řekl osobní zkušenost. Asi všichni z vás víte, že jsem býval dobrý atlet. Vždycky jsem vyhrával v běhu, sprintu, a tak dál. Pokaždé, když skončil závod, pozorovali ostatní soutěžící na dráze moji tvář. Ihned po závodě vídali v mé tváři záblesk pocitu uspokojení a radosti, ale v dalším okamžiku ve mně vídali ještě něco jiného. Byl jsem zvyklý vstupovat do vědomí závodníka, který skončil jako poslední. Svůj úspěch jsem si odbyl, ale obvykle jsem pronikal do jeho neúspěchu a zcela jsem se s ním ztotožnil, abych mohl ochutnat, jak bolestivé je skončit v závodě poslední. Jeho utrpení jsem brával jako své vlastní utrpení. Teprve až jsem se stal nedílnou součástí jeho existence, jeho utrpení, cítil jsem, že jsem dosáhl skutečného vítězství. Toto ztotožnění bylo daleko od pohrdání či pýchy. Vycházelo z lásky a pocitu jednoty. Měl jsem nekonečně větší radost a potěšení, když jsem se ztotožnil s tím, kdo skončil poslední, než jsem měl ze svého původního úspěchu. Proto bych vám všem tady rád řekl, prosím, snažte se ztotožnit s ostatními v jejich utrpení, v jejich radosti, v jejich úspěchu, v jejich zklamání a v jejich naplnění. V okamžiku, kdy se ztotožníte s někým jiným, uvidíte, že jste rozšířili svůj mentální a psychický obzor. A čím více se ­rozšíříte, tím větší bude vaše radost a naplnění. Co je největší povinností v lidském životě? Zvítězit sami nad sebou, podrobení si svého vlastního já. Tedy podrobení si nejnižšího já, zvířecího já v nás. Máme dvě já: zvířecí já a božské Já. Musíme porazit zvířecí v nás a položit toto zvířecí vědomí k nohám Božského, Nejvyššího.

Kdo ve skutečnosti vyhraje, když porazíme to zvířecí v nás? Nejsme to my, ale Bůh Nejvyšší uvnitř nás je ten, kdo vyhraje. V Upanišadách je významný příběh. Jednou bohové vyhráli nad démony a jejich pýcha samozřejmě neznala mezí. Mysleli si, že oni jsou zodpovědní za své vítězství. Cítili, že to byla jejich vlastní síla a moc, která jim umožnila démony porazit. Absolutní Brahman chtěl jejich pýchu zlomit. Proto se přestrojil za brahmína, starého, slabého muže, a přišel ke kosmickým bohům. Byli trochu překvapeni a ptali se ho, co chce. Řekl: „Nic od vás nechci. Chci jen vědět, čím se to vychloubáte.“ Proto řekli: „Právě jsme vyhráli nad démony, díky naší síle a udatnosti. Proto jásáme.“ Starý muž řekl: „Prokažte mi laskavost. Nechávám tady přímo před vámi stéblo. Prosil bych někoho z vás, zda by ho mohl odfouknout nebo s ním něco udělat.“ Bůh větru tedy přistoupil a snažil se stéblo odfouknout, ale stéblo se ani nepohnulo. Pak přistoupil bůh ohně, Ágni, a snažil se stéblo zapálit, ale běda, oheň ho ­nedokázal pohltit. Podobně to šlo dál a dál. Nakonec přistoupil Indra, Pán všech bohů. Když přistoupil, brahmín zmizel a na jeho místě se objevila bohyně ve sloupci světla. Indra se bohyně zeptal na brahmínovu záhadu. Bohyně řekla: „Nebyl to brahmín, byl to Absolutní Brahman, který vám chtěl ukázat Pravdu. To Jeho silou jste porazili démony. Vy lidé nemáte žádnou moc. Byl to Brahman Absolutní, kdo chtěl pokořit vaši pýchu a naučit vás, že ne vaší silou, ale Jeho silou jste zvítězili.“

Jakmile tedy získáme úspěch nebo dosáhneme nějaké dokonalosti, musíme cítit, že nám to umožnila božská síla. Potřebujeme pomoc, potřebujeme požehnání Nejvyššího. Nejvyšší chce, abychom se osvobodili ze zajetí nevědomosti. V den, kdy se osvobodíme od nevědomosti, nebude Jeho radost znát mezí. Právě teď je Božskost uvnitř nás zahalena. S požehnáním Nejvyššího a vedením a milujícím zájmem duchovního učitele — kormidelníka lodi našeho života — dokážeme snadno odhalit Božskost uvnitř nás. Ve stejný okamžik dokážeme přeplavat oceán nevědomosti a proniknout do oceánu Světla. Jakmile pronikneme do oceánu Světla, uvidíme, ucítíme a staneme se vítězstvím. A čí je to vítězství? Je to Vítězství Nejvyššího.

Každá lidská bytost vědomě nebo nevědomě usiluje o Vítězství Nejvyššího. Ale ten, kdo se snaží dosáhnout takového Vítězství vědomě, nepochybně dosáhne svého cíle dříve. Bůh nás neustále skrápí svými požehnáními. Naše aspirace je stoupající plamen, jehož vrchol musí dosáhnout Jeho Nohou Ochrany. V případě člověka je to vše naděje. Ale v případě Boha to není naděje, ale jistota. Je to tak pravdivé, jako je pravda, že dnešek předchází zítřku a zítřek následuje po dnešku. Vpřed, děti, vpřed! Na Vítězství, na Pravdu a Slávu! Vpřed, děti, vpřed!