Dary žáků

Jednou žil v Indii duchovní Mistr, který měl stovky duchovních dětí, které ho velmi vroucně milovaly. Mnoho jeho žáků žilo v jiných částech světa, ale na každé úrovni — fyzické, vitální, mentální a psychické — se snažili vybudovat si svou jednotu s Mistrem. To, co potřebovali — Mír, Světlo a Blaženost — jim Mistr dával, a z vděčnosti sami sebe zasvětili Mistrově poslání. Mysleli na potřeby svého Mistra na každé úrovni. Nabízeli svou vnitřní a vnější věrnost, zasvěcenou službu a finanční pomoc. Měli pocit, že otec dá to, co má, a synové a dcery dají to, čím jsou.

Ale někteří z Mistrových novějších žáků se stále museli tuto lekci učit. Jednoho dne do Mistrova domu přišel žák, který s ním byl tři roky; vypadal přitom velmi nešťastně. „Mistře, odpusť mi,” řekl mladík. „Cítím, že od té doby, co jsem se stal tvým žákem, jsem dělal vážnou chybu.”

„Co se děje, můj synu?” zeptal se Mistr laskavě.

„Mistře,” řekl žák: „když jde o otázku duchovní potřeby, je vzájemná; mám pocit, že já potřebuji tebe a ty mne. Ale když jde o otázku osobních potřeb nebo o potřeby poslání, bohužel na tebe vůbec nemyslím. Myslím pouze na sebe. Prosím, řekni mi, jak se mám s tebou ztotožnit ve všem, co dělám. Například někdy přemýšlím, proč jsi vstoupil do tolika vnějších činností. Je to nezbytné?”

„Nejvyšší ve mně mne inspiroval, abych psal básně, a já mu naslouchám. Inspiroval mne, abych maloval, proto tedy maluji. Pokud mne zítra inspiruje, abych byl sochařem, také to udělám. Pokud lidé, kteří následují mou cestu, mají ve mně víru, mají pocit, že každá z těchto činností je další způsob, jak pro sebe získat inspiraci a jak nabídnout tuto inspiraci druhým. Nejsou-li dobrými žáky, řeknou, že ve jménu Nejvyššího předvádím sám sebe a chlubím se svými zbytečnými obrazy.”

„Ach Mistře,” řekl žák: „miluji tvé obrazy. Doufám, že jednoho dne budeš souhlasit, abychom některé koupili.”

Mistr pokračoval: „Pro nezasvěcené nemají mé obrazy naprosto žádnou hodnotu. Pravděpodobně je nikdy nebudou chtít koupit. Ačkoli ty chceš koupit mé obrazy, protože je považuješ za něco víc než jen obrazy. Vidíš je jako něco, co tvůj Guru udělal jako něco ze sebe. Vážíš si mého vědomí a vidíš, že něco z mého vědomí je v obrazech. Samozřejmě že si také vážíš mých knih, ale bylo pořízeno tisíce výtisků mých knih, aniž by ztratily něco z významu originálu; ale existuje pouze jeden originál každého mého obrazu a žádná kopie se mu nemůže vyrovnat.

Nyní se tvůj Guru trochu pochlubí. Právě teď jsem jako umělec neznámý. Ale myslíš si, že zůstanu neznámým napořád? Neslibuji to; je to Slib Nejvyššího, že tvůj Guru se jednoho dne po celém světě stane známým umělcem. Říkám ti, i po deseti, dvaceti, čtyřiceti letech nebo i dlouho po smrti budu známý. Budu znám jako duchovní Mistr, budu znám jako umělec, budu znám jako spisovatel, budu znám jako básník. Ale zabere to, Bůh ví, kolik let.”

„Mistře,” řekl mladík: „v mých očích už jsi velkým umělcem, velkým spisovatelem. Teď jsem velmi inspirován sloužit ti ve všech aspektech tvého projevení.”

„Mistr se na žáka široce usmál: „Co nejvíce způsoby se prosím snaž sloužit poslání. Žák možná má pocit, že když dobře meditoval, stačí to. Možná má pocit, že stačí aspirace, a tak zasvěcení nepotřebuje. Ale to je špatný postoj. Nebo nám někdo pomůže svým vlastním způsobem a koupí nám věc, o které si myslíme, že ji potřebujeme. Pak má pocit, že udělal dost a že už není třeba, aby dělal nějakou nezištnou službu. Ale to je také špatný přístup.”

