Vděčnost hledajícího

Byl jeden duchovní Mistr a ten měl jen čtyřicet žáků. Byl na své žáky velmi pyšný, protože všichni byli velmi upřímní a oddaní. Ani jeden žák nebyl neupřímný. Litoval jiné duchovní Mistry, kteří měli nebožské žáky, a byl Bohu velmi vděčný, že mu dal tak duchovní, oddané, božské žáky. Děkoval Bohu ze dna svého srdce.

Ke svým duchovním dětem byl Mistr neobyčejně laskavý a oni byli nanejvýš šlechetní k Mistrovi. Starali se o Mistrovy hmotné potřeby, tak jako se on staral o vnitřní, duchovní potřeby.

Každý večer dovolil Mistr svým žákům, aby přišli a meditovali s ním. Buď stál před nimi, nebo je požádal, aby přišli a postavili se před něho. Žehnal všem žákům a dával jim květiny. Jelikož měl jen čtyřicet žáků, trvalo mu to tři hodiny. Potom společně jedli a povídali si dlouho do noci. Další večer se setkali opět. Tímto způsobem to šlo měsíce a měsíce. V těch dnech Mistr povolil komukoliv, aby přišel a meditoval v jeho domě. Nebylo potřeba žádného svolení. Jednoho dne se v Mistrově domě objevila mladá paní, která byla úplně nová. Jako obvykle přišel Mistr ke všem přítomným a dal každému buď krásnou růži, nebo jinou květinu. Když Mistr nabídl květinu této ženě, propukla v pláč. Mistr se zeptal: „Mohu vědět, co tě trápí?“

Řekla: „Je to něco velmi tajného a důvěrného. Nemohu ti to říci tady.“

„V pořádku“, řekl Mistr: „po setkání mi to můžeš říci, jestli chceš.“

Během celého setkání tato žena plakala a naříkala. Po chvíli ji Mistr tiše řekl: „Přijď prosím do kuchyně a řekni mi, co tě trápí. Mám pro tebe pochopení, a jestliže ti mohu nějak pomoci, rozhodně udělám, co můžu. Ale mí žáci teď meditují nanejvýš oddaně a dušeplně. Přestaň prosím plakat a naříkat, ať je nerušíš.“

Takto ji Mistr přemlouval, a nakonec s ním šla do kuchyně, tam padla k jeho nohám a řekla: „Mistře, jsem svobodná a jsem těhotná a teď mě ten darebák opustil! Zachraň mě, zachraň mě! Pocházím z velmi vážené rodiny. Zachraň mě, prosím!“

Teď se zase rozplakal Mistr: „Co mohu dělat?“ řekl. „Můžeš udělat cokoliv, jestliže chceš,“ řekla žena. „Vím, že duchovní Mistři mohou dělat všechny druhy věcí. Zachraň mě, prosím! Neodvažuji se říci svým rodičům, co se stalo.“

Mistr řekl: „Tento příběh hluboce ranil mé srdce. Teď, když vím, co je příčinou tvého utrpení, rozhodně tu věc řeknu Nejvyššímu. Vůbec nevím, co udělá. Je to na Něm, co chce udělat s tvým životem. Ale prokaž mi prosím laskavost. Jestliže chceš meditovat tady, buď zůstaň v kuchyni, nebo se vrať do meditační místnosti a medituj v tichosti. Prosím, už více neplač.“

Žena okamžitě řekla: „Skutečně o tom řekneš Nejvyššímu?“

Mistr řekl: „Určitě. Ale vůbec nevím, jaké bude jeho rozhodnutí. To nevím.“

Byla Mistrovi vděčná. Řekla: „Jestliže mu jenom řekneš, to stačí.“

Mistr se vrátil do meditační místnosti a meditoval s žáky. O tomto rozhovoru nic nevěděli. Byli šťastní a hluboce dotčení aspirací nově příchozí, která plakala a plakala. Mysleli, že se rozplakala, protože obdržela Mistrovo světlo a požehnání více než kdokoliv jiný.

Potom když, měli přestávku, zeptali se žáci: „Jak to, že jsi pozval paní do kuchyně, když se rozplakala z čiré oddanosti? Chybí jí něco?“

Mistr řekl: „To jsou důvěrné věci. Nechci o tom s vámi mluvit.“

„Je to soukromé? Potom to nemá nic společného s jejím duchovním životem?“

Mistr řekl: „Je něco, co není spojeno s duchovním i životem? Zde na zemi je všechno duchovní. Jen musíme vědět, jaký vztah máme k Bohu a jaký máme postoj, když každý náš čin nabízíme k nohám Nejvyššího.“ Poté, co Mistr promluvil, zůstali všichni zticha.

Mistr řekl o celé věci nadřízenému, Pánu Nejvyššímu, jak slíbil. Nejvyšší řekl: „Teď, když si mi o tom řekl, to stačí; nebudeš s tím muset nic víc dělat. Nemusíš se stavět na žádnou stranu. Teď, když to vím, je na mně ukázat této ženě laskavost nebo soucit. Samozřejmě že víš, jestli jí pomůžu nebo ne, protože před tebou nemohu nic skrývat, tak jako ty nemůžeš nic skrývat přede mnou. Protože před sebou nemůžeme nic skrývat, víš, co udělám, ale není tvou věcí, abys byl i zapleten do této záležitosti.“ A tak byl Mistr zticha a nabídnul svou oddanou poslušnost Nejvyššímu Kormidelníkovi.

Následující den žena k Mistrovi nepřišla. Ve skutečnosti k Mistrovi vůbec nepřišla jeden, dva, tři měsíce. Tři měsíce Mistr děkoval Bohu, že se nevrátila. Nikdo se na ni Mistra nezeptal a stala se úplně zapomenutým příběhem. Po třech měsících, když jednou Mistr přišel domů, viděl tuto ženu u svých dveří. Mistr byl velmi šokován. Řekl si: „Jakou smutnou zprávu, jaký druh pohromy mi přinese teď?“

Ale tentokrát to byl jiný příběh, který musela vyprávět. Položila k Mistrovým nohám čtyřicet nebo čtyřicet pět šeků a potom mu řekla: „Můj život je ti věčně vděčný. Zachránil jsi mě, zachránil jsi mou radost, zachránil jsi mou úctu. Mí rodiče nic neví a jsem stále jejich nejdražší dítě. A ani mí přátelé a příbuzní o tom nic neví. Vím, co se ve skutečnosti stalo, Mistře. Zachránil jsi mě.“

Mistr řekl: „Co se stalo?“

„Šla jsem k doktorům, kteří mi řekli, že jsem těhotná a oni tentokrát řekli, že se úplně zmýlili. Vím, co jsi pro mě udělal. Použil jsi svou duchovní a okultní sílu a něco jsi udělal.

Pocházím, Mistře, z bohaté rodiny, ale sama nemám peníze. Rodiče mi peníze nedávají. Šla jsem ale do různých malých obchodů — kadeřnictví, bižuterie a mnoha, mnoha míst — a řekla jsem jim všem jednu věc. Řekla jsem: „Viděla jsem duchovního Mistra. Nemohu vám ani říci, jak je skvělý, jak je laskavý a soucitný. V tomto životě mi tak pomohl, že jsem mu plná vděčnosti. Dejte mi prosím šek na dva nebo tři dolary, které mu mohu nabídnout. Slibuji Vám, že Mistr ty peníze dostane. Já peníze nepoužiju.“ Lidé v mé tváři viděli skutečnou lásku a oddanost pro tebe, Mistře, a dali mi šeky na dva dolary, čtyři dolary, deset dolarů, patnáct dvacet dokonce třicet dolarů. Tímto způsobem jsem vybrala téměř čtyři sta dolarů, Mistře. Nyní ti je dávám s nejhlubší vděčností mého srdce, věčnou vděčností. Zachránil jsi mne, zachránil jsi můj život. Ale ty, Mistře, víš, že nejsem pro duchovní život připravena, nemluvě o tvé cestě, která je tak čistá, tak božská, tak vysoká. Až přijde má hodina, jsem si jista, že budu moci být tvým žákem. Ale právě teď se pro duchovní život nehodím. Jak si přeji, abych mohla být připravena pro tvou cestu!“

Mistr řekl: „Jak víš, že nejsi připravena pro duchovní život? Jsi víc než připravena následovat mou cestu. Přijmu tě z celého svého srdce.“

Ale žena řekla: „Mistře, znám své slabosti, své nedokonalosti, svá omezení, svou připoutanost k pozemskému životu, k životu potěšení. Proč bych měla zkoušet tvůj soucit tím, že bych byla s tebou a přijala tvou cestu? Vím, že přijde den, tvou božskou milostí, kdy budu pro duchovní život připravena. Až ten den přijde, budu to vědět a rozhodně přijdu a sednu si k tvým nohám. Jsem si jistá, že mě přijmeš. Ale co ti mezitím dávám ve formě této sbírky je projev mé věčné vděčnosti. Ciť, prosím, že můj život je věncem vděčnosti umístěným u tvých nohou.“

Mistr ronil slzy vděčnosti. Řekl hledající: „Cítíš, že nejsi připravená. Přeji si říci, že jsi více než připravená. Ale protože je to tvůj život, a protože cítíš, že přijde čas, kdy budeš více připravená, počkám na tuto hodinu. Nechť ti Bůh žehná. Nechť zaplaví tvé srdce vnitřního pláče a tvůj život ryzí upřímnosti svými nejhlubšími a nejvyvolenějšími požehnáními.

_14. září 1974_