Kapitola I: Smutek Ardžuny

Gíta začíná slovy Dharmakṣetre Kurukṣetre (Bhagavadgíta 1.1). „Na posvátném poli Kurukšétry“ — tak zní doslovný překlad. Kšétra znamená „pole“. Dharma je duchovní slovo, mimořádně plodné co do významu. Znamená:

vnitřní zákon života — morální, náboženské a duchovní zákony; živoucí víru v Boží existenci a ve svou vlastní existenci; oduševnělou povinnost — tento význam se používá zejména v duchovních spisech; posvátné rituály jakékoliv kasty nebo sekty; ochotu řídit se příkazy vlastní duše.

Sanskrtský základ slova dharma je dhr: „držet“. Kdo nás drží? Bůh. Co nás drží? Pravda. Dharma vítězí. A ne-li pokaždé, nakonec nutně musí, protože v dharmě je samotný Dech Boha.

V předvečer války si šel Durjódhana pro požehnání ke své matce Gándhárí. Jaká matka, takový syn. Tato však byla skutečnou výjimkou. Požehnala Durjódhanu a řekla: „Vítězství bude tam, kde je dharma.“ To znamenalo, že válku by měl vyhrát Judhišthira, syn dharmy. Tak nesobecké srdce měla. A co víc: současný svět si všímá její jedinečné dharmy v nesrovnatelném přijetí osudu svého manžela. Bůh nedal Dhrtaráštrovi zrak. Gándhárí dokázala naprostou jednotu se svým slepým manželem tím, že si zavázala oči. Přijala slepotu — taková oběť si zasluhuje, aby si ji lidstvo zapamatovalo a obdivovalo. Neviděla vnější svět. Vnitřní svět ji skrápěl vybranými požehnáními.

Dharmou našeho těla je služba, dharmou naší mysli je osvícení, dharmou našeho srdce je jednota a dharmou naší duše je osvobození.

Lidé mají sklon tvrdit, že dharma znamená náboženství. Je-li tomu tak, potom kolik existuje náboženství? Jen jedno. Jistě ne dvě, nemluvě o třech. A co náboženství znamená? Znamená objevení člověka a objevení Boha, což je jedno a totéž.

Věnujme nyní pozornost slovu dharmakšétra: „pole dharmy_“. Proč je Kurukšétra nazývána _“dharmakšétra“? Bitevní pole může být všechno, jen ne dharmakšétra, tato bitva se však odehrála na Kurukšétře, kde bylo vykonáno velké množství náboženských obětí. A ještě něco. Kurukšétra se nachází mezi dvěma posvátnými řekami na severozápadě Indie — mezi Jamunou a Saraswatí. Řeka je věčně posvátná. Řeka v sobě nese vodu. Voda v duchovní oblasti znamená vědomí, a toto vědomí je neustále čisté, nezkalené, posvěcující a energizující. Nyní tedy chápeme, proč je Kurukšétra nazývána “dharmakšétra“, a ne jinak.

Považovat první kapitolu za úvod a věnovat jí jen malou pozornost, jak to dělají někteří učenci, překladatelé a čtenáři, nemusí být právě moudré. První kapitola má svůj vlastní zvláštní význam. Pojednává o Ardžunově smutku, o jeho vnitřním rozporu. Ubohý Ardžuna byl rozpolcen žalem mezi dvěma stejně závažnými myšlenkami: musí jít do války, či naopak do války jít nesmí? Ardžunova matka, Kuntí Déví, se překvapivě modlila ke Krišnovi, aby ji požehnal neustálým zármutkem. Proč? Kuntí Déví cítila, že kdyby ji zármutek zcela opustil, neměla by potřebu vzývat Sri Krišnu. Její svět chtěl neustále smutek, utrpení a trýzeň, aby její srdce mohlo stále opatrovat se vším soucítící Přítomnost Pána. Do jisté míry nám to může připomenout Keatsův „Endymion“:

Z nejvyššího duchovního pohledu ve skutečnosti nemůžeme moudrost Kuntí Déví přijmout. Přesto jí ale velmi účinně posloužila. Duchovní člověk nesmí přijímat smutek s nadějí, že dosáhne Božích Darů. Musí aspirovat. Jeho aspirace musí odhalit Boží Přítomnost uvnitř něj — Boží Lásku, Mír, Blaženost a Sílu. Smutek bere ve svém životě jako zkušenost. Ví také, že je to Bůh, kdo v něm a jeho prostřednictvím získává tuto zkušenost.

Je pravda, že smutek očišťuje naše emocionálně založené srdce. Božské Světlo však vykonává tento úkol nekonečně úspěšněji. Přesto se člověk nesmí obávat příchodu smutku do svého života. Vůbec ne. Smutek musí být přeměněn na trvalou radost. Jak? Spojením stoupající aspirace našeho srdce a Božího neustále plynoucího Soucitu. Proč? Protože Bůh je veškerou Radostí a my lidé chceme Boha vidět, cítit, realizovat a nakonec se stát Bohem, samotnou Blažeností.

