Bílá lež

Asi před třiceti lety žil ve Spojených Státech velmi známý duchovní Mistr, který měl několik stovek žáků. Cestoval z místa na místo a v různých městech vznikalo mnoho center oddaných jeho cestě. Jednoho dne, když Mistr navštívil své centrum v Kalifornii, k němu přišla mladá dívka, asi devatenáctiletá.

„Velmi mě zajímá duchovní život a několik měsíců jsem chodila na kurzy v tvém centru. Teď se chci stát tvým žákem,” řekla. „Ale matka je proti tomu. Říká mi, že tvá cesta je špatná. Říká mi, že musím chodit do kostela, protože jedině pak se mnou bude Bůh spokojen. Má duše chce následovat tvoji cestu, ale nemůžu neustále bojovat a hádat se s mou matkou. Mistře, co mám dělat?”

Mistr se vnitřně soustředil a docela jasně spatřil, že tato konkrétní dívka získala vnitřní potravu tím, že chodila do jeho centra, zatímco když chodila do kostela, nezískávala nic. Mistr věděl, že pro jiné lidi by mohl být opak pravdou; od něj by nic nezískali, ale ve své církvi nebo od nějakého jiného Mistra by získali duchovní potravu. Ale v případě této dívky to bylo jiné.

Proto Mistr řekl: „Tvá duše tě nechává pocítit, že návštěva našeho centra ji sytí a že ty běžíš k Bohu. Ale tvá matka ti stojí v cestě a brání tvému pokroku. Když se tě zeptá, jestli jsi byla v kostele a ty řekneš pravdu „Ne, matko, nebyla jsem v kostele”, jednoduše ti vůbec nedovolí chodit do našeho centra. Proto, abys zachovala klid a harmonii, musíš jí říct tzv. bílou lež.”

„Ale Mistře,” namítlo děvče: „není špatné lhát? Nepřinese mi to špatnou karmu?”

„Ne v tomto případě! Když v tomto případě řekneš, že jsi byla v kostele, Bůh tě ochrání, protože se upřímně snažíš jít k Němu. Když jdeš k duchovnímu učiteli a následuješ jeho cestu, jdeš ke svému pravému Cíli. Neříkám, že církev nevede k Cíli. Jen v tvém případě tam svůj Cíl nenajdeš. Miliony a miliardy lidí mají pocit, že svůj Cíl naleznou pomocí církve, ale ty kráčíš po jiné cestě.

Když své matce popravdě řekneš ‚mami, místo do kostela chodím do centra,‘ bude se zlobit a učiní tě nešťastnou. Proto musíš zjistit, kam směřuješ. Pokud se staráš pouze o svůj Cíl, musíš cítit, že to, abys v každém okamžiku kráčela k Cíli, je nejdůležitější. V situaci jako je tato, je správné říci nevinnou lež. Bůh ti odpustí, protože se Jej snažíš dosáhnout způsobem, kterým tě Bůh Sám inspiroval.”

„Ale pokud je to jen trochu možné, neměli bychom říkat pravdu?” zeptala se dívka.

Mistr odpověděl: „Když své matce řekneš pravdu, nebudeš moci chodit do centra a nebudeš moci dělat pokrok způsobem, kterým tvá duše chce. Co je důležitější: naslouchat své vnitřní bytosti, pláči svého srdce, nebo poslouchat matku? V situaci jako je tato, musíme tzv. běžnou pravdu přesáhnout; jinak pro tebe bude nesmírně obtížné učinit jakýkoli pokrok. Ale jestli je tvá matka také duchovní a řekne, že je na tobě, jestli budeš chodit do kostela nebo do centra, pak vůbec nemusíš lhát. Můžeš a měla bys své matce říct pravdu.

Připodobním ti to — jeden muž pronásleduje druhého s nožem a snaží se jej zabít. Pronásledovaný muž se ukryje v něčím domě. Když tam člověk s nožem dorazí, zeptá se majitele domu, jestli se tam oběť ukryla. Co může majitel dělat? Když řekne ‚ano‘, pak muž s nožem toho druhého určitě zabije. Ale když řekne ‚ne, neviděl jsem ho‘, zachrání lidský život.”

„Ale Mistře, nebude svět nazývat majitele domu lhářem?”

„Morálka řekne, že je lhář. Ale tvá vnitřní bytost řekne, že udělal správnou věc. Za takovýchto okolností musíme jít hluboko dovnitř a ptát se Boha, co dělat. Řekne-li Bůh ‚ano, řekni muži s nožem, že tu je‘, pak to uděláš a tvá role skončila. Ale jestliže nemáš přímý přístup k Bohu a nedokážeš slyšet Boží Hlas, měla bys udělat věc, která nejlépe zachová Boží Skutečnost. Boží Skutečnost je ochrana, a ne násilí a ničení. A proto musíš použít pravdu způsobem, který potěší Boha a naplní lidstvo.”

