Ztotožnění se s božským

Jeden z velkých duchovních Mistrů Indie Šrí Rámakrišna říkával, že pokud si někdo myslí: „Jsem hříšník, spáchal jsem hřích,“ bude vždycky hříšníkem, protože bude vždy spoután se zemí. Pozitivní přístup je říci: „Mým otcem je Bůh, On mě stvořil. Musím s Ním být vědomě sjednocen, tak jako je On sjednocen se mnou. Jsem sjednocen s věčnou Pravdou, ale nejsem si toho ještě vědom.“

Cíle musíte dosáhnout svou aspirací, svým vnitřním pláčem nebo prosazováním své vlastní vnitřní vůle, když říkáte: „Jsem Boží syn.“ Buď musíte plakat po Cíli, nebo musíte cítit, že už Cíl máte uvnitř sebe, jen se s ním musíte vědomě sjednotit. Existují dva způsoby, jak dosáhnout Cíle. Jedním způsobem je jít k Bohu jako žebrák a plakat: „Otče, dej mi, dej mi, dej mi své Bohatství.“ Ten druhý způsob je cítit, že Bůh má všechno uvnitř vás. Má uvnitř vás krabici a v té krabici je poklad. Klíč je také uvnitř vás. A pokud máte jako svého průvodce duchovního učitele, může vám ukázat, kde je klíč, kde je krabice a jak ji otevřít. Ale pokud nemáte jako svého průvodce duchovního učitele, avšak chcete vnitřní zážitky, mystické zážitky, pak musíte po těchto vnitřních zážitcích plakat. Tento pláč je pláč aspirace; není to, jako když roníte slzy, protože jste udělali něco špatného.

Mezi zasetím semínka a úrodou uplyne vždy nějaká doba. Zasetí semínka není nic jiného než aspirace a úroda není nic jiného než realizace. Bez aspirace nikdy nedojde k realizaci. Aspirace: co je to? Je to něco, co už máme, i něco, co budeme mít. Pokud tvrdíme, že už aspiraci nějakou dobu máme, říkáme pravdu, protože žijeme ve věčně trvajícím životě. A pokud tvrdíme, že teď nemáme aspiraci, ale budeme ji mít, znamená to, že se snažíme a pláčeme, abychom vynesli do popředí vnitřní naléhání srdce. To je také správné. Když sedíme u nohou Věčnosti, uvědomujeme si, že je aspirace nutně následována realizací. A když se spřátelíme s věčným časem, uvědomíme si, že realizace tady už je, ukrytá v naší aspiraci.