Milost

Než dosáhneme realizace, myslíme si, že za náš duchovní pokrok je zodpovědné naše osobní úsilí, sama naše aspirace. V tu chvíli pro nás něco jako Milost neexistuje. Ale jakmile realizujeme, dojdeme k poznání, že nic takového jako aspirace není. Veškerý náš pokrok je božskou Milostí.

V obyčejném lidském životě nemají touhy konce. Dnes chceme jedno auto, zítra dvě auta, pozítří tři: naše touhy pokračují a pokračují. Ve světě realizace a aspirace také neexistuje konec. Z trochy Míru, Světla a Blaženosti se snažíme získat velké množství, pak nesmírné množství, a nakonec nekonečné množství. Ale musíme vědět, kdo nás inspiroval opustit svět touhy a vstoupit do světa aspirace.

Proč jsem to jen já, kdo mezi členy mé rodiny, mými přáteli a všemi lidmi na celém světě aspiruje? Kdo mě inspiroval? Kdo mě přinutil aspirovat? To, co mě inspirovalo, byla božská Milost Nejvyššího. Jak to, že se můj bratr nemodlí a nemedituje, ale já pláču, abych realizoval Boha? Je to proto, že mým prostřednictvím působí nejvyšší síla, božská Milost. Aspiraci mám proto, že mi ji Bůh dal. Je to všechno Jeho Milost.

Slunce svítí. Je na nás, abychom otevřeli všechna okna a dveře, abychom vpustili světlo. Jestliže okna a dveře otevřeme, je přirozené, že slunce vejde dovnitř. Tak se i božská Milost neustále snáší shůry. Nechť ji vždy přijímáme s dveřmi svého srdce dokořán.