Co víc Ti mohu dát?²⁵

„Můj Pane Nejvyšší, co víc Ti mohu dát? Dal jsem Ti svůj den touhy. Dal jsem Ti svou noc zklamání. Můj Pane Nejvyšší, co víc Ti mohu dát? Dal jsem Ti svůj řetěz úzkosti. Dal jsem Ti svůj vlak nejistoty. Co víc Ti mohu dát, můj Pane Nejvyšší?

Můj Pane Nejvyšší, dal jsem Ti to, co jsem se naučil od své pozemské mysli. Dal jsem Ti to, co jsem udělal společně se svým hladovým a agresivním vitálnem. Můj Pane Nejvyšší, co víc Ti mohu dát? Dal jsem Ti svou oblohu naděje. Dal jsem Ti své slunce slibu. Můj Pane Nejvyšší, co víc Ti mohu dát, co ještě?“

„Mé dítě, Já nepopírám, že jsi Mi dalo všechny věci, které jsi zmínilo. Ale nedalo jsi Mi věc, kterou od tebe stále potřebuji, abych mohl být úplně potěšen a naplněn, a tou věcí je dech spokojenosti tvé duše. To je jediná věc, kterou od tebe potřebuji. Zbytek věcí, které jsi Mi dalo, Mi přineslo radost, a Já s nimi udělám to, co je třeba. Transformouji je a vytvořím z nich Své božské nástroje. Ale věc, kterou od tebe neustále potřebuji, věc, kterou od tebe potřebuji nejvíc, jsi Mi zatím nedalo. Proto ti připomínám, abys Mi dalo pláč jednoty svého srdce, dech spokojenosti tvé duše.“

„Ó můj sladký Otče, ó můj drahý Příteli, ó můj jediný Lodivode, který mě vede na řece Věčnosti k břehu Nekonečnosti! Říkají, že jsem starý, protože je mi přes čtyřicet. Říkají, že jsem chladný, že jsem se stal konečným produktem, který už dávno ztratil svůj dětský život, svůj přirozený pláč a úsměv. Je to všechno pravda?“

„Ne, ne, ne, Mé dítě. To je daleko, daleko od pravdy. Nejsi staré, jsi statečné. Nejsi chladné; jsi srdečné. Nejsi staré, protože jsem v tobě a skrze tebe vytvořil nový svět sebeodhalení a sebeprojevení, abych Se viděl a těšil božským, Nejvyšším způsobem. Tento způsob je skrze umění. Nejsi staré. Poté, co jsi překročilo bariéru čtyřicítky, udělal jsem tě Svým božským, nanejvýš vybraným nástrojem a vstoupil do tebe, abych projevil a odhalil Sám Sebe ve světě malířství a ve světě hudby. Dva obří světy jsem vytvořil v tobě a skrze tebe pro Své vlastní Uspokojení.

Nejsi chladné; jsi srdečné. Kvůli tvé srdečnosti, kvůli tvé vroucnosti jednoty tě přijal stoupající pláč lidstva a sestupující úsměv Božskosti jako Můj nástroj, Můj nejvíce potěšující a naplňující nástroj.

Bez ohledu na to, kolik je ti podle pozemského kalendáře let, nejsi staré; ty nikdy nemůžeš být staré a všichni ti, kteří se s tebou stali neoddělitelně jedním, také nikdy nemohou být staří. Tvoji přátelé-jednoty, stejně jako ty, nebudou nikdy staří ve Světle Mé Vize, protože jste všichni v Mé Zlaté Lodi. Můj vlastní Pláč Aspirace se ve vás a skrze vás všechny projeví v Mé vlastní vybrané Hodině. Můj Pláč Aspirace září a roste a nabízí útočiště bezpočtu hledajícím Pravdy a milovníkům Světla a Blaženosti.

Ty nejsi staré a všichni ti, kterým je přes čtyřicet a jsou s tebou, v tobě a pro tebe, jsou jako tvé čtyřleté děti, protože mají stejnou vroucnost, stejnou dychtivost být v Mé Lodi. Jejich dychtivost a vroucnost, kterou Mi nabídli, aby byli v Mé Lodi. Proto nemohou být nikdy, nikdy staří. Dali mi povolení, abych mohl snít v nich a skrze ně, a Já skrze ně a v nich sním. Když v někom a skrze někoho sním, tato osoba nemůže být nikdy stará, protože Můj Sen se projevuje jako osvěcující, naplňující skutečnost, která je věčně nová, věčně ozařující, věčně naplňující.

Život snu, božského snu, je vždy život rozkvétání, stávání se a překonávání se. Ve vás všech uvnitř Zlaté Lodi, kterým je přes čtyřicet, sním uvnitř a skrze vás. Každý má zvláštní sen. Tento Můj Sen v každém milovníkovi hledání je Mým Dechem Života nového stvoření, nové dokonalosti, nového uspokojení.“