Slyšel jsem, že duše, která opouští tento život, má velkou radost, když vidí v očích příbuzných a přátel slzy. Je to pravda?

Sri Chinmoy: Obecně existují tři druhy lidských duší: za prvé duše zcela obyčejné, neosvícené, potom dobré, ale běžné duše, a nakonec velké, mimořádné duše. Když zemře obyčejný člověk, pozoruje, zda pro něj jeho drazí a blízcí pláčí. Vidí‑li, že pro něj nikdo nepláče, je velmi sklíčený a říká si: „Celý život jsem jim všemožně pomáhal. Teď se podívejte na ten nevděk!“ Tyto obyčejné duše jsou natolik připoutány ke svým blízkým a k zemi, že je sužuje, když vidí, že jejich blízcí v tento poslední okamžik neocení jejich dřívější lásku a oběť. Jsou dokonce i některé neosvícené duše, které když vidí, že pro ně příbuzní netruchlí, ze zlomyslnosti se poté, co opustily tělo, vracejí v nehmotné podobě a straší je. Pokud jsou v rodině děti, mohou si na sebe vzít tu nejošklivější podobu a chodit je strašit.

Další druh jsou lidé milí a příjemní, lidé, kteří velmi ochotně pomáhají všem členům rodiny a kteří při odchodu ze světa cítí, že by jejich svazek lásky a připoutání měl trvat navždy. Takoví lidé nechtějí opustit pozemskou sféru. Cítí, že jenom připoutání může udržet spojení mezi tímto a oním světem, a tak se snaží získat od svých blízkých a drahých tu největší náklonnost, soucit a účast. Když vidí, že jejich drazí a blízcí neprojevují žádný soucit a lítost nad jejich ztrátou, že hořce nepláčí, mají obrovské bolesti ve svém vnitřním bytí. Říkají si: „Chci tady založit něco trvalého a členové mé rodiny nespolupracují a vůbec mi nepomáhají.“ Není to však takzvaná lidská láska, není to lidské připoutání, co by mohlo vytvořit věčné božské pouto mezi duší zemřelého a dušemi žijících lidí. Láska, která spoutává lidské bytosti, nikdy nemůže vydržet; je jako provaz vyrobený z písku. Je to pouze božská láska, která dokáže překonat všechny překážky.

Pak se dostáváme k velkým duším, to jest k duchovním Mistrům. Když opustí tělo nějaký Mistr a vidí, že jeho žáci hořce pláčí nad jeho ztrátou, cítí lítost, protože v něm úplně nerozpoznali duchovního Mistra. Duchovní člověk, který realizoval Boha, žije na všech úrovních; jeho vědomí prostupuje všemi světy. Pokud tedy pro něj jeho žáci hořce pláčí, pokud cítí, že už ho nikdy neuvidí, dávají ho do stejné kategorie jako obyčejného člověka. Je to jako urážka. Mistr ví, že se objeví před těmi žáky, kteří se k němu upřímně modlí nebo kteří upřímně meditují a aspirují. Ví, že je bude neustále vést, formovat a utvářet. Ví, že bude schopen do nich vstoupit a že oni budou schopni vstoupit do něho. Bude tedy přirozeně smutný, když si budou žáci myslet: „Mistr odešel a my ho už nikdy neuslyšíme. Naše modlitby k němu budou marné, je tedy zbytečné, abychom se modlili. Pojďme k jinému Mistrovi, nebo se pokusme najít jiný způsob duchovního pokroku.“ Duchovní Mistři cítí lítost, když pro ně jejich drazí pláčí a roní hořké slzy, kdežto obyčejní lidé z toho mají radost.

Jistě, žáci mohou být na chvíli smutní, protože ztratili svého Mistra, protože už ho ve fyzické podobě neuvidí. Tento smutek však nesmí trvat dlouho, protože do žáků, kteří upřímně přijali Mistra jako jediného Kormidelníka svého života, musí vstoupit radost duše, její intenzivní láska a vše zahrnující zájem.

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Smrt a znovuzrození.Poprvé vydáno nakladatelstvím Madal Bal v roce 1994.

Toto je 66th. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Smrt a znovuzrození, dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »