Přeměna¹⁷

Přeměna je jako dům, který se stává domovem pouze tehdy, je-li v něm mír, radost, harmonie a láska. Předtím je tu dům — směs cihel, písku, dřeva a kusů hmoty; tyto věci jsou však zbytečné a bezvýznamné, pokud v domě není mír, láska, radost a jednota. Jsou-li tyto kvality skutečné, tehdy se dům přemění v domov.

Lidský život je zcela bezvýznamný, není-li v něm láska. Je to život, je to stvoření Boha, ale toto stvoření nemá žádný smysl, dokud v něm není láska. Život je smysluplný a plodný pouze tehdy, když jej naplňuje láska. To, co potřebujeme, je přeměnit dům v domov. To, co potřebujeme, je přeměna života láskou.

Za největší úspěch na zemi považujeme lidskou mysl. Tato mysl však nemá žádnou hodnotu, dokud se jejím druhým jménem nestane rozlehlost. Dokud nebude mysl přeměněna rozlehlostí, je zbytečná. Obyčejná lidská mysl se vždy snaží udržet si svou nadřazenost. Hledá na druhých chyby a podezírá je. Raduje se jenom z toho, že prosazuje svou individualitu. Kdo potřebuje takovou mysl? Když však do mysli vstoupí rozlehlost, je mysl osvícena a naplněna.

Stvoření jako takové nepotřebujeme, protože je bezmocné, beznadějné a zbytečné. Když však uvnitř stvoření vidíme Boží Světlo, to, co vidíme, není bezmocnost, ale prospěšnost, není to beznaděj, ale naděje, není to zbytečnost, ale užitečnost. To, co vidíme, není pouhý slib, ale neklamné ujištění o splnění onoho slibu. Stvoření je užitečné a plodné jedině tehdy, když je přemění Světlo Stvořitele. Jinak pozemské stvoření nemá žádný smysl.

Život aspirace, život zasvěcení, život modlitby, koncentrace a meditace nás nemůže zavést příliš daleko, dokud nám nedá pocítit, že jsme přišli na svět jedině proto, abychom těšili Boha a sloužili Mu Jeho vlastním Způsobem. Jinak můžeme mít aspiraci, můžeme mít zasvěcení, můžeme mít sílu modlitby, sílu koncentrace a sílu meditace — a tyto věci nás nepochybně dovedou k určitému cíli. Tento cíl však nemůže být konečným cílem, který pro nás Bůh stvořil.

V každé modlitbě, v každé koncentraci a v každé meditaci si musíme připomenout svůj slib Bohu, že jsme přišli na svět, abychom Jej potěšili Jeho vlastním Způsobem. Pokaždé když se modlíme, pokaždé když meditujeme, pokaždé když děláme cokoliv, je to zbytečné, jestliže v tom není připomenutí si našeho slibu Bohu a sebeujištění, že tento slib dokážeme dodržet. Bez ohledu na to, kolik hodin se modlíme, bez ohledu na to, kolik hodin se koncentrujeme nebo meditujeme, všechno nakonec skončí hořkým zklamáním. Ze své modlitby, koncentrace a meditace bezpochyby získáme výsledky, ale tyto výsledky budou mít daleko k našemu uspokojení.

Podle svého vnitřního vnímání jsme si vytvořili nějaký cíl a tohoto cíle můžeme dosáhnout. Dokud však Světlo našeho Stvořitele neosvítí a nepřemění náš vnitřní obraz, nebudeme spokojeni; budeme zklamáni. Dokážeme-li si v každém okamžiku, kdy se modlíme, koncentrujeme a meditujeme, udržet v popředí svůj oduševnělý slib našemu Milovanému Nejvyššímu — že jsme spatřili světlo dne proto, abychom Jej potěšili Jeho vlastním Způsobem — a dokážeme-li si udržet svou vnitřní jistotu, jedině tehdy tento slib splnit dokážeme a také opravdu splníme. Pouze tehdy bude mít naše modlitba, naše koncentrace a naše meditace skutečnou hodnotu, skutečný význam, skutečné naplnění.

Láska musí přeměnit život. Rozlehlost musí přeměnit mysl. Světlo musí přeměnit stvoření. Vnitřní ujištění o našem slibu Bohu a pamatování na něj musí přeměnit naši mělkou modlitbu a meditaci. Pouze tehdy zasvitne uspokojení, úplné uspokojení, věčné uspokojení.