Těžký náklad

Jednoho rána po meditaci požádal duchovní Mistr své žáky, aby meditovali ještě další dvě minuty a pak aby k němu po jednom přistupovali se svým nejoduševnělejším úsměvem. Mistr seděl v křesle na svém zápraží, a jak před něj žáci předstupovali, známkoval je podle toho, jaký byl jejich úsměv. Někteří lidé získali tak málo jako čtyřicet ze sta. Více než sedmdesát nemohl Mistr dát nikomu, ačkoli očekával, že alespoň jeden nebo dva sto získají. Pak řekl všem svým žákům, že mohli získat sto ze sta, pokud by se dokázali usmívat z duše. Nato Mistr přemístil ruku na své srdce a ukázal jim, jak by se měli smát.

Jeden nebo dva žáci začali plakat, protože se neusmívali dobře. Ale Mistr jim řekl: „To je velmi dětinské. Když něco neuděláte dobře, tak co? Příště budete lepší. Jen pláčem nebudete schopni získat lepší známku. Snad když neuděláte zkoušku v obyčejné škole, můžete jít s pláčem k učiteli a přemlouvat jej, aby vás nechal projít. Jedna z mých žaček mi jednou řekla, že to tak udělala. Jak vynikající studentka! Ale ve vnitřní škole to je z obliga.”

„Prosím, Mistře, pověz nám,” řekl mladý muž: „jak se usmívat oduševněle.”

„Pokud se dnes nedokážete oduševněle usmívat, nevadí. Zítra budete lepší. Tak jako děti se učíme chodit pouze po opětovném pádu. Staneme se rychlými běžci poté, co mnohokrát prohrajeme závod. Staneme se dobrými zápasníky poté, co jsme mnohokrát poraženi. Pro začátečníka, a dokonce ani pro pokročilého hledajícího, není snadné cítit přítomnost duše, neboť duše je velmi hluboko uvnitř. Ale snadno dokážete cítit přítomnost svého srdce. Jakmile položíte ruku na své srdce, víte, že je tam.

Takže pro teď se nesnažte jít hluboko dovnitř, abyste spatřili nebo ucítili duši, kde ve skutečnosti žije Nejvyšší. Jen ciťte tlukot svého srdce, kde je váš životní dech, a tam se snažte cítit Přítomnost Nejvyššího. Máte-li pocit, že váš nejdražší, nejsladší, jediný Milovaný tam je, přirozeně Mu budete chtít ukázat úsměv. Automaticky vyjde do popředí oduševnělý úsměv, a to je úsměv duše.”

Mistr se pak otočil na jednoho ze svých nejmladších žáků a řekl: „Teď je to vážné. Prosím, prosím, usměj se! Toto je můj nejvážnější požadavek k tobě. Jsi jediná osoba, která se neusmívá. Říkám ti s nejzazším zájmem, laskavostí a láskou, že tvá smutná tvář není dobrá. Prosím usmívej se; jinak budu velmi smutný. Od teď se vždy snaž usmívat.”

Mladá dívka, která se stále tvářila velmi vážně a smutně, řekla: „Co když se necítím tak, abych se smála, Mistře?”

„Dokonce i když se nedokážeš smát upřímně, dej mi alespoň falešný úsměv. Prohlédnu tvůj falešný úsměv; budu vědět, že je falešný. Ale přinejmenším tímto způsobem můžeš začít. Můžeš začít tím, že mi budeš dávat falešný úsměv a odtud půjdeš k upřímnému úsměvu.

Je to jako toto. Předtím, než začal náš duchovní život, byli jsme v životě touhy. Nyní když jsme vstoupili do duchovního života, vidíme, že život touhy byl falešný, a tak se jej vzdáváme. Ale kdybychom nezačali s životem touhy, byli bychom jako kameny — ve vědomí kamenů. Lidé, kteří nemají vůbec žádné touhy a zároveň neaspirují, jsou jako zde tato stěna, s vůbec žádnou jiskrou života. Jsou horší než ti, kteří se válejí v touhách. A tak jestliže člověk nedokáže aspirovat, alespoň by měl žít v životě tužeb. Podobně když se nedokážete upřímně usmívat, dávejte mi alespoň falešný úsměv.”

