Žáci fotografové

Jednoho večera spolu duchovní Mistr a několik jeho žáků přátelsky mluvili. „Mistře,” řekl jeden z nich: „u videa, které jsme pořídili, jsem měl dojem, že v jednom okamžiku jsi měl stejný výraz, jaký máš na Transcendentální fotografii.”

„Ano, ano!” řekl Mistr. „Myslím, že se to stalo dvakrát. Protože jste mé duchovní děti, nechte mě trochu pochlubit. Před čtyřmi a půl lety jsem překonal vědomí Transcendentální fotografie. Ten den, co se to stalo, se mi okamžitě fotografie poklonila a dotkla se mých nohou. Ale toto nové vědomí nebylo nikdy vyfotografováno.”

„Mistře,” zeptal se jeden fotograf: „když jsi před tolika lety překonal vědomí té fotografie, jak to, že ještě nebylo vyfotografováno?”

„Ačkoli máme několik oficiálních fotografů,” odpověděl Mistr: „někdy se jejich vědomí a mé vědomí neshoduje. Když jsem ve svém nejvyšším, možná jsou sami také v transu; nebo si možná myslí, že to není mé nejvyšší vědomí nebo něco jiného. Až když sestupuji, pořídí fotku. Například když ve velmi vysokém vědomí žehnám nějakému žákovi, velmi často fotku nepořídí. Ale když je požehnání u konce a já se na žáka usmívám, jak to obvykle dělávám, tehdy pořídí fotku. Dávám žákovi pravý úsměv, ne předstíraný, ale mé vědomí je nekonečně níže než během požehnání. Z vrcholku stromu se mé vědomí dotklo paty stromu. Ale to je to, co fotografují. A když sepnu své ruce předtím, než odejdu, tehdy také fotografují.”

Jeden žák navrhl: „Možná se fotograf bojí, že by vyrušil osobu, které žehnáš. Na druhé straně, když vyfotí požehnání, fotografie bude trvat navždy, zatímco žák je schopen udržet si požehnání pouze několik minut nebo hodin.”

Mistr řekl: „Já si myslím, že fotograf často vyčkává, protože pořádně nevidí. Když někomu žehnám, zakryji tomu člověku tvář, a protože fotograf se snaží pořídit fotku jak mé tváře, tak tváře žáka, nechce fotografovat. Ale když je konec a já zvednu ruce, tehdy dokáže pořídit pěknou fotku. Bohužel z hlediska vědomí je vědomí vašeho Gurua mnohem, mnohem výše během požehnání.”

„Kdy získáme fotografii vědomí, které je výše než Transcendentální vědomí?” zeptal se jeden mladík.

„Několikrát jsem se snažil pořídit fotografii sám sebe speciálním fotoaparátem, ale co se stalo? Jakmile se má ruka pohnula, aby stiskla spoušť, mé vědomí okamžitě kleslo. Protože jsem používal fyzické, fyzickou ruku, vědomí kleslo.”

„Teď jsou mnohem lepší přístroje, Mistře,” řekl jeden mladík. „Existují videokamery, které dovedou snímat, aniž bys musel mačkat spoušť.”

„Ale nesmí vydávat žádný zvuk,” varoval Mistr. „Když to udělá nějaký zvuk, bude to nemožné. Jakmile je ticho prolomeno, vše se zničí. Vstoupíte-li do nirvikalpa samádhi, které je mnohem níže než Transcendentální vědomí, jdete za zvuk. Tehdy, i když něco vybuchne, neuslyšíte to. Ale v Transcendentálním vědomí je problém ten, že vidíte a slyšíte všechno. Jste v nejvyšším a zároveň jste si také vědomi nejnižšího, ačkoli jím nejste ovlivněni. V Transcendentálním všechno objímáte. Takže když tehdy přijde hluk, vědomí odejde. Na mých veřejných meditacích se párkrát stalo, že jsem dosáhl mnohem vyššího než Transcendentální fotografie, přestože přímo přede mnou byly dva nebo tři tisíce lidí.

„Existují nějaké fotografie z těchto setkání?” zeptal se žák.

Mistr potřásl hlavou. „Neviděl jsem žádnou. Ale na druhou stranu, kdo uvěří těmto nesmyslům? Jestliže spatříte moji fotku, když mi bylo tři nebo čtyři, řeknete ‚Je tak ošklivý!‘ Ale když se díváte na mou Transcendentální fotografii, nedokážete o mě říct nic špatného, protože na té fotografii jsem s Nejvyšším jedno.

Existuje jedna fotka, která byla pořízena, když má duše nebyla v těle. Dokonce i když duše není v těle minutu nebo několik minut nebo dokonce několik hodin, světlo duše dokáže snadno vydržet hodiny a hodiny. Ale na této konkrétní fotografii jsem také zcela vyjmul světlo duše. Viděli jste, co to bylo za fotku.”

Na té fotce jsi vypadal tak divně,” řekl mladý žák. „Celé tvé tělo vypadalo bezvládně a bez života.”

„Ano,” řekl Mistr. „Když světlo duše opustí tělo, už nic nezbývá. Stroj-tělo možná zůstane naživu, ale je to bezvýznamné.”

„Mistře,” řekl jiný žák fotograf: „doufejme, že v budoucnu pořídíme fotku ve správný okamžik. Budeme se upřímně snažit.”

„Mistr se usmál a pak požehnal každého svého žáka fotografa.