Spoléhám se na slib Boha1

Spoléhám se na slib Boha. Nespoléhám se na své vlastní pocity. Docela často v sobě cítím prázdnotu. Když mám pocit, že jsem prázdný, v tu chvíli se cítím osamoceně, cítím se bídně, cítím nejen bezmoc a beznaděj, ale také jsem si jistý, že směřuji k samotné záhubě.

Spoléhám se na slib Boha. Nespoléhám se na vlastní sebehodnocení. Když o sobě přemýšlím, vidím zklamání uvnitř i navenek. Strach a žárlivost, nejistota a pochybnost, neposlušnost a nadutost přede mnou hrají nebožskou hru. Ta hra se jmenuje nevděčnost. Když se spoléhám na jejich hodnocení mého života, když na ně spoléhám, když je považuji za své důvěrníky, když je považuji za skutečné členy své rodiny, pak jsem zcela zničen. Spoléhám se tedy pouze na to, že mi Bůh dal slib, že mě naučí, jak přeplavat moře nevědomosti.

Slib mého Pána je jasný, živý, osvěcující a naplňující. Řekl mi, že jsem předurčen k tomu stát se Jeho dokonalým nástrojem. Řekl mi, že jsem předurčen k tomu, abych plaval v moři Světla a Blaženosti, a nakonec učil druhé, své mladší bratry a sestry, jak plavat v moři Světla a Blaženosti.

Nespoléhám se na svou tělesnou výšku ani na výši svých materiálních nebo světských úspěchů. Ty jsou zavádějící. Jasně vidím, že jsem vysoký, ale ve srovnání s kým? Jenom když stojím před dětmi. Stojí-li přede mnou obr, stávám se ve srovnání s jeho obří výškou malinkým mravencem. Má pozemská výška je taková, že mi nedává trvalé uspokojení. Jsem-li s dětmi, má výška mě uspokojuje, protože jsem mnohem vyšší než ony. Když jsem však s obry, má výška je bezvýznamná.

Díky svým vnějším úspěchům se mohu vynášet do nebes a mít pocit, že jsem dokázal něco velkého a úžasného. Když se však rozhlédnu kolem sebe, vidím naprosto jasně, že existuje někdo, kdo mě v daném oboru daleko překonal. Spoléhám-li se tedy na své úspěchy, aby mi daly sílu, pocit bezpečí, jistotu a sebevědomí, jsem podveden a oklamán. Když však myslím na Výšku svého Pána ve mně, když se ji snažím vidět a cítit, vidím, že má nejenom nejvyšší Výšku, ale také všepřesahující Výšku. Na fyzické úrovni mohu dosáhnout určité výšky a pak se můj růst zastaví. Na fyzické, materiální úrovni má každé dosažení svou hranici. Na vnitřní úrovni je ale všechno, co Bůh má a čím Bůh je, nejenom nezměrné, ale také všepřesahující. Má výška je zde ve vnějším světě vždycky omezená, ale Výška a Dosažení mého Pána tam ve vnitřním světě jsou neomezené.

Jaký je slib, který mi dal můj Pán? Jeho slib zní, že všechno, co má a čím je, je pro mne — Jeho vnitřní Výška, Jeho skutečná Výška, Jeho skutečné Dosažení — to všechno je pro mne. Takový je Jeho slib. Spoléhám se tedy na Jeho slib, a ne na své malé schopnosti a dosažení. Mé vlastní malé schopnosti mne neuspokojují. Anebo i když jsem s nějakou schopností na chvíli spokojen, vidím v ní ohromnou slabost, protože vždycky existuje někdo jiný, kdo je tou schopností nadán v nekonečně větší míře než já.

Spoléhání se znamená spokojenost. Když se spoléhám sám na sebe, nemohu být úplně spokojen. Spoléhám-li se však na svého Pána Nejvyššího, spoléhám-li se na Jeho slib, je to jednoduché. Učiní mě tím, čím Sám je, učiní mě dalším Bohem a Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost mi budou stále k službám. On ve mně vidí dokonalý obraz své vlastní Skutečnosti. Jeho slib je udělat ze mě další Skutečnost přesně podle Jeho vlastní, aby si se mnou mohl hrát, zpívat a tančit po celou Věčnost.

Když slibuje, že ze mne vytvoří přesný obraz své vlastní Skutečnosti, neznamená to, že chybí neoddělitelná jednota. Ne, neoddělitelná jednota tu je, ale Jedno promítá sebe sama do dvou, aby se mohlo těšit z Kosmické Hry. Navzdory neoddělitelné jednotě na vnitřní úrovni uvidí lidská mysl na vnější úrovni rozdělení. Srdce však bude cítit, že se Jedno rozdělilo do dvou, aby zakusilo kosmickou Blaženost. Když je jednota rozdělena na dvě poloviny, každá polovina nabízí té druhé neustálou novost, všeosvěcující, všenaplňující novost.

Budu se tedy spoléhat pouze na slib svého Pána, a ne na to, co mám a čím jsem. Sám sobě nemohu důvěřovat, protože nedůvěřuji členům své vnitřní rodiny: tělu, vitálnu, mysli a srdci. Mnohokrát mě oklamali. Můj Pán Nejvyšší mě však nikdy neoklamal a já jsem nikdy neoklamal Jeho. Proto se spoléhám pouze na Něho a On se spoléhá na mne. Nespoléhám se na členy rodiny své pozemské existence ani nedovolím, aby se oni spoléhali na mne. Má skutečnost, má důvěra, má sebejistota, samotná má existence je založena na tom, že se spoléhám jedině na svého Milovaného Nejvyššího.


  1. EA 40. 14. července 1977, 20:53 — Martin Van Buren High School, Hollis (New York)