Mistr požehnal své mladé žačce a pak se otočil ke zbytku žáků a řekl: „Někteří z vás mi neustále ukazují smutnou, sklíčenou tvář, protože nezískáváte božské vlastnosti nebo věci, které chcete. Nebo možná máte pocit, že jsem vám vzal všechnu vaši radost a blaženost. Ale oba způsoby jsou mylné. Protože se modlíte a meditujete, určitě získáte božské vlastnosti, které chcete. Ale musíte vědět, že každá věc má svůj vlastní čas. Zemědělec nezíská úžasnou sklizeň hned; poté, co zaseje, musí čekat na božskou Milost, která se nazývá voda. Pak, po nějaké době, sklidí úrodu a jeho touha je naplněna.

Také musíte vědět, že když něco máte, já vám to nevezmu. Velký duchovní Mistr byl jednou nařčen z toho, že odebírá zážitky svých žáků. Jeho žáci mu řekli: ‚Mistře, když ti říkáme o svých zážitcích, už je nezažíváme. Určitě nám je odebíráš.‘ Mistr řekl: ‚Podívejte, jíte velmi, velmi drobnou rybičku a já jím větší než největší rybu. Myslíte si, že se zajímám o vaši drobnou rybičku? Nebojte se, sním pouze svou velkou rybu. A jednoho dne, až budete schopni sníst takovou rybu, dám velkou rybu vám.‘”

Jeden žák řekl: „Mistře, myslím si, že někteří lidé mají pocit, že dokáží potěšit Nejvyššího nebo potěšit tebe tím, že ukazují vážnou tvář.”

„Pokud si myslíte, že když mi ukazujete smutné, sklíčené tváře, učiníte pokrok, děláte vážnou chybu,” vysvětlil Mistr. „Pouze mě na sebe upozorňujete. Mezi soucitnou pozorností a radostí a pýchou plnou požehnání je velký rozdíl. Někteří žáci se neustále usmívají a ti jsou mou pravou pýchou a radostí. Mají pocit, že dosáhli všeho. Mají pocit, že jsou na správné cestě a ve správné lodi a že konají dobře. Vědí, že tam je převozník a že dokonce i když nedokáží plně ocenit schopnost, zájem a požehnání převozníka, nevadí. Dokud zůstávají v lodi, cítí se bezpečně, a proto se usmívají. Oni jsou mou opravdovou pýchou.

A tak se vždy snažte být šťastní. Jste-li v duchovním životě šťastní, vaše štěstí bude vaší silou. Ze štěstí získáte nezdolnou vůli a vnitřní odvahu. Ale jste-li sklíčení, pouze si na svá ramena berete těžký náklad. Co se pak stane? Položíte tento těžký náklad přímo přede mne. Poslání jde dál, ale pokaždé, kdy jednotlivec zesmutní a je sklíčený, jeho sklíčenost je jako překážka, kterou musím odstranit, abychom mohli pokračovat. Poté, co odstraním překážku a udělám krok, začne být jiný žák sklíčený. Dnes jsi to ty, zítra to je někdo jiný a pozítří třetí člověk. A to pokračuje a pokračuje. Sklíčenost se stala nakažlivou nemocí. Pokaždé, kdy začnu chodit, vidím přímo před sebou velmi, velmi těžká břemena.

„Ovlivňují tyto těžká břemena také ostatní žáky?” zeptala se jedna mladá žena.

„Ano,” odpověděl Mistr. „Když jste smutní a sklíčení, druzí jsou také ovlivněni, protože když já musím zpomalit, ti, které nesu uvnitř svého srdce, mají svůj vlastní pokrok zpožděný. Cítí se nešťastně, protože světlem své duše vidí, že někdo zahrazuje cestu. Pokud nepřemáháte svou sklíčenost, mějte pocit, že vědomě a úmyslně stojíte někomu v cestě.”

„Je toto jeden z tvých stěžejních problémů, Mistře?” zeptal se mladý chlapec.

„Žárlivost dokážete porazit. Pochybnost dokážete porazit. Ale co ve skutečnosti trápí většinu žáků zde, zvláště mladé lidi, je sklíčenost. Musím říct, že zvláště dívky vědí, jak být sklíčené. Je to s nimi jako štafetový závod. Nejprve je jedna sklíčená několik hodin a poté, co sehrála svou úlohu, jiná začne. To není dobré. A tak drazí, od teď žádná sklíčenost! Buďte šťastní! Když jste sklíčení, jsem od vás miliony mil daleko. Je tu pouze můj soucit a vy mého soucitu využíváte jako ničeho jiného. A tak mi prosím ukažte svůj oduševnělý úsměv. Pak určitě ucítíte mou pýchu a vděčnost plnou požehnání.”

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Žákovská síla lásky.Poprvé vydáno nakladatelstvím (knižně nevydáno) v roce 2014.

Toto je 257th. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Žákovská síla lásky, dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »