Moji přátelé Avatáři

I.

Před dvěma měsíci jsem v Nebi navštívil dva své přátele Avatáry. Oba byli velmi potěšeni mou návštěvou, neboť jsme se již dlouhou dobu nesetkali z důvodu mého těžkého pozemského pracovního zatížení.

Řekli mi: „Co jsi nám ze země přinesl?“

Řekl jsem jim: „Co chcete ze země? Dám vám ze země cokoliv chcete.“

Řekli: „Daruj nám pozemskou vděčnost. Daruj nám alespoň pozemskou aspiraci.“

Řekl jsem: „Darujte mi vaše nebeské odpuštění a já vám dám svou pozemskou vděčnost. Darujte mi váš nebeský zájem a já vám dám svou pozemskou aspiraci.“

Řekli: „Země si nezaslouží nebeské odpuštění a zájem.“

Řekl jsem: „V tom případě si Nebe nezaslouží pozemskou vděčnost a aspiraci.“

Náhle přišel Nejvyšší. Řekl: „Tady je Mé posouzení země a Nebe:

Země je dobrá. Nebe je skvělé.
Já potřebuji zem. Ale Nebe potřebuje Mne.“

Řekl jsem Nejvyššímu: „Můj Otče a Matko, proč jsi vždy na mé straně? Co si o Tobě budou ostatní myslet? Nebudou si myslet, že mi nadržuješ?“

„Čím více si budou myslet, že ti straním, Můj Synu, tím více dostanu příležitostí těšit se z tvého bezvýhradně odevzdaného dechu.“

„Otče, nejsem to já, kdo Se odevzdal Tvému Transcendentálnímu Světlu, ale je to Tvé Světlo, které se odevzdalo moři mé nevědomosti.“

„To je totéž. Já mám tebe a ty máš Mne. Co potřebujeme víc?“

„Otče, můj život je Tvá Útěcha. Můj život je Tvůj Soucit.“

„Ne, Můj Synu, tvůj život je Můj Zájem. Tvůj život je Mé Projevení.“