Ve vaší včerejší promluvě jste řekl, že když budeme míň myslet a plánovat, tak budeme šťastnější. Mohl byste to prosím víc vysvětlit?

Sri Chinmoy: Ano, včera jsem řekl myslete méně a meditujte více, a plánujte méně a jednejte více. Toto je nesmírně důležité. Vidíme, že kulturní a vzdělaný člověk myslí jedním způsobem a nekulturní a nevzdělaný člověk myslí druhým způsobem. Ale jak mentálně vyvinutý, tak i mentálně nevyvinutý člověk neustále trpí jednou věcí: zmatkem. Neustále přemýšlí a přemýšlí a ve chvíli, kdy si myslí, že dospěl k pravdě, zjišťuje, že to žádná pravda není, jen další zmatek. Potíž je v tom, že když na někoho nebo na něco myslíme, vytváříme si určitou představu, kterou považujeme za zcela správnou. Za chvíli však přijde pochybnost a my si to rozmyslíme. A za pár minut se zeptáme: "Kdo jsem, že soudím toho člověka?" Teď si myslíte, že jsem dobrý člověk. Za chvíli si budete myslet, že jsem špatný člověk. Pak si pomyslíte něco dalšího. Nakonec uvidíte, že vaše otázky neberou konce a řešení neexistuje.

Pokaždé, kdy přemýšlíme, jsme ztraceni. Ale pokaždé, když meditujeme, jsme osvíceni. Myšlení se odehrává v mysli, ale ta není dosud osvobozená. Jen duše je osvobozená. Naším problémem je, že se chceme osvobodit přemýšlením. Mysl sama o sobě je ale pořád ve vězeňské cele temnoty, zmatku a spoutání, jak od ní tedy můžeme očekávat osvobození? Ať je člověk mentálně vyvinutý jakkoliv vysoko, je stále velmi omezený.

Když plánujeme, velice často jsme zklamáni, protože od samého začátku nevidíme Pravdu. Plánujeme si, že něco uděláme, protože máme pocit, že když to uděláme, dosáhneme určitého cíle. Mezi plánováním a uskutečněním do nás však vstupují různé myšlenky a ideály a matou nás. Pak bez přestání plánujeme a plánujeme a nikdy nevkročíme do světa činu, neboť naše plány nejsou nikdy hotové nebo jsou nejisté. Mezi naším mentálním plánem a samotným činem je zející propast.

Máme-li však vnitřní vůli, vůli duše, která k nám přišla z meditace, tehdy je čin uskutečněn v okamžiku, kdy nás napadne. V tu chvíli není rozdíl mezi naší vnitřní vůlí a naším vnějším činem. Když vejdeme do naprosto tmavé, temné, neosvícené místnosti činu se svými mentálními plány, je to jako když tam přineseme svíčku. Když však do místnosti vejdeme se světlem své duše, místnost je zaplavena osvícením.

Mysl je uvězněná v cele z myšlenek, představ a zvyklostí, kdežto duše je volný pták, který přijmul klec jako úkryt, ale kdykoliv z ní může odletět. A i když pták zůstává v těle, když se modlíme a meditujeme, neustále nám přináší poselství od Nekonečnosti. Ve světě duší je uvědomění spontánně následováno jednáním. V obyčejném životě je ale myšlení uvědoměním a síla myšlenky jednoho člověka je v rozporu se silou myšlenky druhého člověka. Ale jedna síla vůle nemůže být v rozporu se druhou silou vůle, protože síla vůle přichází přímo od duše. Síla vůle je zaplavena nekonečným Mírem, Světlem a Blažeností, a tyto kvality jsou vždy v jednotě. Ale v síle myšlenky jednota není. V mentálním světě nebude má síla myšlenky stejná jako vaše, a vaše síla myšlenky nebude jako moje. Budeme v neustálém zmatku a rozporu. Použiji-li ale svou sílu vůle, okamžitě ucítíte svou jednotu s mojí silou vůle, protože ta přišla přímo z duše, a ve světě duší jsme všichni jedním.