Dívka se stále zdála nejistá, proto Mistr pokračoval: „Výbušný člověk může bezmyšlenkovitě před stovkami lidí prohlásit, že zabije někoho, na koho je rozzlobený. Ale když se zklidní, řekne si ‚Je špatné, abych toho člověka zabil.‘ A tak poruší svůj slib. Mír, láska a soucit zasvitly v jeho vědomí, proto druhému člověku přirozeně odpustí. Z přísného hlediska mysli tento člověk nedodržel slib. Ale v Božích Očích činí naprosto správnou věc. Boží Světlo a Soucit vyšly do popředí a on skutečně zvítězil.

V našem každodenním životě se vždy budeme snažit mluvit pravdu. Ale musíme vědět, jestli lhaní skutečně bude sloužit nebo zachovávat vyšší cíl. Máš pocit, že bys měla kráčet po určité cestě, abys dosáhla svého Cíle. Jestliže ti v cestě stojí člověk, kterého se bojíš nebo kterého chceš potěšit, pokud se přáním té osoby podvolíš, necháváš možnosti a schopnosti své duše umírat. To je zločin na tvé vlastní duši a je to nekonečně horší než bílá lež.”

„Mistře, jak můžeme říct, kterou pravdu následovat a jak ji uplatnit v našem životě?” zeptala se dívka.

Mistr se usmál a řekl: „Pravda, která tě posiluje, pravda, která tě nakonec učiní nesmrtelnou, pravda, která tě vezme k tvému konečnému, naprostému, určenému Cíli — to je pravda, ke které musíš směřovat. Jinak pokud se neustále přátelíš s takzvanou pravdou nižší úrovně, tvůj duchovní život nejvyšší výšky nikdy nenastane.”

Někteří další žáci a hledající naslouchali jejich hovoru a zjišťovali, jak jej uplatnit ve svých vlastních životech. Mistr se k nim otočil a řekl: „vy, mladí chlapci a dívky, nebudete nikdy schopni přijít k duchovnímu Mistru nebo na duchovní cestě v žádné podobě, pokud se neustále obáváte druhých. Pokud posloucháte své rodiče, i když jsou proti vašemu duchovnímu životu, možná budete na realizaci Boha čekat miliony let, protože jejich způsob přibližování se k Bohu se od toho vašeho liší. Řeknou vám: ‚Udělej toto, pokud chceš být Bohu blízký.‘ Ale oni sami si Boha ještě neuvědomili, tak jak vás mohou poučovat? Pouze tehdy, pokud člověk zná Pravdu samotnou, můžete v něj mít víru.”

Nová žačka nato řekla: „Ale druzí si uvědomili Pravdu způsobem, který naši rodiče navrhují.”

Mistr této nové žačce nabídl sladký úsměv: „Pravda, Bůh odhaluje Sám sebe miliony způsobů. Ale Bůh chce, abys sis Pravdu uvědomila jiným způsobem. Pokud zevnitř přijde poselství následovat určitou cestu, musíš následovat tu cestu a musíš být plně připravena setkat se s odporem tvých rodičů nebo nadřízených. Chceš dosáhnout nejvyššího Cíle, jenž se zakládá na Boží Pravdě, a ne na takzvané lidské nebo mravní pravdě. To neznamená, že vás, lidé, žádám, abyste byli nemravní. Vůbec ne! Ale někdy takzvaná mravní pravda odporuje nejvyšší, naprosté Pravdě. Proto zřeci z našich Upanišad říkávali Bohu: ‚Odevzdávám Ti všechnu svou mravnost i nemravnost, svou temnotu i světlo.‘

Zatímco Mistr mluvil, ani se na mladou dívku nepodíval, ale ona začala mít pocit, že jeho slova vstupují do samotného jejího srdce. Celý její výraz a projev se začaly měnit a najednou padla k Mistrovým nohám.

„Mistře, Mistře,” plakala: „přeji si patřit pouze tobě. Devatenáct let mí fyzičtí rodiče s láskou vedli můj vnější život, ale nyní je čas, abys ty, můj věčný otec, vedl můj vnitřní život. Prosím přijmi mě za svou žačku.”

Mistr položil svou ruku na její hlavu a řekl: „Mé dítě, vždy budeš mým žákem. Tobě nabídnu nejhlubší zájem a lásku své duše.”