Když meditujete a vnitřně po něčem pláčete, měl byste se také snažit, aby se to stalo, nebo to máte nechat jít přirozenou cestou?

Sri Chinmoy: Zpočátku musíte vynaložit osobní úsilí; později to bude spontánní. Dokud to spontánní nebude, musíte vynakládat osobní úsilí. Když sprinter začíná závod, jeho ruce dělají tak rázné pohyby. Na začátku vědomě velmi rychle pohybuje pažemi. Vynakládá silné osobní úsilí. Po padesáti či šedesáti metrech, když běží největší rychlostí, se ale vše stává spontánním. V tu chvíli se nesnaží pohybovat svými pažemi. Ale na počátku tak činil.

Je to jako plavba na lodi. Než se rozjedete, pohnete tímhle a nastavíte tamto. Na začátku musíte udělat všechno možné. Zatímco se připravujete, jste velice dynamičtí. Je to však jen vaše příprava. Loď je stále blízko pobřeží. Teprve když jste skutečně na širé vodě, může člun plout bez vašeho neustálého osobního úsilí. Ve vaší meditaci je tento spontánní pohyb projevem Milosti shůry.

Jste-li upřímní, řeknete, že i na samém počátku vaší cesty sestoupila Boží Milost. Jinak byste nebyli inspirováni ke vstupu na tuto loď. Ale jakmile začínáte, cítíte, že vynakládáte ohromné osobní úsilí. Přijde však doba, kdy si uvědomíte, že toto osobní úsilí není nic jiného než Soucit shůry. Proč časně ráno vstáváte, abyste se modlili a meditovali, přestože si ostatní hoví v potěšeních letargie? Je to proto, že na vás sestoupila Boží Milost. Proto čím hlouběji půjdete, tím jasnější vám bude, že vám Boží Milost pomocí vašeho osobního úsilí umožňuje dělat pokrok. Buď jste Boha potěšili, anebo vám pomáhá ze svého Nekonečného Soucitu.

Osobní úsilí má největší význam na začátku, protože v tu chvíli necítíme, že Bůh je náš bezvýhradný přítel. Jako lidské bytosti vždy říkáme, že pokud vám něco dám, vy mi dáte něco na oplátku. Nedám-li vám však nic, nemáte žádnou povinnost mi něco dávat. Ale Bůh není takový. Bůh dává bezvýhradně, ať Jej považujeme za svého vlastního, nebo ne. V tento okamžik se mohu k Bohu modlit, aby naplnil mou touhu. Ale v příštím okamžiku, poté, co naplní mou touhu, okamžitě řeknu: „Och, nepotřebuji Tě. Nechci být Tvým dítětem.“ Bůh to ale nemůže udělat. Bůh nás vždy považuje za své vlastní bez ohledu na to, jak špatní jsme, protože vidí, že za stovky, tisíce či milióny let nás učiní dokonalými. Dítě může opustit rodiče, kdy se mu zachce, ale mohou rodiče opustit dítě? To je nemožné! Podobně já mohu zapřít Boha, svého věčného Otce, protože se na Něj zlobím nebo protože nenaplnil mé touhy. Ale On mě nikdy nezapře, neboť jsem Jeho dítětem.

Osobní úsilí je tedy potřeba, protože necítíme, že Bůh nás neustále miluje a bezvýhradně nám žehná. Jakmile dokážeme cítit, že On pro nás dělá vše bezvýhradně, osobní úsilí není potřeba. Jen proto, že tento pocit nemáme, je takzvané osobní úsilí nesmírně důležité. Když však budeme upřímní, když budeme pokorní a obzvláště když budeme čistí, v tu chvíli ucítíme, že je to Bůh, kdo nás inspiroval k tomu, abychom použili své osobní úsilí. A tak zásluha patří Bohu od začátku až do konce. Na začátku dáváme padesát procent zásluh sobě, protože jsme vstali, abychom se modlili a meditovali, a padesát procent Bohu, protože On odpověděl na naše modlitby a inspiroval nás při naší meditaci. Jsme-li však upřímní, oddaní a naprosto čistí, řekneme, že stoprocentní zásluha patří Bohu.