V jedné knize meditací na každý den jste zmínil, že smrt je překážka. Vždy jsem si myslel, že považujete smrt za pouhý přechod, který nám umožní nové zrození a další pokrok.

Sri Chinmoy: Řekl jsem, že smrt je přechod. Řekl jsem, že život a smrt jsou jako dvě místnosti: život je obývacím pokojem a smrt je ložnicí. Když řeknu, že smrt je překážka, mluvím o ní z jiného pohledu. Co je to překážka? Překážka je něco, co nám brání jít dále. Je to omezení, přes které se nemůžeme dostat.

Tento život je zlatá příležitost, kterou nám dal Nejvyšší. Příležitost je ovšem jedna věc, dosažení je věc druhá. Náš duchovní vývoj, náš vnitřní pokrok je velmi stálý, velmi pomalý a zároveň nanejvýš významný. Jsou samozřejmě lidé, kteří žijí stovky nebo tisíce inkarnací v přirozeném cyklu zrození a smrti. Jednoho dne v Boží Věčnosti potom realizují Boha. Někteří skuteční, upřímní a ryzí aspiranti však složí oduševnělý slib, že Boha realizují v této inkarnaci, teď a tady. Udělají to, přestože vědí, že toto není ani jejich první, ani jejich poslední život. Vědí však, že existují lidé, kteří Boha realizovali, a nechtějí čekat na nějakou vzdálenou budoucí inkarnaci. Cítí, že žít bez realizace Boha je zbytečné, a chtějí jí dosáhnout co nejdříve. Když v takovém případě přijde smrt a oni ještě nedosáhli realizace, tehdy je pro ně smrt překážkou. Pokud člověk, jemuž je souzeno zemřít v padesáti letech, oduševněle aspiruje a může s laskavým svolením Nejvyššího odsunout smrt o dvacet nebo třicet let, co potom udělá za tu dobu? Bude pokračovat ve své upřímné aspiraci, ve své nejhlubší meditaci, ve své nejvyšší kontemplaci. Bude jako závodník, který běží bez překážek ke svému Cíli. Během těchto dvaceti nebo třiceti dalších let může dosáhnout toho nejvzdálenějšího konce, kde se nachází jeho Cíl.

Zasáhne-li však smrt, pak v tomto životě Boha nerealizuje. Jen málokterá duše může v následující inkarnaci ihned navázat na nit své předchozí aspirace. Jakmile duše vstoupí do světa, přijdou nebožské kosmické síly a napadnou ji a nevědomost, omezení a nedokonalosti světa se ji snaží zahalit. V tvárných dětských letech si člověk na nic nevzpomene. Dítě je nevinné, nevědomé a bezmocné. Po několika letech potom začne pracovat mysl. Mezi osmým a dvanáctým rokem mysl všechno zkomplikuje. A tak během prvních jedenácti, dvanácti nebo třinácti let další inkarnace většina duší, i když jsou velmi velké a duchovní, zapomene na svá předchozí dosažení a nejhlubší vnitřní pláč. Existují duchovní Mistři a velcí hledající, kteří dostanou několik vysokých zážitků již v dětství a kteří začnou myslet na Boha a zpívat o Bohu ve velmi útlém věku, obvykle však neexistuje žádné silné spojení mezi dosažením duše z předchozí inkarnace a dětstvím současné inkarnace. Existuje takové spojení, velmi jemné spojení, to se však v prvních dvanácti či třinácti letech výrazněji neprojevuje.

Některé duše neobnoví svou aspiraci z minulé inkarnace až do věku padesáti nebo šedesáti let. Z duchovního pohledu je těchto padesát či šedesát let naprosto ztraceno. Když tedy v této inkarnaci někdo ztratí padesát let a v předchozí ztratil dvacet nebo třicet let, celkem promarní osmdesát let. V takovém případě říkám, že smrt je opravdovou překážkou. Tuto překážku musíme odstranit pomocí naší aspirace, pomocí našeho nezlomného duchovního úsilí. Naše aspirace by měla být jako kulka. Měla by prorazit stěnu smrti.

Přestože to může nějaký čas trvat, vnitřní bytost nakonec vědomě vystoupí na povrch a člověk se začne ve své nové inkarnaci velmi mocně a upřímně modlit k Bohu a meditovat na Boha. Tehdy uvidí, že z jeho minulosti nebylo ve skutečnosti nic ztraceno. Všechno bylo uloženo ve vědomí Matky Země, jež je společnou bankou pro všechny. Duše se dozví, kolik toho na zemi dosáhla; všechno bylo velmi bezpečně ukryto ve vědomí Země, v bance Země. Do banky si ukládáte své peníze. Potom můžete odjet do Anglie a po šesti nebo více letech se vrátit a vyzvednout si je. Duše dělá totéž, když na deset nebo dvacet let opustí zem. Všechna dosažení duše jsou uschována neporušená v Matce Zemi. Matka Země je potom znovu odevzdá, až se duše vrátí na zem pracovat pro Boha.

S výjimkou dětských let většinou není nic ztraceno. Je však lepší realizovat Boha v jedné inkarnaci, abychom v tomto přechodném období znovu neztráceli svou vědomou aspiraci. Dokážeme-li setrvat na zemi padesát až sto let s ohromnou, upřímnou aspirací, můžeme toho dosáhnout mnoho. Získáme-li skutečnou pomoc od duchovního Mistra, je možné realizovat Boha v jedné nebo dvou či třech inkarnacích. Bez opravdového Mistra a bez aspirace to trvá stovky a stovky inkarnací.