II.
Minulou noc jsem byl na krátké návštěvě u mého přítele Avatára v nebi. Měl z mé návštěvy převelikou radost a nanejvýš dušeplně mne uvítal.Usmívali jsme se, usmívali a usmívali. Když jsme se přestali usmívat, zeptal jsem se ho, jak se mu vede.
Řekl: „Jsem zde nevýslovně šťastný, neboť se již dlouhou dobu těším z dokonalé blaženosti Nebes. Na druhou stranu je mi však hrozně líto, že se téměř všichni mí žáci na zemi rozprchli. Nemají aspiraci. Zasnoubili se se všemi druhy pokušení. A jak se cítíš ty na zemi? Jak se vede tvým žákům?“
„Cítím se dobře. Nejvyšší mi jednou pro vždy oznámil, že nemám žádné žáky. Všichni ti, kteří se považují za mé žáky, jsou Jeho žáci. Takže jsem volný. Nemám vůbec problémy. Jen jsem trochu unavený.“
„Chci ti přidat něco ke tvé únavě. Jsi sklíčený a rozladěný.“
„Snad.“
„Bratře, nejdražší bratře, země pro nás nebude nikdy připravena.“
„Máš pravdu. Poněvadž pro nás nebude země nikdy připravena, pokouším se cítit dech života země na její vlastní úrovni. A navíc, snažím se připravit sebe pro zemi.“
„Přestaň, přestaň! Vrať se brzy. Ukonči na zemi svou hru a přijď sem těšit se z dokonalé blaženosti Nebes. Velmi zoufale potřebujeme tvou přítomnost. Co říká Bůh na to, že bys odešel ze země do Nebe?“
„Říká … “
„Co říká?“
„Říká … “
„Co říká?“
„Říká … “
„Řekni mi, proboha, co říká na tvůj odchod ze země do Nebe.“
„Říká, že ty a já milujeme hluboce jeden druhého.“
„Počkej, zítra se na tebe zeptám Boha.“
„Děkuji ti, děkuji ti, děkuji ti.“
„Potřebuji tě, Nebe tě potřebuje, my všichni tě tady potřebujeme. Vrať se brzy, tentokrát nadobro.“
Usmíval jsem se. Můj drahý přítel Avatár plakal. Byl to skutečný souboj mezi jeho pláčem a mým úsměvem.