„Mistře, rozumím tvé filosofii. Jsem velmi inspirován zasvěceně sloužit, ale bohužel nemám moc schopnosti, když se jedná o love-offering.”

„Synu, neboj se. Jen dej, jakkoli dokážeš. Když mi žáci něco dají, vím, že někteří dají podle své schopnosti a někteří dají dle své ochoty. V tvém případě vím, že dáváš podle své schopnosti. Ale někdy tvá ochota překračuje tvou schopnost. Na druhou stranu ochota někoho jiného je daleko od jeho schopnosti.”

„Co tím myslíš, Mistře?” zeptal se mladík.

„Povím ti příhodu, která se stala velmi dávno v jednom našem Centru,” odpověděl Mistr. „Jeden náš božský žák, kterého každý považoval za blázna, měl čtyřicet tři dolarů a nějaké drobné. Podívej na něj! Po setkání se chystal dát čtyřicet tři dolarů na love-offering a nechat si pouze drobné, aby zaplatil mýtné, až pojede domů. Odmítl jsem, ale on řekl: ‚Nepotřebuji peníze. Velmi brzy dostanu svůj plat a jím zadarmo, protože pracuji v jednom božském podniku.‘ Zeptal jsem se ho, kdy dostane plat a on řekl: ‚Za den nebo za dva.‘ Nato jsem řekl: ‚Můžeš dát třicet tři dolary, ale nedovolím čtyřicet tři.‘

Podívej na jeho srdce! Měl čtyřicet tři dolarů a nějaké drobné a chtěl mi dát čtyřicet tři. Neříkám, abys dělal takové věci. Vůbec ne! Jen ti vyprávím tuto příhodu, abych ti ukázal, jak daleko dokáže zajít srdce. Na druhou stranu, když má někdo jiný čtyřicet tři dolarů a nějaké drobné, může se stát, že čtyřicet tři dolarů jde s ním domů v kapse a drobné vhodí na love-offering. Není-li ochota, žáci dávají jen tolik, aby se neztrapnili.”

„Vzroste někdy má schopnost nabídnout ti love-offering?” zeptal se mladík.

„Schopnost přichází z nutnosti — tvé nutnosti a mé nutnosti,” odpověděl Mistr. „Pokud je tvou životní nutností sloužit Nejvyššímu ve mně — jako je mou nutností přijímat tvou službu — pak schopnost přijde na základě tvé lásky ke mně a zájmu o mně. Mé dítě, víš, že nehodlám použít tvůj love-offering, abych si koupil helikoptéru nebo abych otevřel ocelárnu. Ale peníze jsou třeba, aby se rozšířilo naše světlo, jež je Světlem Nejvyššího. Musím-li jet do jiného města, abych udělal přednášku, myslíš si, že mě aerolinky nechají letět zadarmo? Dokonce i když vedoucím aerolinek nabídnu, že jim dám Mír, Světlo a Blaženost, oni řeknou: ‚Ne, musíte nám dát to, co chceme, a to jsou peníze.‘

Ovšem někteří vedoucí Center jsou nesmírně oddaní a zasvěcení. Tak intenzivně se snaží rozšířit mé světlo. Ale na fyzické úrovni ode mě nezískávají žádnou pozornost, protože žijí velmi daleko odtud v jiných zemích. V takových případech cítím, že je pro ně nezbytné, aby přijeli a setkali se se mnou nejméně jedenkrát do roka. A jsou-li velmi chudí a nemohou si dovolit mě navštívit, není to moje povinnost přivést je sem? Proto potřebuji peníze, abych pomohl některým z vedoucích Center.

Na druhou stranu existují někteří jednotliví žáci, kteří jsou velmi oddaní Centru a poslání. Vnitřně jsou mi neobyčejně blízcí, co se týče modlitby, meditace a služby Nejvyššímu ve mně. A mají-li finanční tíži, není mou povinností přivést je sem do našeho Centra? Udělají pro mě vše a tehdy, když chtějí přijít a jen se podívat, co tu děláme, řeknu: ‚Ne, nedokážu vám pomoci?‘ Upřímně ti říkám, že toto jsou věci, které musím udělat, aby mé poslání fungovalo.

