Část I: Duchovní a filosofické pojednání

Člověk a Bůh

Člověk a Bůh jsou věčně jedním. Tak jako Bůh, člověk je nekonečný; tak jako člověk, Bůh je konečný. Mezi člověkem a Bohem neexistuje žádná zející propast. Člověk je Bůh zítřka; Bůh je člověk včerejška a dneška.

Tak jako je Bůh v nebi, tak je také na zemi. Je zde, tam a všude. Každá lidská bytost má svého vlastního Boha. Žádná lidská bytost není bez Boha. Naprostý ateista v Boha nevěří, ale naštěstí věří, nebo spíš naneštěstí musí věřit v určitou myšlenku, představu, pojetí řádu nebo zmatku. A samotná tato myšlenka, toto pojetí, není ničím jiným než Bohem.

Každá jednotlivá duše musí dostat svobodu, naprostou svobodu, aby objevila svou vlastní cestu. Chyby na cestě duchovnosti nejsou vůbec politováníhodné, protože chyby jsou prostě menší pravdy. Nepostupujeme od nepravdy k pravdě. Postupujeme od nejméně odhalené pravdy k nejvíce odhalené pravdě.

Dokud Boha nerealizujeme a nesjednotíme se s Ním, musíme Jej nazývat Mistrem, Průvodcem, Přítelem, a tak podobně. Podle našeho vztahu k Němu se náš postoj k Němu může měnit. To ale není vůbec důležité. Nejdůležitější je, že Boha milujeme jako svého zcela vlastního. Ve své upřímné lásce k Bohu budeme spontánně inspirováni k Jeho uctívání.

Zde budeme muset zjistit, jaký druh uctívání je pro nás vhodný, jaký druh je v harmonii s rozvojem a sklonem naší duše. Uskutečnění naprosté jednoty s Bohem je tou nejvyšší podobou uctívání. Další v řadě je meditace. Níže je místo pro modlitby a vzývání. Nejnižší podobou uctívání je uctívání Boha ve světských věcech.

Když myslím na flétnu a flétnistu jako na dvě odlišné věci, myslím na sebe jako na služebníka Boha a na Něj jako na svého Mistra. Když cítím, že flétna obsahuje část Mistrova vědomí, cítím, že jsem dítětem Boha a On je mým Otcem. Když si nakonec uvědomím, že flétna a flétnista jsou jedním, flétnista se jeví jako Duch a já jako Jeho tvořivá Síla.

Člověk musí uskutečnit Boha v tomto těle zde na zemi. Velký indický básník Kábir řekl:

„Nejsou-li tvá pouta rozbita, zatímco žiješ, jaká je naděje na osvobození ve smrti? Je prázdným snem, že se s Ním duše sjednotí, protože odešla z těla; je-li nalezen nyní, je nalezen i poté; není-li, odcházíme přebývat do města Smrti.“

      Kábir

Sestry a bratři, nepadejte do propasti zoufalství, dokonce i když teď nemáte žádnou jasnou aspiraci realizovat Boha. Jen začněte svou cestu vzhůru, dovnitř a kupředu — vzhůru, abyste spatřili Boží Sen, dovnitř, abyste vlastnili Boží Sen, kupředu, abyste se stali Božím Snem. Tento Sen je Sen naprostého Naplnění.

Nespočet je těch, kteří se vydávají na cestu vnitřního života až poté, co dostali mnoho ran, nebo poté, co putovali daleko široko pouštěmi života. Takže je vskutku šťastný a požehnaný ten, kdo položí své tělo, mysl, srdce a duši k Nohám Pána jako květiny předtím, než rány přijdou. Je pravda, že četné mraky pozemskosti zakrývají naši ještě neosvícenou mysl. Je ale stejně tak pravda, že vulkán koncentrace hledajícího a vodíková puma jeho meditace dokáží zničit a zničí tento odvěký závoj nevědomosti.

Mohu říci něco vám, kteří jsou ženatí, a vám, které jste vdané, všem, kdo máte velké rodinné odpovědnosti? K našemu naprostému úžasu budou všechny takovéto odpovědnosti přeměněny ve zlaté příležitosti v okamžiku, kdy se pokusíte vidět ve svých dětech Boha, v okamžiku, kdy si uvědomíte, že ve svém sebeobětování sloužíte Bohu. Ve své schopnosti naplnit svého manžela, božsky ho upevnit v nesmírném rozpětí hmoty, pozvednout jeho vědomí do říše Ducha, se nedá neúnavné a spontánní obětování manželky ničím nahradit. Ve své schopnosti zaplavit duši manželky mírem světa Za, přitáhnout její srdce ke vždy zářícímu Slunci Nekonečnosti, přeměnit její život v Píseň Nesmrtelnosti, se nedá ničím nahradit závazek manžela. A ti, kteří jsou svobodní, mohou zůstat ujištěni, že jsou svobodní proto, aby po duchovní cestě mohli běžet co nejrychleji. Neoddělitelná je jejich aspirace a Boží Inspirace.

Když se snažíme podívat hluboko dovnitř, když se snažíme žít vnitřní život, můžeme se všude kolem setkat s obtížemi. Voláme: „Podívej, Bože, teď, když jsme se k Tobě obrátili, musíme podstoupit tolik zkoušek!“ Nenacházíme žádnou cestu ven a jsme znepokojeni. Ale proč bychom měli být? Naší paměti nemůže uniknout, že jsme ve svém životě snášeli rány osudu. Než jsme vstoupili do duchovního života, sklíčenost byla naším neustálým společníkem. Teď jsme alespoň v lepším postavení, protože máme schopnost rozpoznat zuřivého tygra pozemskosti. Berme neklid a slabosti jako zkoušky.

Proč by nás měl Bůh zkoušet? Dělá všechno, jen to ne. On, protože je Milosrdný, nás varuje před okamžitým nebezpečím. Avšak bereme-li tato varování jako zkoušky, potom abychom touto zkouškou prošli, musíme se modlit k Bohu. Tím, že budeme na obtíže a nebezpečí jen myslet, nemůžeme zkouškou nikdy projít. Abychom udělali zkoušku ve škole, musíme se pořádně učit. Podobně, abychom prošli vnitřní zkouškou, musíme si rozvíjet více upřímnosti a sytit plamen aspirace.

Během meditace musíme být velice opatrní. Občas se mysl bude chtít oddávat určitým světským a emocionálním myšlenkám a nápadům, avšak my jí to nesmíme dovolit. Během meditace je všechno intenzivní, a pokud máme zlé myšlenky, následky jsou mnohem vážnější a nebezpečnější, než by byly jinak. Slábneme v okamžiku, kdy se mysl stává kořistí nestřídmých myšlenek. Je samou přirozeností nižší mysli podvádět nás. Ale naše slzy a šplhající plamen našeho srdce nás přijdou vždy zachránit.

Člověk a Bůh jsou jedním. Všichni lidé patří do stejné rodiny. Všichni jsme jedním. Pravý hledající nesmí poslouchat absurdní argumenty skeptiků. Nemají ani trošku duchovního poznání. Nejsou si vědomi skutečnosti, že nevědomě ukazují svou naprostou hloupost. Říkají: „Jsme-li všichni jedním, pak jak je možné, že když vás bolí hlava, mě nebolí? Je-li můj hlad uspokojen, jak to, že váš není?“ Jako odpověď se jich zeptejme, jak je možné, že když mají zraněnou nohu, jejich hlava je také nebolí, i když jsou obě částmi stejného těla. Univerzální vědomí je uvnitř nás všech. Když si ho nejsme vědomi, neznamená to, že neexistuje. Mé tělo je mé vlastní. Ale bolí mě noha, když má hlava trpí bolestí? Ne. Avšak když si budu vědom Božského Vědomí, které prostupuje celým mým tělem, nepochybně budu stejnou bolest cítit po celém těle. Zde je hlava individuální duše a kolektivní duše je celé mé tělo. Abychom cítili celý svět jako svůj zcela vlastní, nejprve musíme cítit Boha jako svého zcela vlastního.

Člověk je Srdcem Nekonečnosti.
Člověk je Dechem Věčnosti.
Člověk je Životem Nesmrtelnosti.

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Jóga a duchovní život. Cesta indické duše..Poprvé vydáno nakladatelstvím Madal Bal v roce 1994.

Toto je 3rd. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Jóga a duchovní život. Cesta indické duše., dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »