Višnu

Višnu je všeprostupující, všeobklopující. Je aspektem Nejvyššího, který udržuje celou délku a šířku vesmíru. Podle indické mytologie potřebuje jen tři kroky k tomu, aby přešel celou délku a šířku vesmíru. Dvěma kroky přejde Zemi a třetím krokem se dotkne Nebe. První dva kroky jsou lidským bytostem viditelné, avšak třetí krok je pro nás neviditelný. Indická mytologie říká, že dokonce ani ptáci létající oblohou nemohou třetí krok Višnua vidět.

První zmínku o kosmickém bohu Višnuovi můžeme najít v Rig védě. Podle Rig védy má Višnu devadesát koní a každý z těchto devadesáti koní má čtyři jména. Devadesát násobeno čtyřmi je tři sta šedesát. Odtud jsme získali tři sta šedesát stupňů kruhu, který představuje celkovou expanzi našeho materiálního světa. Čtyři jména každého koně jsou podle legendy spojena s ročními obdobími.

Velmi často hledající touží vědět, který z hlavních bohů má největší soucit: Brahma, Višnu nebo Šiva? Všichni tito tři bohové mají bezmeznou duchovní sílu, pokud však jde o Soucit, nejsoucitnější je Višnu. Brahma a Šiva mají také soucit; jsou mocní a prokazují nekonečný zájem o náš každodenní život. Jde-li však o bezprostřední a přímý Soucit, potom je Višnu na prvním místě.

Povím vám jeden příběh. Velký mudrc Bhrigu byl astrologem nejvyšší úrovně. Chtěl přesně zjistit, který ze třech hlavních kosmických bohů má největší soucit. A tak šel do Brahmova domu a bez svolení do něj vnikl. Potom se k Brahmovi hrubě choval. Brahmu to rozčílilo. Řekl: „Jakým právem jsi vstoupil do mého domu a zbytečně se se mnou hádáš? Nemáš k tomu žádný důvod.“

A tak mudrc odešel a šel poznat Šivův soucit. Šel k Šivovu domu a násilím otevřel dveře. Potom začal Šivu nespravedlivě kritizovat. Šivův hněv byl rychlý. Šiva se okamžitě rozhněval a téměř proměnil mudrce v popel. Mudrc však rychle jeho dům opustil a brzy došel k domu Višnua. Višnu tvrdě spal a ležel na zádech. Mudrc se k němu pomalu přiblížil. Řekl si: „Teď je pro mě ta pravá chvíle, vyzkoušet Višnuův soucit.“ A tak položil svoji pravou nohu na střed hrudi Višnua. Višnu otevřel oči a k mudrcovu nejzazšímu údivu uchopil jeho nohu a začal ji nanejvýš oddaně a oduševněle masírovat. „Omlouvám se,“ řekl Višnu „nejsi zraněn? Moje hruď je pevná a ty jsi na ni položil svou nohu, nebolí tě?“ A tak mudrc okamžitě poznal, který z těchto tří bohů je nejsoucitnější.

Z tohoto příběhu se můžeme poučit, že pokud chceme dosáhnout nejsoucitnější aspekt Nejvyššího, měli bychom se obrátit na Višnua.

Uctívání Višnua jako božské osobnosti se objevuje poprvé v Puránách. Purány jsou tradiční příběhy a učení založené na duchovní filozofii Véd a Upanišad. Purány jsou jednoduché a působivé; jsou to pestré příběhy a rozpravy, zvlášť přizpůsobené prostým lidem, bez esoterického nebo filozofického obsahu starších posvátných Véd a Upanišad. Jsou čistě radostné, napsané pro vzdělání lidu.

V Puránách je Višnu uctíván s intenzivním, božským citem. Toto uctívání se postupně v Indii rozvíjelo, až dosáhlo svého vrcholu ve vaišnavismu neboli v uctívání Višnua, v 16. století našeho letopočtu za Sri Čaitanji. Kult Višnua se stal nejvýznamnější částí hinduismu a zůstal jím dodnes.

Vaišnavismus je láskou k Bohu, láskou samotnou. Ve vaišnavismu nejsou rituály nebo intelektuální schopnosti potřeba. Je požadována pouze srdečná láska pro Nejvyšší, pro Absolutní. Vaišnavismus se nezajímá o rituály Véd. Nezajímá se o bezpočet bohů zmiňovaných v Upanišadách. Védantický systém říká, že svět je iluze. Vaišnavismus však na základě své lásky říká ne, svět je skutečnost.

Mahátmá Gándí, nejvýznamnější indický vlastenec a politický vůdce byl vaišnavitou do morku kostí. Učil Indii významu nenásilí. Koncepce nenásilí přišla z vaišnavismu. Vaišnavismus říká, že tam, kde je láska, nemůže být násilí; nemůže být ničení. Gándhím použité nenásilí vstoupilo do praxe z božské lásky a tento pocit lásky v nejčistším smyslu přišel z kultu Višnua, vaišnavismu.

Duchovní hledající ve většině náboženství chtějí splynout s nejvyšší Pravdou. Lidská aspirace chce obvykle ztratit svoji individualitu a stát se naprosto jedním s Božským. Ale ve vaišnavismu je tomu jinak. Milovník a Milovaný se stanou jedním, ale milovník si chce uchovat svoji vlastní individualitu. Proč? Cítí, že kdyby se stal neoddělitelně jedním s objektem svého uctívání, potom přestane cítit sladkost, blízkost a nejhlubší důvěrnost, která je extází samou. Můžeme to popsat tak, že když se aspirující stane jedním s Pánem, potom jsou Pány oba. Tehdy pocit aspirujícího, nejsladší pocit pro jeho Milovaného, zmizí.

Dítě a jeho otec jsou neoddělitelně jedním; vědomí dítěte a vědomí otce jsou jedním. Dítě však cítí, že ačkoliv je se svým otcem sjednoceno, jeho otec je nejsoucitnější a nejodpouštějící. Dítě dostane radost tím, že hraje roli podřízeného, dostane radost z pocitu, že je ve styku s někým, kdo je všeprostupující, vševědoucí, všemocný a všudypřítomný. Nechce být rovno svému otci. Můžete říci, že zde chce individualita občas vyzkoušet svoji lásku v odděleném vědomí. Čistí vaišnavité dostanou největší radost, když hluboko v nejvnitřnějších zákoutích svých srdcí cítí, že jsou otroky Boha.

Vaišnavité jsou v každém okamžiku připraveni zasvětit svoji existenci službě Bohu; chtějí zůstat nejdražšími dětmi, vyvolenými dětmi Boha. Bohem se však stát nechtějí. Chtějí udržet svoji individualitu v naprosto nejčistším smyslu slova.

Rámakrišna říkal, že kdybyste si chtěli ponechat svoje ego nebo individualitu, potom si je máte ponechat ve formě otroka nebo sluhy, takže budete moci říci: „Jsem dítětem Božím. Jak mohu udělat něco špatného? Jak si mohu hovět v požitcích nevědomosti?“ Tento druh ega je lepší než ego, které spoutává samo sebe snahou ukázat svoji nadřazenost a vykonáváním mnoha dalších špatností. Rámakrišna také říkal, že se nechtěl stát cukrem; chtěl si uchovat pocit oddělenosti, aby mohl cukr ochutnat. Rovněž ve vaišnavismu chce hledající ochutnat nejvyšší božský Nektar, a tak chce svoji individualitu. Cítí, že pokud existuje drobná mezera mezi jeho vědomím a vědomím Boha, tak se potom bude cítit nanejvýš šťastným, protože bude v trvalém kontaktu se svým Pánem. Kdežto ostatní filozofové řeknou: „Staňme se jedním, naprosto jedním s naším Cílem.“

Rámakrišna se modlil ke své Matce Kálí: „Ó Matko, ponech mne v tomto světě s růží a Kase.“ To znamená, že chtěl, aby jeho spojení se světem bylo plné sladkokyselé chuti a šťávy. Říkal: „Neudělej mne suchým asketou. Ponech mne na zemi, aby mne tvé děti mohli milovat.“ Z vaišnavismu získáme pocit sladkosti, zájmu, lásky, důvěrnosti a extáze. Vaišnavismus představuje lásku vnitřní i vnější, lásku, která rozšiřuje, a ne lásku, která spoutává. Modlitbou oddaného vaišnavity je: „Ó Pane, dej mi čistou, silnou lásku, která přesáhne všechnu lidskou lásku.“

Vaišnavismus hraje svoji roli ve filozofii stejně jako v náboženství. Všichni víte, že Védanta, zvláště Šankarova Védanta, která je čistým monismem, přišla přímo ze starého tradičního vaišnavismu. Z něj jsou odvozeny některé další filozofické systémy:

Višištadvaita

Višištadvaita je výhradním monismem. Výhradní monismus znamená jednotu duše a hmoty v celku, který je Absolutní Bytostí. Hmota a duch jsou neoddělitelné a jejich neoddělitelné vlastnosti pocházejí od transcendentální Bytosti. Zakladatelem tohoto systému byl Ramanudža, který byl velkým oddaným a významným učencem.

Dvaita

Dvaita znamená dualitu. V této nauce jsou hmota a duch entitami vzájemně oddělenými. Jsou také odlišné od Boha; nemají neoddělitelnou jednotu s Bohem. Bůh a člověk nejsou jedním a také člověk a duše nejsou jedním. Zakladatelem tohoto systému je Madhava, další významný intelektuální velikán, ačkoliv Madhava i Ramanudža nebyli intelektuálně nebo duchovně tak rozvinutí a důslední jako Šankara.

Dvaitadvaita

Ve dvaitadvaitě jdou dualita a monismus společně. V jednom okamžiku jsou duše, hmota a Bůh neoddělitelnými; v příští chvíli jsou však snadno oddělitelní. Když jdeme hluboko do nitra, cítíme, že jsou duše, hmota, člověk a Bůh neoddělitelně jedním; vnitřní i vnější existence je jedním. Když však žijeme v těle, ve vnějším vědomí, cítíme, že tělo nemá nic společného s Bohem, cítíme, že my nemáme nic společného s Bohem. A naopak cítíme, že Bůh ze své strany nemá nic společného s tímto nevědomým tělem, myslí a srdcem.

Šudhadvaita

Šudhadvaita znamená čistý monismus. Šudha znamená v sanskrtu čistý a advaita znamená monismus. Šudhadvaita znamená čistý monismus. Zde je Skutečnost Boha spatřována všude kolem. Svět není iluzí nebo snem; svět není neskutečný. Svět je Skutečnost sama. Zakladatel tohoto systému byl v rozporu se Šankarou. Zajisté, Šankarovu filozofii také do značné míry nepochopili hledající, a dokonce i takzvaní velcí filozofové.

Slovo „Avatár“ znamená přímý sestup Boha, inkarnaci nejvyšší Bytosti. Ačkoliv Avatár sestupuje přímo od Boha, naše indická tradice praví, že je deset hlavních Avatárů, a všichni jsou různými inkarnacemi boha Višnua. Někteří z nich jsou zvířecími Avatáry. Jméno desátého Avatára, který ještě přijde, je Kalki. Tak praví tradice, tak praví učenci. Z duchovního pohledu jsou však Avatáři spojeni s Višnuem jen do té míry, do jaké Višnu představuje Nejvyššího v Jeho aspektu božského Udržovatele, božské Souvislosti a nejvyššího Spojení za a nad všemi změnami. Avatárů bylo poměrně málo. Sri Čaitanja byl Avatár, Šrí Rámakrišna byl Avatár, Pán Ráma a Sri Krišna byli Avatáři.

Dovolte mi skončit zábavným příběhem. Višnu a Brahma jednou začali soutěžit. Chtěli vědět, který z nich je lepší. A protože potřebovali soudce, stal se jím Šiva. Šiva řekl: „Dobře, brzy bude známo, kdo z vás dvou je lepší. Umístil jsem zde bílý sloupec světla. Kdokoliv z vás dosáhne vrcholu nebo paty sloupce a vrátí se ke mně jako první, bude vítězem.“ Brahma řekl: „Dobře, já se pokusím šplhat nahoru.“ A Višnu řekl: „Já půjdu dolů.“ Když začali šplhat, sloupec světla se okamžitě stával delším a delším. Brahma a Višnu se snažili ze všech sil, konce však dosáhnout nemohli; bylo to nemožné. Oba pokračovali po léta, ale ve chvíli, kdy cítili, že by byli schopni dotknout se konce sloupce, sloupec se prodloužil.

Nakonec došla Brahmovi trpělivost. Řekl si: „Nejlepší pro mne bude, když půjdu říci Šivovi, že jsem se vrcholu dotknul. Jak pozná, zda jsem se jej dotknul nebo ne?“ A jak slézal dolů, uviděl bílého ptáka. Požádal ptáka, aby mu svědčil. „Když přijdu,“ řekl Brahma: „řekneš Šivovi, že jsem se dotknul vrcholu.“ Pták souhlasil. Brahma a pták přišli dolů, chudák Višnu však stále bojoval. Brahma řekl: „Dotknul jsem se vrcholu bílého sloupce světla, a tak jsem zvítězil.“ Šiva řekl: „Počkej, poslechneme si, co řekne Višnu.“ Hned potom Višnu přišel. Šiva se zeptal: „Jak to dopadlo, Višnu?“ „Omlouvám se,“ odpověděl Višnu: „snažil jsem se ze všech sil, ale nepovedlo se mi to. Nemohl jsem se dotknout konce tajemného sloupce světla.“ Šiva se okamžitě rozzuřil, protože mu Brahma lhal. Co mohl Brahma dělat? Šiva ho nachytal. Šiva otevřel své třetí oko, které bylo plné ničivého ohně, a skutečně chtěl Brahmu málem zabít. Šiva řekl: „Lhal jsi mi, a tak ti useknu jednu z tvých hlav.“ Potom Brahmovi usekl jednu hlavu. Z toho důvodu vidíme jen čtyři Brahmovy přední hlavy; zadní hlavu mu usekl Pán Šiva. A tak Višnu dokázal sám sobě, že je upřímný. Nedokázal zalhat. Stvořitel nicméně lhal a byl potrestán Pánem Šivou.