A jsou neustále neštěstí: lidé jsou nemocní, mají nehodu, dostávají se do potíží. Tady, tam, všude žáci potřebují peníze. Je to jako nakrmit stovky hladových slonů. A odkud ty peníze přicházejí? Přicházejí od vás lidí, od těch, kteří mě milují.”

Žák řekl: „Mistře, plně jsem porozuměl. Děkuji ti, že jsi mě osvítil. Nikdy jsem netušil, kolik péče a zájmu máš o všechna svá Centra. Mohu se tě zeptat ještě na jednu otázku?”

„Jistě, můj synu.”

„Mám rád, když ti dávám dárky, i když to je jen propiska. Líbí se ti mé skromné dárky, Mistře?”

„Mé dítě,” řekl Mistr s láskou: „když máš vysokou, nádhernou meditaci, myslíš na nějakou materiální věc, která by přidala tvému vnitřnímu zážitku? Přemýšlíš tehdy o tom, že pokud bys na sobě měl svůj nejkrásnější oblek, přidalo by ti to tvému vnitřnímu zážitku nebo uvědomění, vůbec ne. Poté, co jsem realizoval Boha, myslíš si, že mi jakákoli materiální věc na zemi přidá k realizaci Boha? Vůbec ne, vůbec ne! I tak si přeji říct, že mám radost z tvých materiálních dárků. Víš proč?”

„Prosím, pověz mi, Mistře.”

„Řekněme, že mi dáš propisku. Mám doslova stovky propisek, ale když se dotknu tvé, nevidím propisku; vidím tvou lásku ke mně; vidím tvou jednotu se mnou. Jakmile se dárku dotknu, okamžitě vím, kdo jej dal, a cítím s tou osobu jednotu. Když mi dáte tričko nebo pár ponožek, nezáleží na tom, co dáte, nevidím oblečení nebo samotný předmět. Vidím pouze vás — vaši lásku ke mně, váš zájem o mně, vaše přání potěšit mě dle své schopnosti, dle svého porozumění a dle své nutnosti.”

Žák nevěřícně zakroutil hlavou. „Jediná propiska dokáže všechno toto, Mistře?”

Mistr se usmál. „Tvé materiální dárky mohou stát třeba jen dolar, ale odhalí a projeví tvou jednotu se mnou. Nebo mi můžeš dát něco jen proto, abys spatřil můj úsměv. Vidět úsměv svého Gurua je pro žáka to největší požehnání. Když mi něco dáš, měj pocit, že se okamžitě usměji, když se té věci dotknu. A kdo získá můj úsměv plný požehnání? Ne propiska, ale tvá duše, která je uvnitř mého milujícího srdce. Když se usmívám na tvůj dárek, okamžitě ke mně přichází tvá duše. Je jako dítě, které přichází ke svému otci s květinou. Dítě vyskočí před otce a říká: ‚Přišlo jsem, přišlo jsem.‘ A otec řekne: ‚Mé dítě, pojď; pojď si se mnou povídat, posaď se vedle.‘

V mém případě vám často nejsem schopen navenek poděkovat. Ale myslíš si, že vám nejsem vděčný? Myslíš si, že na vás nejsem pyšný? V okamžiku, kdy se dotknu toho, co jste mi dali, vstoupí do vás má vděčnost, protože na mě myslíte a milujete mě svým vlastním způsobem.”

„Mistře, není nejlepší milovat tě tvým vlastním způsobem?”

„Ano, můj synu, ale předtím, než mě člověk dokáže milovat mým vlastním způsobem, musí mě milovat svým vlastním způsobem. Dnes mě miluješ svým vlastním způsobem. Zítra mě budeš milovat mým osvícenějším způsobem. Ale někde začít musíš. Pokud nezačneš alespoň svým vlastním způsobem, nezačneš nikdy. Dnes děláš věc, o které cítíš, že je nejlepší. Zítra se pokusíš zjistit, co si myslím já, že je nejlepší pro tvůj život a pak se budeš snažit to udělat.”

Mladík se uklonil svému Mistru. „Jsi mým vždy soucitným přítelem a Mistrem. Děkuji, děkuji, děkuji ti za své osvícení.