Na obou stranách lze nyní vidět hlavní bojovníky. Někteří dychtí po boji, aby mohli předvést svou ohromnou udatnost, kdežto jiní nedostižní bojovníci jako Bhíšma, Dróna a Kripa budou bojovat z morální povinnosti. Na samotném bitevním poli, těsně před vypuknutím bitvy, přešel Judhišthira bos k armádě protivníka jen proto, aby se mu dostalo požehnání od Bhíšmy, Dróny a dalších dobrých přátel. Bhíšma požehnal Judhišthiru z nejhlubších zákoutí svého srdce a řekl: „Synu, mé tělo bude bojovat, avšak mé srdce bude s tebou a s tvými bratry. Tobě je souzeno vítězství.“ Dróna požehnal Judhišthiru a zvolal: „Jsem obětí povinnosti. Budu bojovat za Kuruovce, to je pravda. Ale vítězství bude vaše. Tak zní ujištění mého bráhmanského srdce.“

Po požehnání se Judhišthira vrátil. Naplno zaznělo bezpočet trumpet, lastur, válečných bubnů a trubek. Sloni troubili, koně ržáli. Rozpoutala se divoká vřava.

Šípy létaly vzduchem jako meteory. Sladká, stará náklonnost byla zapomenuta. Pokrevní pouta byla rozbita. Smrt zpívala svou píseň. Zde si můžeme připomenout Tennysonův „Útok lehké kavalerie“:

Děla v době Mahábháraty ještě nebyla vynalezena, ale scéna smrti byla stejná — se šípy, meči, palicemi a oštěpy. Je zbytečné připomínat, že se musíme ztotožnit se šípy, palicemi a řvoucími lvy hrdinů Kurukšétry, a ne s dnešními ohromnými válečnými vymoženostmi. Radost z poznání hrdinských činů daleké minulosti je neodolatelná a nezměrná.

Ardžuna zvolal: „Prosím, ó Krišno, zajeď s mým vozem mezi obě vojska, abych spatřil ty, kteří prahnou po válce.“ (1.21-22) Prohlédl si bitevní scénu. Běda, mezi smrtelnými protivníky spatřil právě ty lidské duše, které mu vždy byly drahé a blízké. Zdrcený chmurným žalem, Ardžuna dal poprvé ve svém životě jedinečného hrdinství průchod nemyslitelné malomyslnosti. „Mé tělo se třese, má ústa jsou vyprahlá, mé končetiny umdlévají, celého mě mučí strach, vlasy se mi ježí, luk mi klouže z ruky a moje mysl vrávorá. I stát je pro mě těžké. Neusiluji o vítězství nad nimi, nad svými současnými nepřáteli, Krišno. Byli to moji blízcí. A stále jsou. Neusiluji ani o království, ani o pohodlí. Ať zaútočí; chtějí to a také to udělají. Ale já proti nim nepozvednu zbraň, ani pro nejvyšší vládu nad třemi světy, natož pak kvůli vládě nad zemí!“ (1.29-35)

Ardžuna útočil na Sri Krišnu jednou morální zbraní za druhou. Byl odhodlán úplně složit své válečné zbraně. Postavil svou filozofii na správném tušení masakru svých příbuzných, na strašném neštěstí rodinné zkázy. Zdůraznil, že se ztrátou ctnosti by jeho rodina upadla do sevření neřesti. To všechno by se stalo díky bezpráví. Když převládne bezpráví, ženy se v rodinách zkazí a se zkaženými ženami začíná mísení kast.

Pár slov o mísení kast. Indie je stále nemilosrdně zesměšňována kvůli svému lpění na kastovním systému. Kasty jsou ve skutečnosti jednotou v rozmanitosti. Každá kasta je jako úd jednoho těla. Kasty jsou čtyři: bráhmani (kněží), kšatrijové (bojovníci), vaišjové (rolníci) a šúdrové (dělníci). Původ kast nalezneme ve védách. Bráhman představuje ústa Puruši, zosobněného Nejvyššího; kšatrija představuje Jeho dvě paže; vaišja Jeho dvě stehna a šúdra Jeho dvě nohy.

Ardžuna také v souvislosti se zkázou kast řekl Pánu Krišnovi, že to vše vede k nebezpečnému hříchu. Bohužel se zdá, že slovo „hřích“ se v západním světě objevuje na každém kroku. Je to něco horšího než zatracení. Prosím za prominutí, ale pro západního člověka je hřích nedílnou součástí života. Na Východě, a zejména v Indii, nabízí slovo „hřích“ jiný význam. Znamená nedokonalost, nic víc a nic míň. Lidské vědomí postupuje od nedokonalosti k dokonalosti. Upanišadští zřeci nepovažovali hřích za důležitý. Učili svět klidu, posvátnosti, čestnosti a Božskosti člověka.

Vraťme se k nebohému Ardžunovi, který řekl: „Nechť ozbrojení synové Dhrtaráštry ukončí můj život, já nebudu ozbrojen a nebudu klást odpor. Dávám ve vší upřímnosti přednost smrti před vítězstvím!“ (1.46)

Hle, Ardžuna, největší hrdina! Odhodil luk a šípy a smutně, sklíčeně a oduševněle klesl na sedadlo svého vozu.

„Boj není pro Ardžunu. Krišno, nebudu bojovat.“ (2.9)